Původ v šeru dávných věků
Vlci a vlkodlaci mají podle vše velmi starobylé předky, v jejichž případě ovšem dokonalá podoba a budoucí sláva zatím jen nesměle probleskovala.
Jisté náznaky vlkovitosti se objevují už v prvohorách. V pozdním permu a triasu na scénu přicházejí cynodonti Glaunosuchus a Cynognathus (cynodonti byli zhruba řečeno plazi podobní savcům). Šlo o dravce velikosti vlka, podle všeho již disponující hustou šedou srstí. (Kdo se zeptá, jak se něco takového pozná z jednoho úlomku kosti nalezeného paleontology, bude pro výstrahu zardoušen.)
Na konci triasu, kdy začal nástup dinosaurů, však oba druhy vlkovitých šelem podle všeho vyhynuly. V posledním období cynodonti zřejmě vedli noční způsob života. To by mohlo svědčit pro vazbu na vlkodlaky - a ani s tím vyhynutím by to pak nejspíš nebylo zdaleka tak horké.
Jiné koncepce však zdůrazňují, že vlkodlak je šelma spíše magická a o jejím původu paleontologie z principu nemá co říci.
***
Jak Odolena Noha přišla ke svému jménu
Po vlkodlacích je pojmenováno i jedno málo známé české město, Odolena Noha.
To bylo totiž tak: "Koncem 18. století žil v nedalekém okresním městě Brbouně jistý dr. Pačes Odolen. Znamenitý lékař... jenže - byl to vlkodlak a když zrovna neordinoval nebo nemusel k naléhavému případu, hup přes kládu, běhal po lese a rdousil karkulky. "Okolo Brbouna lésy přéhluboké," zpívá se v národní písni a tajemství dr. Odolenova intimního života dlouho bezpečně tonulo v jejich šeru."
citováno podle Eberhardt Hauptbahnhof: Kniha básňů převeršovaná, Český spisovatel, Praha, 1995
Hauptbahnhof dále popisuje, kterak se jednou Dr. Odolen ve vlčí podobě v lese chytil do želez a aby se z nich vyprostil, byl nucen uhryzat si nohu. Protože svoji nohu nechal na místě, k amputaci byla se svolením rodičů použita noha jistého nemluvněte ("Vždyť to dítě chodit neumí, nohy nepotřebuje, proč byste si jednu nevzal?"). Šlo o první amputaci tohoto druhu ve střední Evropě a díky související slávě pak byla obec na vlkodlakovu počest pojmenována Odolena Noha.
***
Jak pes přišel k člověku
Jedním z průsečíků lidského a vlčího světa představuje také zdánlivě obyčejný domácí pes. Historici a biologové si dlouho nebyli jisti, zda domácí pes vznikl opravdu ochočením vlka. Rakouský etolog a nositel Nobelovy ceny Konrad Lorenz dokonce přišel s myšlenkou, že některé druhy psa pocházejí z vlka, zatímco jiné jsou spíše výsledkem domestikace šakala. Údajně je tento "podvojný" původ dodnes vidět na povaze různých psích plemen.
Novější genetické výzkumy ale ukázaly, že jediným předkem psa byl vlk šedý. Předpokládá se, že domestikace proběhla v několika etapách. Lorenz si je představoval následujícím způsobem:
- Vlci či šakali sledují tábořiště lovců a živí se odpadky; člověka nenapadají.
- Lidé jsou rádi, protože "psi" je upozorní na přicházející velkou šelmu či agresory z řad lidí.
- Smečka psů přestává člověka při lovu sledovat, ale začíná běhat před ním. Stopují a staví zvěř. Psi se nebojí ani velkých zvířat, která z dálky obtěžují, když vědí, že jsou lidmi "jištěni".
- Smečka psů začala místo nejsilnějšího psa uznávat za vůdce určitého člověka (tato vlastnost je při domestikaci důležitá - lépe lze ochočit zvířata, jejichž skupiny mají jasnou hierarchii; člověk se pak může postavit do jejího čela).
Možné je samozřejmě i to, že ochočování psů neprobíhalo takto "dobrovolně", ale na jeho počátku stála třeba vlčí štěňata, která dostaly děti na hraní.
***
Rituální zmrzačení
Dosud přesně nevíme, kdy k domestikaci psa došlo. Jisté není ani to, na kolika místech byl vlk ochočen nezávisle na sobě. Největší genetickou hloubku mají podle předběžných údajů dnes zřejmě psi ve východní Asii.
Pes člověka určitě provázel již v mezolitu před asi 12 000 lety, možná však i mnohem dříve. Zajímavé je, že už v mladším paleolitu bylo nalezeno sedm pohřbených koster vlků z moravské lokality Pavlov a v nedalekém Předmostí se zase uvažuje o tom, že tzv. malé formy vlků by již ve skutečnosti mohli být psi.
O podivných osudech vlků chovaných v zajetí svědčí např. i nález z rakouské osady Stillfried, kde se podařilo objevit pohřbenou kostru dvou vlků s třiceti vyhojenými frakturami. Tato zranění vznikala postupně, nikoliv najednou; vnucuje se tedy scénář, že vlci byli nejspíš v rámci nějakých rituálů opakovaně zraňováni, pak léčeni a hýčkáni a tak pořád dokola. Nález je datován do doby bronzové. (Podrobnosti lze dohledat např. na internetu kombinací slov Stillfried a wolf.)
***
Vlkodlačí gen
Matt Ridley uvádí v knize Genom (Portál, Praha, 2001) dokonce existenci "vlkodlačího genu". Jde o mutaci způsobující, že člověku roste na obličeji hustá srst. Dotyčný se pak z tohoto důvodu často vyhýbá dennímu světlu, volí noční profese a vede také poněkud osamělý způsob života - nakonec se tedy skutečně i chová jako pravý vlkodlak.
Ridley mimochodem používá slova vlkodlak (v podobě lykantrop) k tomu, aby ilustroval, jak se lidé učí chápat složená slova ("jazykový instinkt" psycholingvisty Stevena Pinkera).
***
Dobrý lov!
Nejproslulejšími dětmi s vlčí výchovou zřejmě byli zakladatelé Říma Romulus a Remus. Zdařilé literární ztvárnění vlčích dětí podává Rudyard Kiplin (Knihy džunglí, Albatros, Praha, 1991, překlad Aloys a Hana Skoumalovi). Vlčí smečka si sama pro sebe zpívá např. následující texty:
To ráno zle houf vlků vyl
jednou a vícekrát.
Země se nohy nedotknou,
zrak pronikne i hustou tmou,
tak v džungli za kořistí jdou
jednou a vícekrát.
Hlavní "vlčí" postavou je v Knihách džunglí starý vůdce smečky Akéla, jehož smrtí (a Mauglího odchodem z divočiny k lidem) pak tragicky končí celý příběh.
"Vlk samotář nabral dech a spustil smuteční píseň, jakou zpívá v posledním tažení vůdce smečky. Zpěv sílil, stoupal výš a výš, nesl se za řeku až k závěrečnému výkřiku: "Dobrý lov!" Tu se Akéla Mauglímu vyškubl, vyskočil a mrtev padl."
Doslova záplavu různých vlkovitých šelem najdeme v germánské mytologii. Dva vlky jménem Freki ("žravý") a Geri ("chtivý/nenasytný") vlastní i sám nejvyšší bůh Odin.
V následujícím textu budeme vycházet především z překladu eddických textů od Heleny Kadlečkové (Snorri Sturluson: Edda a Sága o Ynglinzích, Argo, Praha, 2003). Starší překlad Sturlusonova Okouzlení krále Gylfa od Emila Valtera je dostupný např. v knize Voluspá (Chronos, Bratislava, 1994) a také v "čítance" germánské mytologie, jež se objevila jako příloha knihy Steblina-Kamenského (M. I. Steblin-Kamenskij, Mýtus a jeho svět, Panorama, Praha, 1984).
Dejme tedy nejprve slovo Snorrimu Sturlusonovi v podání Heleny Kadlečkové:
Gangleri se otázal: Zdalipak Ódin stoluje stejně jako einherjové? Vysoký praví: Pokrm, který mu staví na jeho stůl, dává dvěma svým vlkům, zvaným Geri a Freki. Sám nepotřebuje žádné jídlo. Víno je mu nápojem i pokrmem, jak se říká zde:
Gera a Freka
vůdce vojů
královsky krmí.
Sám štědrý Ódin,
ochránce zbraní,
o vínu věčně žije.
Úryvky z knihy
Pavel Houser: Vlkodlaci, Triton, Praha, 2005,