Jeden kamarád říká, že kdo nepozná kykladský idol, není tak úplně člověk. Je to prý skoro jako nepoznat ženu nebo nepoznat víno. On není žádný znalec dávného umění, ale instalatér, jenže na ostrově Naxu, jednom z epicenter nálezů těchto sošek. Historik umění nebo archeolog by lpěl na tom, že se nemá říkat „kykladské idoly“, nýbrž „antropomorfní plastiky kykladské rané doby bronzové“, většinou silně stylizované. Skuteční znalci bývají na slovo idoly trochu alergičtí. Ale označení idoly je povšechně srozumitelné, navíc asi pravdivé. Nejspíš to byly kultovní sošky. Planou o tom však spory. Stylizace bývá velice různá a proměňuje se s časem.
Světlo světa znovu spatřily v posledních letech 19. století při výkopech na ostrově Syru, pak se našly na mnoha kykladských ostrovech, nejhezčí i nejpočetnější jsou z Naxu, Amorgu a Keru. Dají se však potkat i v širším okolí tohoto souostroví, dokonce i v Attice, na Peloponésu a na Krétě, prostě všude tam, kam zasahovala kykladská civilizace rané doby bronzové.
Sošky jsou většinou z mramoru, výjimečně i z méně ušlechtilého kamene nebo dokonce z olova. Nejčastější velikost je lehce přes 10 cm, ale najdou se i velké kusy, až přes metr a půl, a naopak taky úplně miniaturní. Původně byly přinejmenším částečně malované hlinkami, ale zub času to většinou ohlodal, takže v typickém případě vidíme bílý mramor, někdy nasáklý okrem z okolí. Pokud je chceme vidět reálně, musíme se vypravit přinejmenším do Berlína nebo Mnichova, protože jediný „náš“ kousek se teď nevystavuje, navíc je silně erodovaný. Odkazy na fotogalerie největších sbírek uvádím dole za literaturou.
Co vidíme, jak vypadají
Kykladské idoly jsou velice různé, ale po rozkoukání přesto ukazují jakýsi specifický styl, i když jednotlivé styly jsou rozmanité, podobně jako témata zobrazení. Nejčastější jsou figurky až sochy žen, celých postav, alespoň pokud nejde o fragmenty. Některé jsou velice silně plošně stylizované, jiné trochu realistické.
Ty nejstarší navazují na neolitickou tradici (viz Egejský neolit). Většinou jsou hodně ploché a tělo ženy totálně stylizují do tvaru basy, říká se ovšem „violy“. Jinou velice tradiční možností je zobrazení ženy sedící na trůně. Tato stylizace je docela 3D, uchovává více z dávných zpodobnění stylu „Venuše“, od paleolitu přes neolit.
Nejtypičtější jsou uměřeněji a rafinovaněji stylizované postavy stojících nebo ležících žen. Je jich velice mnoho, objevují se v druhé fázi kykladské rané doby bronzové (Early Cycladic II), od 28. století před n. l. Některé jsou nápadně těhotné. Specifické je, že erotická dimenze nahých postav žen je zdůrazněna spíše tajemně působící stylizací než prvoplánovým zdůrazněním pohlaví nebo ňader. Spíše až ke konci popisovaného období se pozornost více upíná na pohlaví. Postavy žen jsou solitérní a statické. Jen velice vzácně a bohužel fragmentárně se najdou „sousoší“ v nějaké akci, například žena pozvedávající dítě v náručí.
Mnohem méně četné jsou postavy mužů. Míra stylizace v kombinaci s erozí někdy působí potíže v určení pohlaví figurky dokonce i u nahé postavy. Jen někdy jsou ithyfalické. Většinou se totiž muži zobrazují při nějaké činnosti, třeba sedí na důkladné stoličce a připíjí pohárkem.
Ostatně, spor o to, zda jde o činnosti náboženské, umělecké nebo vojenské patří ke sporům o pochopení kykladských „idolů“.
Zvláštní skupinou jsou hudebníci. Hrají na dvojitou flétnu, „harfu“ (spíš asi větší lyru)… Je jich jenom několik, zato jsou velice slavní.
Rozsáhlejší představení rozličných podob kykladských idolů nabízím v galerii Early Cycladic figurines.
Co to je a k čemu to bylo
První dojem je, že většinou to jsou podoby bohyně, občas dokonce rodící bohyně. Některé mohou být také zpodobněním jejích kněžek, vždyť ani v pozdějších epochách neumíme vždy rozlišit, kdy jde o zobrazení bohyně, a kdy její kněžky. Plastiky mužů mohou být bohové, ale spíše zobrazují činnosti při rituálu, ať už úzce náboženském, nebo obecněji, včetně rituálů loveckých a vojenských. Tento první dojem je nejspíš správný, jenže o náboženství starých Kyklad nevíme skoro nic, jenom usuzujeme z těchto nálezů, tedy metodicky do kruhu, nanejvýš známe nějaká řecká kultovní přeznačení starokykladských kultovních míst. Navíc přišla i vlna civilních výkladů, že jsou to scény ze života na dávných Kykladách. To samozřejmě nelze vyloučit, i když pracnost a technologická náročnost mluví spíše pro náboženský výklad, byť samozřejmě s kontextem podob známých ze života.
Většina idolů se našla v hrobech. To však spor o jejich povahu nerozhodne. Nevíme, zda jde o pohřeb spolu s ochrannou bohyní a znakem cykličnosti přírody, nebo prostě o pohřeb s předmětem, který je znakem vysokého sociálního statutu nebožtíka.
Některé idoly mají ovšem odlišné nálezové okolnosti. O velké soše z Keru se říká, že pochází z tamní svatyně, jenže nálezové okolnosti byly zahlazeny činností ilegálních hledačů. Spolehlivý je nález zvláštního hřbitova idolů na Keru, což byl posvátný ostrov této kultury (viz Keros). Colin Renfrew dokázal toto pohřebiště idolů najít před ilegálními hledači a překvapivě zjistil, že obsahuje kvanta fragmentů, ale žádné dva nepatří k sobě. Tím padla hypotéza, že na Keru se idoly rituálně rozbíjely, zástupně místo lidské oběti. Spíš se tam vozily pohřbít kusy těch polámaných, co se už nedaly opravit. (Některé mívají stopy po opravách, i jinde než na Keru, dělali to provázkem nebo olověnými skobičkami do vyvrtaných dírek.) Asi stačilo takto pietně dopravit na Keros a pohřbít jenom kus, zatímco ostatní úlomky se nejspíš hodily do moře. Ostatně, na Keru se našel i skutečný poutní chrám, který fungoval řadu staletí, 2800-2300 před n. l.
Hypotézu o podobách bohyně nebo kněžky trochu podporuje i účes nebo čelenka, připomínající „vysokou čelenku“ dávných bohyň, tradovanou až do řeckých představ. Navíc bývá tvář zdobená zvláštním způsobem. Polychromie zdůrazňuje nejen oči a ústa, ale občas taky charakteristické šrámy na tváři, jaké mívají ještě i mariánské ikony od Kréty po Czenstochwou. Někdy má namalovanou i náušnici zakotvenou piercingem ve tváři, jak to známe z maleb kněžek na Kykladách řecké archaické doby, v 7. a 6. století před n. l.
Zbývá zmínit, že dnes se sice idoly vystavují většinou stojící, ale k tomu byla určena jen menší část z nich. Ne pouze proto, že ležely v hrobech, ale mnohé by na svých napjatých nohách ani stát nemohly. Na to se odvolává hypotéza, která v nich spatřuje občas rodičky nebo zase věštkyně v transu. Těžko říct. Naopak některé určitě stály, dokonce známe případy, kdy menší figurka je udělaná i s podstavcem v jednom kuse.
Klíč k určování, kultury a variety
V populární literatuře a zejména v turistických průvodcích můžeme ještě potkat orientační rozvrstvení, pocházející z raného 20. století, totiž podle „kanonicity“. Idoly s rukama založenýma v pase tak, že pravá ruka je níže než levá, jsou kanonické, ostatní ne. Docela to odpovídá epoše EC II (vrchol kykladské rané doby bronzové, 2800–2300 před n. l.). Ty starší jsou předkanonické, pozdější postkanonické, viz Klíč k určování podle kanonicity.
Mnohem propracovanější a hlavně rozumnější je kategorizace podle tzv. variet, tedy konkrétních výtvarných stylů. Ty se navíc grupují do kulturních fází, převážně chronologicky, občas taky s geografickou variabilitou. Je to pěkné, málem evoluční, viz Kykladské idoly podle variet a kultur.
Sociální a asociální tanečky kolem kykladských idolů
Kykladské idoly byly doma na rozhraní rituálu a umění. Není divu, že se od začátku 20. století staly jedním z inspiračních zdrojů avantgardního umění. (V řadě příruček je to trochu přemazáno tím, že píšou o „vlivu antického sochařství“ na avangardu, ten tam sice taky je, ale zčásti jde o omyl, když někdo starokykladskou kulturu připočítá k řecké antice jenom proto Kyklady jsou v Řecku.) Je to moc pěkné, jenže lecjaký líc má taky rub. Vzedmutá vášeň pro umění byla totiž následována neméně vzedmutou vášní po sociálním statutu, stupňovaným ekonomickým oceněním. Jako se díla leckterého chudého výtvarníka začala posmrtně dražit za mnoho milionů, tak stoupala i cena kykladských idolů. V naší civilizaci jde o jméno, to se prodává nejlíp. Proto se dokonce plastiky staré 5 tisíc let začaly opatřovat jmény autorů, jak to už bylo zvykem u řeckých vázových maleb. Takže Naxos Master, Goulandris Master… Označují spíš určitou specialitu stylu uvnitř variety než individuální autorství, ale cenu to žene nahoru fantasticky. Mysticizující ohlasy všeho kolem ostrova Keru zapracovaly podobně. Proto ilegální hledači a kopáči vyráželi na prakticky neobydlený Keros, nebo jako z Keru přeprodávali nálezy odjinud, navíc se vyráběla falza. Cena letěla tak vysoko, že lupiči a podvodníci riskovali krajním způsobem. (Místy založila důvtipná domobrana muzeum z pololegálně zabavených ilegálních nálezů.) Nejedna slovutná galerie v Evropě a v USA se chlubí těmito lupy, občas i padělky, a co teprve skryté soukromé sbírky miliardářů! Horší je, že když do tohoto prostředí vkročí bezelstný obdivovatel idolů, kterého baví párovat muzejní exponáty s místy jejich nálezů, ocitá se občas v naprosto bizarních situacích.
Krom těchto bublin se dá potkat i téměř dojemný jev: Občas si někdo z ostrovních horalů dojede dolů do města koupit napodobeniny idolů (většinou bohužel trapné) určené pro turisty – a ozdobí jimi svůj dům, kapličku, nebo je odkáže na vlastní hrob.
Literatura
Colin Renfrew: The Emergence of Civilisation. The Cyclades and the Aegean in the Third Millenium BC. Oxford: Oxbow Books, 2011.
The Cambridge Keros Project. University of Cambridge, Division of Archaeology. On-line.
Z. Kratochvíl: Kykladské idoly, v Pouť na Kyklady, on-line na www.keros.cz
Fotogalerie nejrozsáhlejších sbírek kykladských idolů v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:
V Goulandrisovu Muzeu kykladského umění v Athénách
V Národním archeologickém muzeu v Athénách
V Archeologickém muzeu na Naxu (v Naxijské Chóře)
V Ashmolean Museu v Oxfordu
Kategorie na Wikimedia Commons: