Velikostní porovnání dospělého člověka a jedinců druhu Tarbosaurus bataar v různých ontogenetických stadiích. Nejmenší známé exempláře dosahují délky kolem dvou metrů a hmotnosti několika desítek kilogramů, plně dospělí jedinci mohli být dlouzí až 12 metrů a vážit kolem 5 tun. Zda tito východoasijští tyranosauridi, žijící v době před 72 až 69 miliony let, lovili aktivně ve smečkách, zatím není možné s jistotou prokázat. Kredit: Slate Weasel; Wikipedie (CC0)

Tarbosaurus bataar byl druh obřího tyranosauridního teropoda, blízce příbuzného slavnějšímu severoamerickému druhu Tyrannosaurus rex. Spolu s dalším východoasijských druhem Zhuchengtyrannus magnus představují tito tři tyranosaurini společnou vývojovou větev obřích super-predátorů, šířících hrůzu v pozdně křídových ekosystémech současného území Kanady, Spojených států amerických, Mexika, Mongolska a Číny.[1] Zatímco druh T. rex byl s až třináctimetrovou délkou a devítitunovou hmotností zdaleka největším známým zástupcem celé skupiny, tarbosauři byli o trochu menší.[2] I tak ale s délkou v rozmezí 10 až 12 metrů a hmotností zhruba 4 až 6 tun představovali dominantní dravce ve svém životním prostředí.[3] A jako by to nestačilo, v roce 2011 se v médiích objevila hypotéza, že tito obří masožravci lovili v organizovaných smečkách. Existují pro to ale nějaké přímé důkazy nebo je zde situace stejná jako v případě domnělého hrdelního vaku tarbosaurů? Skutečně byli tarbosauři schopni koordinovat své útoky a lovit tak kořist obřích rozměrů, včetně velkých titanosaurních sauropodů? A odkud bere proslulý kanadský paleontolog Philip J. Currie, který patří k „duchovním otcům“ této myšlenky, své důkazy? Vše začalo s objevy Korejsko-mongolské paleontologické expedice do pouště Gobi, probíhající v letech 2006 až 2010. Tehdy tým paleontologů objevil lokality, na nichž se vyskytovalo více jedinců tarbosaura různých věkových stadií pohromadě. Trochu to připomínalo situaci s kanadskými albertosaury (o trochu menšími tyranosauridy, vzdáleně příbuznými tarbosaurům), přičemž na slavné lokalitě zvané Dry Island jich byly objeveny dokonce tři desítky.[4] Currie tuto paleontologickou lokalitu, zkoumanou již na počátku 20. století, znovuobjevil koncem 90. let. Následně o zdejších nálezech publikoval vědeckou studii, ve které je vyzdvihována právě myšlenka smečkového života tyranosauridů.[5] Také u obřích jihoamerických karcharodontosauridů druhu Mapusaurus roseae, známých rovněž z objevu více jedinců na jediné lokalitě, byla tato hypotéza přímo vyslovena a zpopularizována.[6] Jednalo se tedy o něco podobného i v případě tarbosaurů z dalekého Mongolska? Mohly snad několikačlenné smečky těchto kolosálních dravců útočit společně a skolit tak prakticky jakoukoliv dostupnou kořist?

Ačkoliv nemáme pro smečkový lov tarbosaurů ani jiných tyranosauridů přímé fosilní doklady, neexistuje zároveň žádný důkaz o tom, že se občas k podobnému chování neuchylovali. Zde rekonstrukce lovecké taktiky dvou dospělých tarbosaurů, útočících na obřího deinocheirního ornitomimosaura druhu Deinocheirus mirificus. Zástupci obou druhů těchto obřích teropodů dosahovali hmotnosti několika tun. Podobné scény, částečně doložené i fosilními objevy, se mohly často odehrávat na území současného Mongolska a západní Číny v období pozdní svrchní křídy (asi před 70 miliony let). Kredit: ABelov2014; Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Nedá se to samozřejmě vyloučit, ale přímé fosilní důkazy pro takové tvrzení rozhodně nemáme. Hlavní potíží je, že samotný nález nebyl dosud v detailním stylu formálně publikován. Zmíněný objev vyššího počtu jedinců tarbosaura na jedné lokalitě přitom rozhodně není pevným dokladem zmíněného scénáře. Pozůstatky tarbosaurů, které zde později zkameněly, mohly být totiž na lokalitu zaneseny i vodním proudem při živelné pohromě nebo se snad jednalo o jakousi přírodní past. Ostatně objev čtyř desítek jedinců velkého pozdně jurského teropoda druhu Allosaurus fragilis na lokalitě Cleveland-LLoyd Dinosaur Quarry je toho důkazem – počet dravců zde převyšuje počet všech objevených býložravců a nemůže se tedy jednat o přirozený poměrný početní stav.[7] Členové zmíněného Korejsko-mongolského mezinárodního dinosauřího projektu (jak zní oficiální název série expedic) objevili na jedné lokalitě větší množství jedinců tarbosaura v různých věkových stadiích. V rámci knihy a trikového dokumentu na kanálu Discovery s výmluvným názvem DinoGangs byly v roce 2011 objevy prezentovány jako „převratné“ a dokládající smečkový lov obřích tyranosauridů.[8] Ve skutečnosti ale pro takové tvrzení jednoduše nemáme důkazy a jsou přinejmenším vysoce spekulativní. V dokumentu je pojednána možnost gregarity tarbosaurů z více úhlů pohledu – například lokomočního (mláďata tarbosaurů byla pravděpodobně rychlejší než dospělí a mohla tak fungovat jako jakási „předsunutá hlídka“, pátrající po kořisti). Pojednán byl i aspekt inteligenční (mozek tarbosaurů byl sice menší než u tyranosaura a chyběl mu „společenský lalok“, zodpovědný za schopnost sociálního chování[9], přesto neexistuje nic, co by tento typ chování zcela vylučovalo). I přes velkou snahu tvůrců dokumentu a účast „es“ současné dinosauří paleontologie (kromě Currieho například také biomechanik John Hutchinson a paleobiolog Lawrence Witmer) nemůžeme stále na základní otázku odpovědět kladně. Tarbosauři i jejich příbuzní tedy ve smečkách lovit mohli, ale také nemuseli. Je rovněž velkou otázkou, zda k takové agregaci docházelo častěji nebo spíše jen náhodně. V roce 2014 byla z britské Kolumbie na západě Kanady popsána trojice sérií otisků stop, patřících velkým tyranosauridům, kráčejícím bok po boku.[10] Je tedy možné, že alespoň zástupci některých druhů těchto teropodů se po určitou dobu skutečně sdružovali. Zda ale dokázali také koordinovaně lovit, podobně jako některé dnešní šelmy, to zůstává nevyřešenou hádankou.

Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz

Short Summary in English: The hypothesis of cooperatively hunting packs of giant tyrannosaurid species Tarbosaurus bataar was presented in 2011 documentary DinoGangs. Hard scientific evidence for this claim is (as of 2020) however still lacking.

Odkazy:

https://www.theguardian.com/science/blog/2011/jul/25/bunch-bones-gang-bloodthirsty-tyrannosaurs

https://www.smithsonianmag.com/science-nature/tarbosaurus-gangs-what-do-we-know-175546646/

https://blog.everythingdinosaur.co.uk/blog/_archives/2011/06/22/4843330.html

https://www.seeker.com/new-t-rex-tracks-add-to-pack-hunting-theory-1768850063.html

https://www.dinosaurhome.com/gregarious-behavior-in-tyrannosauroidea-15466.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Tarbosaurus

[1] Brusatte, S. L. and Carr, T. D. (2016). The phylogeny and evolutionary history of tyrannosauroid dinosaurs. Scientific Reports 6, 20252. doi: 10.1038/srep20252

[2] W. Scott Persons, Philip J. Currie & Gregory M. Erickson (2019). An Older and Exceptionally Large Adult Specimen of Tyrannosaurus rex. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24118

[3] Therrien, F.; Henderson, D. M. (2007). „My theropod is bigger than yours … or not: estimating body size from skull length in theropods“. Journal of Vertebrate Paleontology. 27 (1): 108–115. doi: 10.1671/0272-4634(2007)27[108:MTIBTY]2.0.CO;2

[4] Currie, Philip J.; Eberth, David A. (2010). „On gregarious behavior in Albertosaurus„. Canadian Journal of Earth Sciences. 47 (9): 1277–1289. doi: 10.1139/e10-072

[5] Currie, Philip J. (1998). „Possible evidence of gregarious behaviour in tyrannosaurids“ (PDF). Gaia. 15: 271–277.

[6] Coria, R. A.; Currie, P. J. (2006). „A new carcharodontosaurid (Dinosauria, Theropoda) from the Upper Cretaceous of Argentina“. Geodiversitas. 28 (1): 71–118. ISSN 1280-9659

[7] Joseph E. Peterson, Jonathan P. Warnock, Shawn L. Eberhart, Steven R. Clawson & Christopher R. Noto (2017). New data towards the development of a comprehensive taphonomic framework for the Late Jurassic Cleveland-Lloyd Dinosaur Quarry, Central Utah. PeerJ. 5:e3368, doi: https://doi.org/10.7717/peerj.3368

[8] Viz odkaz https://atlanticproductions.tv/productions/dino-gangs/

[9] Saveliev, Sergei V.; Alifanov, Vladimir R. (2005). „A new study of the brain of the predatory dinosaur Tarbosaurus bataar (Theropoda, Tyrannosauridae)“. Paleontological Journal. 41 (3): 281–289. doi: 10.1134/S0031030107030070

[10] McCrea, R. T. (2014). „A ‚Terror of Tyrannosaurs‘: The First Trackways of Tyrannosaurids and Evidence of Gregariousness and Pathology in Tyrannosauridae“. PLOS One. 9 (7): e103613. doi: 10.1371/journal.pone.0103613