Vysoko v Andách Jižní Ameriky, na planinách paramos žije tvor, kterého by zde čekal málo kdo - kolibřík. Jen něco málo přes deset centimetrů velký ptáček s modrou hlavičkou a bílou náprsenkou je znám pod anglickým jménem hillstar, latinským Oreotrochilus chimborazo. Do češtiny se někdy překládá jako kolibřík čimborazský.
Nejspíš proto, že je doma až ve výškách dvakrát vyšších, než Gerlachovský štít, a kde to pořádně fičí, vyvinul si způsob, jak i ve větrné meluzíně dát o sobě ostatním vědět. „Cvakací“ zpěv posadil do tóniny okolo 13,4 kilohertz. Zvláštností je ale na něm víc. I když, jako u jiných kolibříkovitých, nektar je pro něj důležitou složkou potravy (hlavním zdrojem jsou oranžové květy keře Chuquiraga), živí se hojně i hmyzem. Chytá ho za letu, nebo i na rostlinách.
Chladné vysokohorské podnebí s četnými dešti i krupobitím, nutí titěrného tvorečka žijícího v málo úživném prostředí, úzkostlivě šetřit energii, kde se jen dá. Proto například, na rozdíl od svých soukmenovců z nižších poloh, si při sání nektaru na květy sedá. A během noci upadá do jakési hybernace - torpidního stavu.
Nějaký čas po zjištění, že tak vysoké zvuky pták vyluzuje, nebylo jisté, zda je také slyší a že mu plní nějakou společenskou funkci. To se ornitologům podařilo ověřit až pomocí záznamového zařízení s reproduktory. Ptáci na zvuk skutečně reagují (například otáčením hlavy a zpozorněním). Také laboratorní pokus s vyšetřením mozku metodou magnetické rezonance potvrdilo, že i vysoká frekvence ptákům aktivuje část mozku zodpovědnou za sluchovou komunikaci.
S jistou nadsázkou jsou kolibříci takovými ptačími netopýry, protože jejich skřehotání dosahuje spodní hranice letouní (savčí) echolokace. Pokud se někdy vydáte třeba do průsmyku Papallacta v Ekvádoru, můžete kolibřičí rozpravy slyšet na vlastní uši. Jen nesmíte odlouho odkládat. Jde totiž o frekvenci, kterou, pokud ji vnímáme, tak jen zamlada.
Literatura
FG Duque, et al.: High-frequency hearing in a hummingbird, Science Advances 17 Jul 2020