Dopady na jiné pacienty a ohrožení jinými zdravotními potížemi

V poslední době se ozývaly hlasy lékařů, jmenujme například výzvu Karlovy university v čele s rektorem Tomášem Zimou, že je třeba uvolnit omezení a rozběhnout opět nejen zdravotnictví. Připomínají, že je třeba opět dostat na standardní úroveň péči i o jiné pacienty, než s nemocí COVID-19. Je sice pravda, že se neomezovala neodkladná péče. Ono ovšem i ta zdánlivě odkladná může vést k zanedbáním, která v konečném důsledku postihnou pacienta a mohou vést k poškození jeho zdraví i úmrtí. Stejně tak může zapůsobit, když pacient z obavy před nákazou odkládá návštěvu lékaře. Může tak zanedbat problém, který se ukáže být nebezpečným. V tom mají lékaři pravdu.

 

Je však potřeba připomenout, že normální péče o pacienty nemůže probíhat v případě, jestliže jsou nemocnice zahlceny pacienty s nemocí COVID-19. Zároveň jsou lékaři i jejich pacienti ohrožování vysokou pravděpodobností, že se setkají s jiným pacientem nebo členem zdravotnického personálu, který je infikován novým koronavirem. Tedy nelze připustit situaci, která nastala v Itálii, Španělsku, Francii či Velké Británii. Proto bylo opravdu nutné včas zarazit rozvoj epidemie i drastickými opatřeními a vytvořit potřebné rezervy pro případné maximum epidemické vlny.

 

A můžeme konstatovat, že v Česku se toto povedlo velice dobře. Má tak nedotčené zdravotnictví, které má jen velmi malou část kapacity zabranou starostí o COVID-19 pacienty. Může se tak ve zdravotnictví opatrně vracet do normálního režimu a věnovat se intenzivně dalším pacientům. Vzhledem k tomu, že počet infikovaných je značně omezený, může zároveň nastavit a kontrolovat podmínky tak, že riziko zavlečení infekce do nemocnic a ordinací se minimalizuje. Pacienti se tak opravdu reálně nemusí obávat se svými zdravotními problémy chodit a lékaři se nemusí bát o své zdraví.

 

Je však třeba důrazně připomenout, že takové podmínky a možnost se efektivně starat o všechny pacienty na standardní úrovni jsou závislé na tom, jestli se podaří udržovat epidemii pod kontrolu a počet infikovaných v populaci bude klesat nebo alespoň zůstávat stabilní. Pokud rychlost uvolňování omezení přeženeme a rozjede se další vlna epidemie, tak na zahlcené nemocnice a lékaře doplatí i pacienti s jinými nemocemi. A zmíněná výzva lékařů povede k opačnému výsledku, než po jakém volala.

Možná bych si na závěr dovolil polemizovat ještě s jednou představou, kterou mají příznivci toho, že by se epidemii neměla věnovat pozornost. Je pravda, že prozatímní počet úmrtí za necelé dva měsíce je něco málo přes 200. To vzhledem k celkovému počtu úmrtí v Česku není mnoho. Ovšem jde o situaci, kdy jsme proti šíření epidemie zatáhli za téměř všechny brzdy. Když bychom měli situaci podobnou té ve Švédsku, tak bychom měli za ty dva měsíce 2100 mrtvých. A ani Švédové nejsou bez opatření s významným ekonomickým dopadem. Pokud se podíváme na počet obětí dopravních nehod, tak těch je za celý rok něco mezi 500 a 600. Už teď je tak obětí COVID-19 dvakrát více za dva měsíce, než obětí dopravních nehod za stejnou dobu. A při podobném přístupu, jako ve Švédsku by jich bylo řádově více. Pokud by došlo k zahlcení zdravotnictví, tak ještě mnohem více. I při daném počtu obětí dopravních nehod stojí společnosti za to investovat do jejich snižování.

 

Pochopitelně si uvědomuji, že věková struktura oběti dopravních nehod a COVID-19 je jiná. Přesto i toto srovnání ukazuje, že tato infekce opravdu není zanedbatelný problém, který vyvolávají čistě media. Podrobné statistiky a průběhy epidemie ve vybraných státech připravil ve svém výborném článku Pavel Brož a díky redakci jsou v něm soubory se statistikou, které si na jeho konci můžete stáhnout, průběžně aktualizovány.

 

Jaká je reálná promořenost populace?

Je jasné, že řada případů infekce může probíhat bezpříznakově nebo jen s mírnými příznaky nemoci COVID-19. Může tak být řada infikovaných, kteří nejsou identifikování a mohou nemoc šířit. Na druhé straně, pokud se u nich vytvoří po setkání s virem imunita, mohou následně přispívat k přirozené přehradě proti šíření viru. Pokud by tak počet takových lidí dosáhl vyššího počtu, mluví se o 60 až 80 %, mohl by zabránit šíření. Daná populace by dosáhla přirozené imunity. Je tak velice důležité vědět, jaká část obyvatelstva se už s virem setkala, jaký je podíl bezpříznakových a těch s lehkými příznaky, kteří nebyli diagnostikováni. A je třeba říci, že zatím jsou informace v této oblasti velice nejisté. Naznačují však, že i v daleko více zasažených oblastech, jejichž zdravotní systém byl epidemií zahlcen, je promořenost spíše v řádu několika procent a hodně daleko od hodnot, které by nastolovaly kolektivní imunitu.

 

Lze to dedukovat i z některých českých dat. Těmi jsou například podíly pozitivně testovaných na testech. Ty se už delší dobu drží okolo nebo dokonce pod 2 %. A to je stav, kdy se testy dělají hlavně u lidí, kteří mají příznaky nebo je u nich podezření, že by mohli být nakaženi. Je pravda, že těmito testy, které se provádějí stěry, se zjišťuje přítomnost viru. Ovšem není příliš pravděpodobné, že by epidemie u nás probíhala masivně před začátkem března a měli bychom zde již větší počet vyléčených a odeznělých případů. Potvrzují to i první udělané studie zaměřené na bezpříznakové části obyvatelstva, které se dělaly zmíněnými testy PCR nebo zjišťovaly přítomnost protilátek v krvi. Takové se prováděly v Rakousku, Německu, na Islandu nebo ve Švédsku.

 

Studie v Rakousku ukázala, že podíl infikovaných je méně než procento. Studie se konala na začátku dubny na vzorku zhruba 1500 lidí a výsledek je, že infikovaných bylo v Rakousku na začátku dubna zhruba 0,33 % populace. S pravděpodobností 95 % to bylo mezi 0,12 % až 0,76 %. Identifikovaných, což byli dominantně ti, u kterých nemoc COVID-19 propukla, bylo na začátku dubna v Rakousku okolo 11 000. Počet obyvatel Rakouska je zhruba 8,9 milionů. Pokud je infikovaných 0,33 % obyvatel, mělo by tak být začátkem dubna v Rakousku infikovaných zhruba 29 300. Tedy infikovaných tak bylo zhruba třikrát více, než těch s propuklou nemocí COFID-19 a zachycených.

 

Z Německá jsou zatím známy výsledky z města Gangelt. Jednalo se o jedno z nejpostiženějších v Německu. V dvanáctitisícovém městě se lidé nakazili na karnevalu, kam je přinesl jeden ze superpřenašečů. Po prozkoumání 500 vzorků krve to vypadá, že se s virem setkalo okolo 15 % obyvatel. Ve Švédsku, které nechává epidemii do značné míry volný průběh, první testy ukazují míru promořenosti pouze okolo 11 %. V silně zasaženém městě Los Angeles reprezentativní vzorek o velikosti 863 lidí ukázal, že těch, kteří se s virem setkali, bylo okolo 4 %. Je však třeba říci, že všechny zmíněné studie byly relativně velmi omezeného rozsahu a měly své problematické stránky. Přesto jsou spolu docela dobře v souladu a umožňují udělat alespoň předběžné závěry.

 

Je vidět, že i v oblastech, kde byl náraz epidemie hodně silný a zasáhl významně i zdravotnictví, domovy seniorů a ohroženou populaci, je ještě do požadovaného podílu, který by mohl vést na kolektivní imunitu, dost daleko. A v oblastech, které epidemii zvládly bez zahlcení nemocnic a fatálnějšího dopadu na ohrožené složky obyvatelstva, jako je třeba Rakousko nebo Česko, je promořenost pravděpodobně okolo procenta, nejvýše jednotky procent.

 

Tyto skutečnosti naznačují, že cesta ke kolektivní imunitě je v případě tohoto viru pravděpodobně jen těžko realizovatelná. Je však třeba stav promořenosti podrobně prozkoumat pro konkrétní zemi a klíčová je i znalost podílu bezpříznakových pacientů. To umožní zvýšit spolehlivost modelů, které umožňují předpovídat průběh epidemie. Důležité je přesné určení počtu těžkých případů vyžadujících hospitalizaci nebo dokonce intenzivní péči a také smrtnosti infekce. To je hlavním úkolem současné rozsáhlé studie výskytu protilátek proti koronaviru v krvi, která se v Česku nyní realizuje. V Evropě patří k těm prvním opravdu rozsáhlým. Má mít okolo 27 000 testovaných. Mohla by pomoci zjistit zmíněné klíčové parametry, které umožní vypracovat strategii postupu proti koronaviru a nemoci COVID-19.

 

Jak to vypadá s přirozenou imunitou?

Ještě méně toho víme o tom, jestli a na jak dlouhou dobu získá člověk při setkání s koronavirem imunitu. Objevuje se řada případů, kdy byl pacient po absolvování negativních testů prohlášen za zdravého a později byl vir u něj znovu identifikován či dokonce propukla i nemoc. Nemusí jít pochopitelně o novou infikaci, ale obnovení předchozího onemocnění. V každém případě to však ukazuje, že v současné době nevíme téměř nic o tom, jaká část lidí, kteří se s virem setkají, získá a na jak dlouho imunitu a mohou posloužit jako součást kolektivní imunity. To konstatuje i Světová zdravotnická organizace a varuje před představou, že vyléčení pacienti už jsou imunní a nemusí dodržovat epidemiologická opatření.

 

I z toho je vidět, že představa o proplutí epidemií bez opatření se spoléháním na získání kolektivní imunity je při současných znalostech koronaviru opravdu nemístným hazardem. Je také skutečností, že žádný stát, který s takovou cestou koketoval, nedotáhl realizaci této představy do konce. Výsledky takové cesty, ať už se na ní dostaly neúmyslně, jako tomu bylo u Itálie, Španělska, nebo alespoň zpočátku úmyslně, jako tomu bylo ve Velké Británii, jsou u těchto států jasně vidět. Musely omezit svou ekonomiku a život daleko dramatičtěji, než státy, které zasáhly proti šíření epidemie dostatečně včas. Přesto nezabránily velkému počtu nemocných v jedné chvíli a zahlcení nemocnic, které vedlo ke zvýšenému počtu úmrtí u pacientů vyžadujících intenzivní péči nejen s nemocí COVID-19. A také alespoň částečný návrat k normálu bude u nich daleko pozdější než u států, které prvotní vlnu epidemie zvládly.

 

Je jasné, že následky dopadu vlny epidemie závisí na robustnosti zdravotního systému daného státu. U Velké Británie tak bylo již na začátku víceméně jasné, že to nemůže zvládnout. Daleko robustnější zdravotnický systém mají například Belgie, Nizozemí a Švédsko, které sice řadu omezení zavedly, ale jen v menší míře, než tomu bylo u jiných států. Ty sice nezažily kolaps, k jakému došlo třeba právě ve Velké Británii, ale v počtu mrtvých na milion obyvatel ji konkurují. Ve Velké Británii je nyní (24. 4) 276 obětí epidemie na milion obyvatel. V Belgii, Nizozemí a Švédsku je to postupně 576, 250 a 213. Je třeba zdůraznit, že ne ve všech zemích se započítávají mrtví stejně. Často se uvádějí jen ti, kteří zemřeli v nemocnici a mohou tak vypadnout ze statistiky mrtví z domovů důchodců nebo ti, kteří zemřeli doma a nebyli testováni. To, že se Belgie snaží započítávat právě i seniory z domovů sociálních služeb, může být i důvodem, že má oproti ostatním tak vysoký počet. U Česka je pouze 20 mrtvých na milion obyvatel. A to se u nás opravdu pečlivě testují i případy v domovech důchodců a započítávají se všechny případy, kde se COVID-19 objevil, i když nebyl příčinou smrti. Ještě se podívejme na celkový počet pacientů v kritickém stavu vyžadujících intenzivní péči. Těch je postupně pro Belgii, Nizozemí a Švédsko 970, 1008 a 533. To už není nízká zátěž pro nemocnice a určitě omezuje možnosti využití intenzivní péče pro jiné pacienty a projevuje se to ve zhoršení péče pro jiné typy nemocí. V Česku je takových pacientů COVID-19 pouze 76. Celkový počet identifikovaných nemocných na milion obyvatel je pro Belgii, Nizozemí a Švédsko postupně 3822, 2132 a 1739. Ovšem toto číslo je silně ovlivněno tím, že hlavně ve Švédsku se testuje jen velmi málo a jen při silných příznacích nemoci ve starším věku, počet testů na milion obyvatel je ve stejném pořadí u těchto zemí 16 313, 10 913 a 9 357. V Česku je počet identifikovaných infikovaných na milion obyvatel 671 a Česko testuje mnohem více, než zmíněné státy. U něj je počet testů na milion obyvatel 19 014.

 

Je sice vidět, že ani Švédsko, které nechává epidemii probíhat nejvolněji a má nejméně omezení, zdravotnictví zatím nemá tak velké problémy, jako jsou třeba ve Velké Británii. Jeho výhodou je, že má daleko menší hustotu obyvatel a hlavně jsou Švédové zvyklí žít v menších rodinách a sociální kontakt není mezi nimi tak intenzivní. Ovšem vlivem malému pokrytí testování a velkému počtu neidentifikovaných nakažených v populaci se nepodařilo, podobně jako třeba v Belgii, zabránit proniknutí viru do zdravotnických zařízení a hlavně domovů pro seniory. I to je důvodem velkého počtu úmrtí na COVID-19 v těchto dvou zemích. Pokud opravdu plánovalo Švédsko cestu, kterou by ochránilo své seniory, tak v tomto směru selhalo.

 

Jak už jsem zmínil několikrát, jsou vlastnosti současné koronavirové epidemie zatím z velké části neznámé. Je tak těžké předpovídat budoucí vývoj epidemie a vyloučit možnost dosažení přirozené kolektivní imunity. Švédsko ukáže, jak dopadne spolehnutí na tuto cestu. Já osobně bych však byl v tomto směru velice opatrný a švédskou cestu bych považoval za příliš velký hazard. Zvláště, když se z ní nedá už jednoduše uhnout a vrátit.

 

Zvládnutí první vlny epidemie

Současné výsledky v boji s epidemií a zvládnutí její první vlny velmi silně závisí na tom, jak rychle a dobře daný stát zareagoval. Asi nejlépe si s první vlnou poradily asijské země. Zde to bylo dominantně dáno tím, že již měly zkušenosti s epidemií SARS. Novou epidemii tak nepodcenily a i obyvatelstvo bylo ochotné přistoupit na taková omezení lidských práv a soukromí, která by u nás asi těžko byla možná. Ta byla potřebná k velmi efektivní chytré karanténě. Její včasné nastavení umožnila zastavit první vlnu epidemie bez dramatických plošných karanténních opatření. Jako příklad mohou sloužit Tchaj-wan, Jižní Korea, Hongkong nebo Japonsko. I když ani zde to nebylo úplně bez problémů. Jižní Korea se musela vypořádat s vlnou způsobenou členy fanatické náboženské sekty a v Japonsku se rozběhla další vlna v současné době.

 

Česká republika realizovala razantní opatření včas a podařilo se ji relativně dobře zastavit první vlnu epidemie. Zpočátku byli hlavním zdrojem lyžaři z Itálie a Rakouska. Těch bylo od nás více, než tomu bylo třeba na Slovensku nebo v Maďarsku. To je i důvod, proč ten startovací počet byl u nás větší, než v těchto zemích, i když v nich byla provedena ve stejném čase podobně razantní opatření v podobě omezení sociálního kontaktu, důrazu na hygienu a nošení roušek. Mohli jsme na tom být mnohem hůře. Podle mě klíčovým krokem byl zákaz diváků na mistrovství v biatlonu, na který by se dostavil velký počet návštěvníků z předchozích závodů v Itálii. Pokud si připomeneme, jak silně proti tomu byli Petr Fiala, Miroslava Němcová a Zbyněk Stanjura, tak je jasné, že pod jejich vedením bychom byli nyní mnohem blíže situaci například v Itálii. Stačí si třeba i připomenout, jak ostře byl šéf cestovních kanceláří Papež a celá řada politiků i aktivistů proti tomu, že vláda omezila cestování do zahraničí a požadovala karanténu od těch, kteří se vraceli z rizikových zemí.

 

Je pochopitelně možné diskutovat, která z plošných karanténních opatření měla největší podíl na úspěšném potlačení první vlny epidemie u nás. Jestli se některá vzájemně doplňovala či překrývala. V diskuzi pod předchozím článkem, který jsem o epidemii napsal, se někteří diskutující vyslovovali proti smyslu nošení roušek. Pochopitelně je možné, že při dostatečně razantním omezení sociálního kontaktu už nošení roušek nezvýší ochranu společnosti významně. Ovšem roušky jsou opatření, které má minimální ekonomické dopady. Lze je udržovat i při postupném rozvolňování jiných opatření s daleko větším negativním ekonomickým dopadem. Že si to uvědomují i jinde, je vidět i z toho, že nošení roušek ve stále větší míře zavádí narůstající počet států. K nim se zařadilo třeba i Německo.

 

Postupné zvyšování našich znalostí vlastností viru a vývoje epidemie v české populaci, ke kterému přispěje i popsaná studie výskytu protilátek v Česku, umožňují stále lépe předvídat a kontrolovat její vývoj. Plošná karanténa tak může být postupně nahrazována cílenými hygienickými opatřeními a hlavně cílenou chytrou karanténou. Postupně se tak začínají rozvolňovat jednotlivá omezení. Vývoj epidemie u nás v posledních týdnech probíhá velice dobře. Replikační číslo kleslo pod jedničku. Růst počtu identifikovaných infikovaných se i přes růst počtu testovaných zpomaluje, denní počet vyléčených je větší než infikovaných a počet nemocných klesá. Klesá i počet hospitalizovaných a těch, kteří vyžadují intenzivní péči. Negativně se neprojevily ani následky uvolnění během Velikonoc, dokonce ani diskutované otevření hobby marketů. Je tak možné uvolňování zrychlit. Velmi důležité je však to, aby jednotlivé kroky byly vyvážené, nebyly předčasné a nevedly ke ztrátě kontroly a startu nové vlny epidemie.

 

Jak s ekonomikou?

Řada představitelů podnikatelů velice intenzivně vystupuje proti zavádění karanténních opatření a bojují o jejich rychlé odvolání se zdůvodněním, že mají značné negativní ekonomické dopady. Měli by si však uvědomit, že epidemie je realitou a v případě, když ji ponecháme volný průběh, musí se nakonec přikročit k daleko tvrdším opatřením a omezením, která mají ještě větší ekonomické dopady. To je jasně vidět na příkladu Itálie, Španělska, Velké Británie a řady dalších států. Tam museli nakonec přikročit k daleko tvrdším a masivnějším zákazům vycházení i omezení výroby a podnikání. Ekonomické dopady jsou tak daleko dramatičtější než v případě, když by karanténní opatření zavedly dříve. Státy, jako jsme my či Rakousko, mohou také přistoupit k uvolňování dříve a celý průběh ekonomického útlumu a karantény byl mírnější a kontrolovanější. A k tomu přispělo i to, že nebylo potřeba řešit kolaps zdravotnictví.

 

V současné době probíhá u nás obrovský tlak různých skupin podnikatelů na co nejrychlejší otevírání provozů a uvolňování opatření. Jako by si neuvědomovali, že je lépe otevřít o pár týdnů později a pak už být neustále otevření, než otevřít o pár týdnů dříve a za měsíc znovu zavřít při dalším propuknutí epidemie, a to na řadu měsíců tentokrát s průběhem podobným Itálii a Španělsku.

 

Jako stát, který se snaží o co nejmenší karanténní omezení a spoléhá na vytvoření kolektivní imunity, je často jmenováno Švédsko. To sice opravdu nezavřelo restaurace a kavárny i jiné provozovny, neomezilo také školní docházku a řadu dalších činností. I tak však jsou tyto aktivity značným způsobem omezeny dobrovolným rozhodnutím občanů. Ekonomické dopady tak nemusí být významně menší, než je tomu u států, které včas uplatnily razantnější opatření, epidemii dostaly pod kontrolu, a nyní mohou opatření rozvolňovat.

 

Pokud bude opravdu získání kolektivní imunity tak snadné a Švédsko ji, jak nyní její představitele prezentují, v květnu dosáhne, bude mít určitě výhodu. Dříve popsaná data však naznačují, že to není pravděpodobné a vyloučeno není ani to, že dosáhnout kolektivní imunity nebude možné vůbec. V takovém případě však bude mít Švédsko i s ekonomického hlediska velký problém. Pro to, aby dostalo epidemii pod kontrolu, bude nejspíše muset nakonec přistoupit i k těm drastickým karanténním opatřením. Nebude promořené, ale bude zamořené. S největší pravděpodobností tak státy, které budou mít epidemii pod kontrolou, nebudou mít příliš zájem otevírat vůči němu hranice. Navíc má Švédsko exportní a otevřenou ekonomiku a je tak silně závislé na situaci v ostatních evropských zemích. Totéž platí i pro Česko. Je možné připomenout, že automobilové podniky v Česku nebyly uzavřeny na příkaz vlády. Ta naopak prosazovala jejich kontinuální provoz. O uzavření rozhodli zahraniční vlastníci hlavně kvůli narušení dodavatelského a odběratelského řetězce.

 

Je však také třeba zmínit, že ne všechna ekonomická odvětví pociťují dopady epidemie. Některá dokonce zaznamenaly zvýšený rozvoj. Jde například o zásilkové a dovážkové služby. Pokles tržeb restaurací se projevil v nárůstu prodeje některých potravin. Stejně tak znamenala epidemie výzvu pro urychlení elektronizace nejen ve zdravotnictví. Rozvíjí se metody výuky i kultury na dálku. Zároveň by mohla epidemie v konečném důsledku přispět k návratu některých strategických průmyslových výrob nejen zdravotních potřeb. Je tak možné, že část ekonomických ztrát bude kompenzována přínosy.

 

Na posouzení celkového úspěchu, kterého daný stát při střetu s epidemií a jejími dopady zvláště na ekonomiku dosáhl, bude potřeba několik let. Určitě půjde o dlouhodobější záležitost a pro společnost bude důležité, jak solidárně se s ní vypořádá. Pochopitelně je možné si představit nejen pandemii, ale i jiný typ globální katastrofy, která by Evropu postihla daleko dramatičtěji. U té současné nedošlo ke zničení budov, majetku, výrobního vybavení … I proto bych považoval za obrovské selhání, kdyby Česká republika a Evropa nedokázaly ekonomickému propadu v trvání několika měsíců čelit a solidárně se s ním vyrovnat. Je však třeba říci, že se v prvních měsících epidemie objevilo několik systémových selhání a nebezpečných vlastností nejen evropských struktur, systému a společnosti, které ztěžují možnosti efektivně čelit přicházejícím krizím.

 

Jak čelit ideologickému a náboženskému fanatismu?

Obrovským problémem, který se objevil i u této epidemie, je náboženský a ideologický fanatismus. Rozjezd epidemie v Iránu značně podpořila víra řady ajatolláhů i prostých věřících, že jim díky jejich víře nic nehrozí. Stejná představa členů náboženské sekty Sinčchondži rozjela vlnu epidemie v Jižní Koreji a ztížila situaci epidemiologům v této zemi. V předchozích článcích jsem připomínal, že katastrofální epidemiologická situace v Madridu byla způsobena hlavně masovými shromážděními feministických hnutí pod prapory s hesly „Sexismus zabíjí více než koronavirus“, která intenzivně nákazu šířila. V nedávných dnech pak vyzval Václav Klaus k masovým pouličním protestům proti opatřením proti epidemii. Jeho ideologičtí souputníci v USA už tyto jeho ideje realizovali a do těch ulic řada z nich vyrazila i se zbraněmi. Někteří tak po návratu infekci přivezli i do oblastí, kde byl zatím její výskyt velmi omezený. Zmíněné příklady jsou sice ideologicky i nábožensky dramaticky odlišné. Společný však mají fanatismus a popírání racionality a vědeckých poznatků.

 

Popsané příklady jsou extrémy. Částečná ideologická slepota, která brání možnosti efektivně čelit nejen epidemii, ale jakékoliv krizi, se však projevuje v řadě oblastí. Jako příklad může třeba posloužit článek Václava Mlse, který je poradcem frakce S&D v evropském parlamentu. Ten prezentuje Belgii jako stát extrémně úspěšný v boji s epidemií na rozdíl od podle něj zaostalého Česka. A to přesto, že má Belgie kromě Španělska největší počet identifikovaných nemocných na počet obyvatel a spolehlivě nejvyšší počet úmrtí na počet obyvatel. Na rozdíl od Česka se tam epidemie nekontrolovaně šíří a nemocných i mrtvých je tam řádově více. Ovšem panu Mlsovi je ideologicky politická reprezentace Belgie bližší a tak, bez ohledu na fakta, musí být podle něj i v potírání epidemie lepší. Podobně je to s celou řadou našich opozičních politiků, kteří si vybírají vzory k tomu, jak čelit epidemii, ne na základě reálných čísel a skutečností, ale podle toho, jak jim ideologicky konvenují.

 

Už v minulém článku jsem psal, že jedním z důvodů, proč Evropa a USA nebyly na epidemii připraveny a její začátek z velké většiny nezvládly, je jejich ideologicky předpojatý postoj k Číně. Měly představu, že u nich nic, jako ve Wu-chanu, nastat nemůže. Velká část západních politiků si myslela, že nezvládnutí počáteční epidemie v Číně nebo později v Iránu je dáno jejich autoritářskými a zaostalými režimy a nic podobného se ve vyspělé demokratickém západě stát nemůže. Ukázalo se však, že efektivita reakce na krizi a zvládnutí epidemie bylo naopak v západním světě spíše daleko horší než v Číně.

 

Nejen americký prezident obviňují Čínu, že utajuje informace a nedává přesná čísla obětí i nemocných. To pochopitelně není vyloučeno. Počty obětí i nemocných nejsou přesné jistě, i když by k žádnému utajování nedošlo. To je vidět i na datech z Evropy i USA. I zde se často započítávají nemocní a infikovaní i mrtví v jednotlivých státech různým způsobem. Dalším zdrojem rozdílů je, že některé státy testují i při relativně malém výskytu nemoci velice intenzivně. Jiné, což je třeba případ již častěji zmiňovaného Švédska a Belgie, testují i při velmi vysokém výskytu infikovaných jen ty s intenzivními projevy nemoci a jen některé. Takže například u nás se intenzivně testuje a do statistiky se počítá každý infikovaný, i když se u něj nemoc COVID-19 neprojeví nebo jsou příznaky zanedbatelné. Do statistiky obětí se u nás pak započítá každý, u koho byl koronavir identifikován, i když byla příčina úmrtí reálně jiná. To na Slovensku se snaží mezi oběti započítávat jen ty pacienty, kteří umřeli přímo na nemoc COVID-19. V Číně zase do deklarovaných nemocných započítávají jen ty, kteří měli reálné příznaky nemoci. Ty, kteří byli infikováni a prodělali nemoc s minimálními příznaky, se do statistiky nezapočítávají. V některých zemích zase počítají jen oběti z nemocnic a ne ty, kteří zemřeli doma nebo v domovech důchodců.

 

Ovšem žádnou statistikou se nedá utajit propuknutí epidemie. Jak čínští nebo iránští vůdci, tak i prezident Trump či Boris Johnson, by hrozně rádi před světem zakryli, že u nich epidemie propukla. Ovšem pravda se utajit nedá. Přesně, jak se snažili ukázat v seriálu HBO Černobyl jeho tvůrci. Ostatně, dnes je výročí této události, takže to může být připomenutím a srovnáním. Pochod feministek a levicových aktivistů a politiků v Madridu ve stínu probíhající epidemie v Evropě není opravdu příliš odlišný od oslav prvního máje v Kyjevě ve stínu probíhající černobylské havárie. A počet obětí i kvůli zmíněné manifestaci, které si vyžádalo zlehčování a tajení rozvíjející se epidemie byť jen v tom Španělsku, už teď dramaticky překračuje počet obětí kvůli Černobylu. Podrobněji připomínka seriálu a reality Černobylu je v článku a přednášce. Je tak jasné, že sice Čína může mít snahu utajovat reálná data, ale současná nízká čísla u nich a to, že epidemii zatím zvládla, je realitou. Navíc je čínským představitelům jasné, že každé utajování na všech žebříčcích hierarchie může vést k propuknutí nové vlny epidemie. A na příkladu Wu-chanu i Evropy a USA vidí, jaké zdravotní a ekonomické dopady to má. To, jestli se dá dosáhnout kolektivní imunity, je dáno reálnými vlastnostmi viru. Bez ohledu na to, co bude kdokoliv o tom tvrdit, realitu uvidíme třeba ve zmíněném Švédsku. Realitu epidemie vidíme v Itálii, Španělsku, Velké Británii i USA. Ta se projevila a projevuje bez ohledu na to, jestli hlásali na počátku nebo dokonce stále prezident Trump, Boris Johnoson a celá řada politiků, nebo pan doktor Pirk a Jan Hrušinský, abych jmenoval i jiné celebrity, že jde o nevinou chřipečku, které není třeba věnovat pozornost. A to v době, kdy realitu ve Wu-chanu zmínění měli na očích už řadu týdnů.

 

Svoboda a zodpovědnost

Obrovským problémem evropské společnosti je, že díky obrovskému bohatství a dlouhému období klidu, míru a blahobytu, získala velká část obyvatel představu, že má právo na vše a za nic nemusí nést zodpovědnost. Pro mě musí být vše dovoleno a za případné následky nenesu zodpovědnost, ale nese ji stát. Každý požadavek libovolné menšiny je prohlašován za nezadatelné lidské právo, které nikdy nikdo nesmí omezit. Lidé si přestali uvědomovat, že nedílnou součástí svobody je zodpovědnost a moje práva by neměla ohrožovat a omezovat práva jiných.

 

Symbolem takového přístupu jsou v současné pandemii u nás kauzy přítomnosti otců u porodu a českých lyžařů v Itálii. Pochopitelně nepopírám, že u některých párů může být přítomnost otce u porodu přínosná. Ovšem u některých to přínosem být nemusí a může to být pro ženu i nepříjemné. Ale hlavní je, že prohlásit toto za nezadatelné lidské právo, které nelze za žádných okolností omezit, je opravdu až absurdní. Když je pak člověk svědkem toho, že středobodem činnosti lidskoprávních aktivistů je v době, kdy nás ohrožuje smrtící epidemie, která se stává největším rizikem právě v případě, že pronikne do zdravotního zařízení, boj proti měsíčnímu zákazu přítomností otců u porodu, tak opravdu začne pochybovat o schopnosti některých rozumně uvažovat. A boj proti očkování a další iracionální postoje, které řada těchto aktivistických hnutí prosazují, už pak ani nepřekvapí.

 

Stejně tak je symbolem absurdity dnešní doby kritika a boj opozice proti omezení výjezdu našich občanů na lyžování v Itálii v době, kdy v této zemi už epidemie intenzivně probíhala. A jásot českých lyžařů nad tím, jak jsou sjezdovky pohodově volné a ubytování laciné to doplňuje. Ještě větší absurditou je pak chování lidí po vyhlášení povinnosti jít do karantény při návratu. Je jasné, že zákon musí být vázán k nějakému času, ale pochvalovat si, jak jsem oblafl stát, když přijedu o hodinu dříve, je opravdu vrcholný příklad arogance a nezodpovědnosti. A když se k takovému chování přihlásí i někteří opoziční politici s cílem ukázat, jak je vláda blbá, je ještě absurdnější. I nyní vidíme boj opozičních politiků a cestovních kanceláří v čele s už zmíněným panem Papežem za to, aby čeští turisté mohli co nejdříve zase vyjet kamkoliv a s jakýmkoliv rizikem, bez ohledu na vývoj epidemie a její stav v dané zemi. Vždyť přece nelze omezovat svobodu pohybu a podnikání. Jen když je pak potřeba české turisty zachraňovat, tak to by měl dělat stát.

 

Přístup politiků je vůbec kapitola sama pro sebe. Vždycky mě vadilo, že prioritou politiků není řešení problémů a snaha o rozvoj země, ale téměř čistě boj o moc. Jestliže vláda udělá něco, co by opoziční politici, kdyby byly ve vládě, museli udělat stejně, tak přesto musí toto rozhodnutí napadnout a hlasovat proti. Co když je to právě to, co jim pomůže vládu svrhnout a dostat se k moci. Čekal jsem, že v době současné krize bude u politiků alespoň minimální snaha o společnou součinnost a snahu po omezení dopadů. Ovšem permanentní politický boj pokračuje. A komunikace mezi politiky a i v médiích má stále blíže k diskuzním příspěvkům pod články či výkřikům na twittru. Politika a řešení zásadních problémů civilizace prostřednictvím výkřiků a nadávek na twittru je něco, co jsem si doposud nedovedl představit. A mám obavy, že to povede ke špatným koncům. Projevuje se tak celá řada západních politiků. Přímo extrémem jsou USA a prezident Trump. Právě ten přesně ukazuje, jak vypadá domácí i světová politika vedená přes media a twitter. A začínám mít obavu, že je to systémový problém, který může způsobit našemu kulturnímu okruhu obrovské potíže.

 

Asi je to tím, že vláda prostě musí něco dělat, ale přece jen se mi zdá, že koná i komunikuje (přes řadu chyb, které v krizové rychle se vyvíjející situaci nelze vyloučit) docela smysluplně a racionálně. Třeba tiskovky ministerstva zdravotnictví s vystoupeními epidemiologů a lékařů z odborné komise je vyloženě požitek i z odborného hlediska poslouchat. U opozice, hlavně té hlasité a vystupující v médiích, vidím jen snahu být za každou cenu proti a jen často čistě účelově vyvolávat konflikt. Když po tiskovce, kde vystupují epidemiologové, stále hlásají, že vůbec nechápou, proč se dělají opatření a na čem je založen rozvrh vlády a jeho případné změny, tak tomu nedokáži porozumět.

 

A totéž bohužel platí u většiny novinářů (čest výjimkám v odborných blocích ČT), kteří se s využitím chytání za slovíčka snaží stavět ministry proti sobě a vyvolávat nejasnosti a konflikty. Třeba páteční interview Reye Korantenga s ministrem vnitra Hamáčkem o podmínkách výjezdu a návratu ze zahraničí byl vrcholnou ukázkou tohoto. Moje sestra je středoškolačka, spíše maminka a už i babička od dětí a o politiku se moc nezajímá. Ale situace ji byla jasná. Rozuměla tomu, že ministr průmyslu měl na mysli to samé, co ministr vnitra, i když to třeba neformuloval úplně přesně a šťastně. Přesto ze sebe dělal pan Koranteng totálního hlupáka, jen aby postavil ministry proti sobě a získal ten správný konflikt. Nešlo mu o informování veřejnosti a pochopení. Potřeboval vyvolat aféru, aby byla lepší sledovanost.

 

Stejně tak jsem stále více zklamán z fungování právního systému. Ten se místo důrazu na spravedlnost, funkčnost a přínos pro fungování společnosti a pocit jistoty u lidí, soustřeďuje na formální stránku a drahé právní bitvy nad nejasnými formulacemi a právními kličkami. Je stále větší snaha o dosažení komplikovanosti a nesrozumitelnosti pro laika, takže vítěz ve sporu je spíše dán tím, že si může dovolit zaplatit dražšího právníka, než tím, že by byl v právu. Místo reálné snahy řešit problém a realizovat potřebnou a správnou věc, je tak nutné se soustředit hlavně na to, aby byly všechny papíry právně neprůstřelné. A díky tomuto podhoubí pak mohou různé aktivistické skupiny s právníky napadat a kriminalizovat cokoliv, co se jim nelíbí. Příkladem může sloužit Miroslav Patrik, jeho Děti země a spříznění právníci, kteří napadají jakékoliv stavební rozhodnutí související s výstavbou dopravních cest. A to, ať už to má reálný ekologický dopad nebo nemá. A často i jen proto, že díky chybě v práci úředníků, které se lze těžko ve složitosti a nejednoznačnosti řady právních předpisů vyhnout, může proces na dlouhou dobu zablokovat. Jak sám říká, má to přispět k výchově úředníků. O ekologii v tomto případě opravdu nejde.

 

Příkladem v současné epidemii je situace s nouzovým stavem a dodávkami. To, že dopředu a včas nebyl zajištěn zdravotní materiál, je do značné míry dáno i tím, že v normální situaci se musí realizovat výběrové řízení s velice striktními pravidly a dlouhými termíny. Zároveň lze jeho výsledek často velice snadno kriminalizovat. Dnes nemůžete zadat zakázku firmě, o které víte, že je spolehlivá a její dodávka je kvalitní. Musíte to dát firmě, o které třeba nic nevíte, ale nabídla nižší cenu. Můžete mít podezření, že není reálná, ale na nic vám to není. Pokud to nedáte jí, tak je velká pravděpodobnost, že někdo podá žalobu a spočítá rozdíl ceny, o který jste stát okradl. Pokud by vláda zaplnila sklady hmotných rezerv miliony respirátorů a roušek, a epidemii se podařilo zastavit a k nám se nedostala, tak by ji okamžitě aktivisté politických oponentů kriminalizovali za zbytečné vyhození peněz. A určitě by našli nebo si vymysleli vztahy mezi někým z politiků a úředníků a dodavatelskými firmami. Nechci tvrdit, že neexistují machinace a nedochází ke kriminálním činům v této oblasti. Problém však je, že současný trend je, že se politický boj, kde by měly vítězství zajistit volby, stále častěji mění na volební boj, kde se politický protivník porazí jeho kriminalizací.

 

Extrémním případem je pak nedávné zrušení opatření omezující obchod a volný pohyb Městským soudem v Praze pod vedením soudce Štěpána Výborného. Soudce uznává, že opatření byla nutná, důležitá a úspěšná v boji s pandemií. Ovšem podle jeho právního názoru, který je jiný než právní názor právníků ministerstva zdravotnictví, to už byl tak velký zásah, že to nemohlo jít podle zdravotního zákona, které podepsal ministr zdravotnictví, ale podle krizového zákona, za kterým formálně stojí celá vláda. Není tedy podstatné, že opatření byla nutná a velmi úspěšná v boji s epidemií a umožňují tak relativně rychlou obnovu ekonomiky. Není podstatné, že se na nich dohodla celá vláda, i když je formálně podepsalo ministerstvo. To nejdůležitější je, který z právních názorů různých právníků nakonec v právní bitvě zvítězí. A opozice volá po odvolání a dokonce o žalobě na vládu a ministra. Ne proto, že by Česko bylo v boji s pandemií neúspěšné, realita je při srovnání s jinými evropskými zeměmi jiná, ale proto, že našli právníka, který má odlišný právní názor, než právníci ministerstva.

 

A volají po žalobách podnikatelů vůči státu kvůli ztrátám způsobených epidemií a opatřeními proti ní. Jestli boj opozice způsobí, že se po rychlém neřízeném zrušení omezení rozjede další tentokrát nekontrolovaná vlna epidemie, a krach ekonomiky bude opravdu úplný, tak podnikatelé velice těžko něco vysoudí. Kapsu si namastí pouze právníci, ať už budou zastupovat zmíněné podnikatelé nebo stát. Absurditu tohoto přístupu opozičních politiků velice pěkně popsal Ondřej Neff na Neviditelném psovi. Tak bych si ho na závěr této části dovolil citovat:

 

„Před měsícem jsem v žertu tvrdil, že krize s čínským virem skončí, až se o ní přestane psát v novinách. Zdá se, že ta situace nastává. Na koronu se sice dál umírá, ale ono se jaksi pořád umírá na kde co. Od pondělka budou otevřené malé krámy a těm velkým se dala šance se zmenšit. Plastovou páskou. Takže končíme.

 

Někdo ale začíná. Čtvrteční soudní rozhodnutí – pokud se nestane něco zvratného, a v našem právním systému není nic vyloučeno - dalo signál k lavině žalob proti státu ve věci náhrady škody. Je úžasné, že tomu opozice tleská. Ona se tváří, že ten stát není její, že je snad Babišův, a tak tedy ať dostane zakouřit. Je to kalkul na to nejhorší, kalkul na rozvrat, krizi, nezaměstnanost – ta Babiše konečně smete. Načež nastoupí Pekarová Adamová s Fialou po boku, Bartoš bude honit provinilce do vězení, a duha prosperity se rozklene od Šumavy k Jeseníkům.“

 

Jaké jsou možnosti budoucího vývoje

České republice se podařilo s první vlnou epidemie vypořádat se ctí. Otázka však je, jaké jsou možnosti budoucího vývoje a na co je potřeba se připravit. První možností by bylo, kdyby se podařilo zarazit šíření infekce a nemoc by zmizela. Dosažení takové možnosti se kvůli současném globálnímu a masivnímu rozšíření koronaviru v lidské populaci dramaticky snížilo. Je však docela pravděpodobné, že tohoto výsledku se alespoň v lokálním měřítku snaží dosáhnout některé asijské státy. Zvláště pro Čínu by to dávalo smysl. Ve Wu-chanu proběhla velmi intenzivní vlna epidemie. Ovšem pravděpodobně i tam má populace ještě dost daleko k případné kolektivní imunitě, pokud by v principu byla možná. Ovšem dominantní část čínského území i populace se s virem nesetkala. Více epizod podobných té ve Wu-chanu nebo pokus o promoření Číny by pro ní znamenal katastrofální ekonomické dopady. Jde o dostatečně velký stát, který je ekonomicky značně soběstačný. Při nastavení striktních pravidel pro cestování přes hranice by se mu mohlo podařit se vyhnout přivezení nákazy ze zahraničí bez omezení mezinárodního koloběhu zboží.

 

Pro Českou republiku je taková cesta nemožná. Je součástí velmi silně provázané Evropy, ve které si zvolily jednotlivé státy velmi různorodé cesty. A některé z nich, například zmíněné Švédsko koketují s promořováním populace a nechávají epidemii do značné míry volný průběh.

 

Druhou možností je, a o ní mluví velká část odborníků, že se již bohužel s tímto virem budeme pravděpodobně setkávat dlouhodobě. V tomto případě bude potřeba najít vhodnou kombinaci hygienických pravidel a cílené chytré karantény, které by co nejméně omezovaly společnost a ekonomiku a současně bránily nekontrolovanému šíření viru. Zároveň je důležité prozkoumat jeho vlastnosti a hlavně, jak je to s imunitou po prodělání infekci. Pokud by fungovala získaná imunita a byla by dlouhodobější, mohlo by se přikročit ke kontrolovanému navození kolektivní imunity takovým způsobem, aby to nezpůsobilo zahlcení zdravotního systému a nemělo dramatičtější ekonomické dopady. Jak už jsem však psal, je otevřená otázka, zda je to možné. Situaci by dramaticky zlepšilo, kdyby se podařilo připravit vakcínu. Tu však lze těžko čekat dříve než za rok. Je také možné, že šíření viru, podobně jako u chřipky, bude ovlivňovat počasí. Karanténní a hygienická pravidla pak bude možné v některých obdobích uvolňovat. Ovšem nemusí tomu tak být. V každém případě nás čeká řada měsíců, a možná i let, kdy bude potřeba velice pečlivě sledovat situaci a být připraveni na to, že bude potřeba čelit další vlně epidemie.

 

Závěr

Svět stojí před jednou z největších krizí a epidemií za dlouhá desetiletí. Pandemie s tak masivním dopadem zde nebyla dokonce možná i sto let. Teď myslím v rychlosti šíření a dopadech na ekonomiku a společnost. Je však třeba zdůraznit, že si epidemiologové dovedou představit ještě daleko horší a nebezpečnější variantu. Pokud by byli těžce nemocí postižení i mladší lidé a, jako je tomu u chřipky, by rizikovou skupinou byly i malé děti. V takovém případě by vlna úmrtí v této věkové skupině měla daleko dramatičtější dopady na společnost. Smrtnost může být také větší a delší může být i infekční bezpříznakové období. Pokud by se navíc nezískala dlouhodobější imunita, byla by rychlá a efektivní reakce na počátku epidemie ještě důležitější.

 

Jak jsem se snažil ukázat, tak náš kulturní okruh, zareagoval na epidemii nepříliš efektivně a i proto jí čelí zatím nepříliš dobře. Snažil jsem se ukázat některé důvody, o kterých si myslím, že k tomu přispívají. Jedním z hlavních je, že nejen politici vytvářejí ve společnosti pocit, že výměna politického vedení není jen poměrně pravidelná výměna jedné politické garnitury za druhou, ale otázkou života a smrti. Neexistuje tak možnost spolupráce. A že tedy podle hesla účel světí prostředky, je důležité ji svrhnout, třeba i za cenu totální devastace společnosti.

 

Pokud však nenajde západní demokratická společnost efektivní prostředky, jak v případně příchodu krizové situace a nutnosti omezit na dočasnou potřebnou dobu to, co je lidským právem, nebude schopna čelit podobné výzvě. Ať už jde o základní lidské právo reálné nebo je za toto považováno jen některými skupinami. A důležité je hlavně, jak budou ochotní občané tato omezení respektovat a jak budou důvěřovat, že se jim po pominutí krizového období zase vrátí.

 

Velice důležitým poučením z probíhající epidemie je, že je velice nebezpečné všechnu produkci strategických potřeb přesunout do zahraničí. Hlavně tlakem ekologických aktivistů na ekologické limity a představou, že postačí si nechat služby a turismus, se dosáhlo vytlačení velké části průmyslové výroby jinam. Doufejme, že se zapracuje na tom, že se alespoň část strategických výrob vrátí. Doufejme, že vláda také odolá představám ekologických aktivistů, že není potřeba být soběstačným v produkci energií. A opravdu nedopustí, aby se zavíraly elektrárny bez náhrady. V krizovém období nelze spoléhat na to, že nám elektřinu někdo dodá.

 

Česká republika se díky včasné reakci a rychlému zavedení karanténních opatření s první vlnou epidemie dokázala zatím i ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi vypořádat velmi dobře. Je to i díky tomu, že dominantní část obyvatel dokázala pravidla rozumně a s nadhledem respektovat, i když pochopitelně remcali a dělali si ze zákazu legraci. Zároveň projevili obrovskou solidaritu při šití roušek, výrobě dezinfekce a výrobě různého zdravotnického materiálu. Obrovská byla i pomoc seniorům a potřebným. Podpořili jsme své restauratéry i pivovary. A vypadá to, že dokážeme krizi překonat solidárně. Pozitivní přístup našich občanů ukazuje i to, jak rychle se naplnily všechny kohorty při současném epidemiologickém průzkumu a testování. Rychlá a úspěšná reakce se nám vyplatila i z ekonomického hlediska. Opatření tak nemusela být tak drastická a zároveň se mohlo začít s uvolňováním dříve než jinde.

 

Je však třeba zdůraznit, že můžeme být zatím pouze na začátku epidemie. Je sice možné, že bude koronavir citlivý na teplo a v létě se jeho riziko sníží. Ale nelze to zaručit a i v případě, že tomu tak bude, hrozí riziko nové epidemie na podzim. Je tak třeba s uvolňováním postupovat opatrně a vyvažovat je chytrou karanténou a inteligentními hygienickými opatřeními. Zároveň je potřeba průběžně kontrolovat dopady uvolňování. Je velká šance, že se nám podaří znovu rozběhnout ekonomiku a uvolnit většinu činností bez rozjetí epidemie. Stejně jako dosud však i budoucí vývoj bude záviset dominantně na tom, jak se k situaci postaví každý z nás.

Napsáno pro Osel.cz a Neviditelný pes