Zvláštnostem nevyzpytatelné Arkádie jsem věnoval už notný kus článku Lidské oběti a lykantropie v řeckém náboženství? Hornatá Arkádie uprostřed Peloponésu je vhodným příkladem všeho, co v řeckém náboženství není příkladem standardních poměrů. Nejspíš ne proto, že by se tam ujaly nějaké zvláštní menšinové proudy, ale prostě proto, že tento příslovečně odlehlý kraj neprodělal homologizaci s panhelénskými centry. Arkadská krajina skrývá řadu starobylých památek, u kterých neobtěžují organizovaní turisté, zato milovník kuriozit si přijde na své.
Arkádie jako mýtus
Už samo jméno Arkádie evokovalo romantická očekávání v nejedné epoše: při athénských symposiích v řecké klasické době, u německých romantiků, v pařížských salónech krásné epochy i u milovníků všemožných zvláštností až dodnes. Z arkadské Manteneie prý pocházela kněžka Diotima, která Sókrata zasvětila to tajů Eróta (viz Sublimace erotiky podle Platóna, alias filosofie), alespoň podle Platónova dialogu Symposion. Dokonce i arkadští pastýři a pastýřky prý uchovávají tajemnou moudrost z dávných dob, vždyť „Arkádie je stará jako Luna“. Renesanční a romantičtí malíři se předháněli v bukolických idylách situovaných do bájné Arkádie. Fundamentalisté zde hledali (ale jen písemně, ne nohama) ztracený kmen izraelský. Mystické jméno Arkádie vzývají lecjací alternativci. Pak se občas diví, že někdo v Arkádii opravdu byl, že je to reálná oblast, kam se dá dojet linkovým autobusem a dál jít pěšky. Podle té skutečné Arkádie se jmenuje také všechno možné, od zámeckých parků přes alternativistická hnízda po dražší hampejzy.
Nepřímým dokladem reálné starobylosti lecčeho v Arkádii je, že Arkadština není jen tak jeden z dialektů řečtiny, ale svérázný relikt navazující na řečtinu mykénské doby. Ani v době bronzové však Arkádie nepatřila mezi centra, vždycky byla svébytným okrajem. Nejstarší písemná zmínka o Arkádii je v homérské Ílliadě (II,603-614).
Pausaniův cestopis
Někdy kolem roku 174 n. l. napsal Pausaniás, Řek z maloasijské Iónie, tlustospis Cesta po Řecku. Je to svého druhu vlastenecké rozpomínání na dávno zašlou slávu – a dnes zásadní pramen pro poznání lokálních náboženských kultů a legend, stavu uměleckých památek i krajiny v té době. Opravdu to procestoval a věrně popisuje, co viděl a slyšel. Většinou je spolehlivý, ale k nějakým suchým a přehledným výčtům historických, náboženských, uměleckých nebo ekologických dat má hodně daleko. Rád popisuje každý kraj opravdu komplexně, tedy co tam vidíme, co se tam vypráví, co tam žije a roste, jaká bitva se tam udála, kdo se tam jak zamiloval, kdo dostal přes ústa, jaké pozoruhodnosti lze potkat a jaké pozoruhodnosti jsou nejspíš jen smyšlené. Často to všechno proplete do jednoho klubka popisů a příběhů. Určitě by to uměl nějak přehledně roztřídit a dodržovat časové i geografické měřítko, ale to by už nebyl popis plastické a živé krajiny s jejími mýty, dějinami a památkami. VIII. kniha podává na přibližně stovce stránek líčení Arkádie. Namátkou ocituji titulky několika článků: Jak bohyně Rhea zachraňovala svá novorozeňata; O tajemné vodě v chrámu Poseidónově; Poslední boj vojevůdce Epameinóndy; O nešťastném Myrtilovi; O styžské vodě, jež nosí smrt lidem a zkázu předmětům; Zpívající ryby v Aroaniu; O neblahém náhrdelníku královny Erifýly; Pověsti z okolí řeky Ládónu…
Je jasné, že použít takovýto text v roli hlavního a místy jediného průvodce výpravy napříč Arkádií přináší řadu zajímavostí. Mnohdy je to o nohy i o nervy. (Navíc to přispívá k obeznámenosti s jinak skrytými rysy povah přítomných učenců, lze od nich zaslechnout i slova, která mezi akademické výrazy nepatří.)
Lykosúra chtonická a její Despoina
Přístupovým místem bývalo městečko se zdánlivě velkosvětským názvem: Megalopolis. Do nedávné doby to však bylo cosi jako Velké Salašáry (i s tou dívčí školou). Pausaniás píše (VIII,26), že chtělo být jediným centrem západní části Arkádie, ale občané Lykosúry a Lykaia se tam odmítli přestěhovat. Býval tu chrám „Velikých bohyň“ a divadlo. Teď je zde malé archeologické muzeum a v okolí nový uhelný průmysl. Tím pádem je to na hlavní silnici a autobusy tam jezdí docela často. Pak zbývá 17 km na západ, malinko do kopce. Prý je však už hotový asfalt přímo do Lykosúry někudy jinudy, dokonce i do Lykaia.
Lykosúra (Lykosoura, něco jako Vlkodlaky) leží na okraji vysočiny (570 m) a oplývá dvěma archeologickými areály s místním muzeem. Z okraje areálu vidíme spíše uhelný průmysl dole v okolí Megalopole, protože památečnosti máme přímo pod sebou, zakryté stromy posvátného háje Despoiny. Okolí je zřetelně poznamenané působením zemitých až podsvětních sil, což připomíná Eleusinu. Analogií s Eleusinou bude ještě vícero. Není divu, ta Despoina (Paní, Vládkyně) je totiž arkadský tabuový opis jména Persefoné, alias Koré, nebo spíše tabuový opis jména jejího arkadského ekvivalentu. Pausaniás píše (VIII,36):
Arkaďané uctívají tuto Despoinu nejvíce ze všech bohů, říkajíce o ní, že je dcerou Poseidóna a Démétry. Pro většinu má tato bohyně pojmenování Despoina (Paní), právě tak jako dceři Diově dávají jméno Koré (Dívka), ale vlastním jménem je Persefoné. Vlastní jméno Despoiny jsem se ostýchal psát pro nezasvěcence.
Pak už pod sebou uvidíme chrám, tedy jeho zbytky. Není nijak prastarý, nejspíš z helénistické doby, ale působí nějak zvláštně. Má i boční vchod přímo do cely a naproti němu je cosi, co vypadá jako velice široké schodiště, které ale nikam nevede. Takže spíš sedadla pro diváky. V oficiálních archeologických popisech se to opatrně nazývá „divadlu podobný prostor“. Opět jako v Eleusině, jenže tam je u „schodů“ velká sloupová hala, a ne celkem nevelký kompaktní chrám, byť s bočním vchodem přímo naproti schodišti. (Je možné, že v dobách před postavením tohoto chrámu byla dispozice prostoru jiná.) Nejspíš to není odlehlá filiálka či napodobenina Eleusiny, jaké taky bývaly, ale hodně svérázné kultovní místo.
Pausaniás zastihl chrám ještě v plném lesku a podrobně popisuje (VIII,36) jeho pamětihodnosti i okolní stavby, např. sloupořadí (stou) a oltář bokem před chrámem, kupodivu z opačné strany než ta sedadla nebo schodiště:
Před chrámem je zřízen oltář Démétře a druhý Despoině; také trůn, na němž sedí, a stolička pod nohama je z jednoho kusu mramoru. A říkají, že sem tento kámen nebyl dopraven, ale že jej nalezli uvnitř okrsku, řídíce se snem. Obě sochy jsou vysoké asi jako Matky v Athénách. I ty jsou dílem Dámofontovým (to byl sochař působící v 2. století před n. l.).
V sloupořadí u Despoiny je destička s popisem obřadů. Pausaniás popisuje ještě další nápisy – a ony tam opravdu dodnes jsou, jenom je těžké je identifikovat s těmi vylíčenými.
Podrobněji Pausaniás popsal kultovní sochy v závěru chrámu:
Démétér nese v pravici pochodeň, druhou rukou objímá Despoinu. Despoina má žezlo, na kolenou pak má skříňku, tzv. kisté, skříňku drží pravicí. Po jedné straně trůnu stojí vedle Démétry Artemis zahalená jelení kůží, na plecích toulec, v rukách pak má v jedné pochodeň, v druhé dva hady.... Že pak je Artemis dcera Démétřina (tedy sestra Persefony), nikoli Létina, poučil Řeky podle egyptské báje Aischylos, syn Euforiónův.
A je to. Další lokální verze odlišné mytologické genealogie se v duchu dobové módy svede na import egyptské báje. V reálu je to spíš zapasování dávných místních tradic do řecké náboženské nomenklatury.
Torza soch jsou teď v Národním archeologickém muzeu v Athénách, tady po nich zbyla jenom důkladná kamenná báze. Je to zde vskutku místo hadovité, před jedním zemním otvorem pod bází je ošoupaná zem a leží tam několik svlečených hadích kůží.
Prý zde bývalo také zvláštní zrcadlo, asi polopropustné, skrz které bylo možné vidět kultovní sochy:
Pohlédne-li kdo do něho, spatří se jen velmi chabě nebo vůbec ne, zato sochy bohyň, a to jak je samé, tak i trůn lze vidět velmi zřetelně.
Arkaďané přinášejí do svatyně plody všech pěstovaných stromů s výjimkou granátového jablka.
Starší místo kultu bylo kousek od vchodu do areálu, ve svahu pod posvátným hájem. Zachovaly se z něho jen žalostné zbytky. Obřad to byl nanejvýš podivný a prováděl se prý ještě v Pausániově době:
Poněkud výše je takzvané Megaron (Síň) kde odbývají obřad a kam přinášejí Despoině četné a bohaté oběti. Každý z nich obětuje to, co má. Zvířatům neutínají krk jako při ostatních obětech, účastník však odřízne úd, který náhodou popadne.
Z kontextu plyne, že se to děje uvnitř a potmě. Pro zvířata je to šílené a nejspíš to nebylo moc bezpečné ani pro lidi. Normálně se do řeckých chrámů zase až tolik nechodilo. To, co Pausaniás popisuje, opět připomíná invertovanou strukturou prostoru mysterijních míst, totiž pro lidi uvnitř, tedy jako v kostele. Jenže nějak tuze horalsky, moc to neladí s představou o řecké estetice a pečlivosti.
Nejstarší ze všech měst
Kousíček vedle je druhý archeologický areál. Už zdálky jsou vidět hradební zdi a pak nějaká festovní stavba na bývalé akropoli. Pausaniás to popisuje svým způsobem (VIII, 37):
Poněkud výše je obvod zdí Lykosúry s nečetným obyvatelstvem. Lykosúra je nejstarší ze všech měst, kolik jich země ukázala na pevnině i na ostrovech. Ji slunce spatřilo jako první. A podle ní se ostatní lidé naučili stavět města.
Pausaniova chronologie se zde stává svéráznou, ač jinde bývá v datacích kritičtější. Taky nás doběhnul, když napsal, že nalevo od svatyně Despoiny se zdvíhá hora Lykaion. Nenapsal, že se zdvíhá nad Lykosúru o 850 metrů a že je to tam 14 km cesty. (Naštěstí jsme bágly nechali u plotu areálu, aniž jsme tušili, že se k nim vrátíme až navečer.) Prý není důvod k obavám, k prameni Styxu v mnohem vyšších Aroanijských horách je to ještě přes 50 km.
Cesta k Lykaiu vede kolem současné vesnice Lykosúra, která má také nečetné obyvatelstvo, a pokračuje na severozápad. Míjí „kraj zpěvů“ – Horské okolí se pak jmenuje kraj Zpěvů, (Melpeia), neboť zde Pan vynalezl hru na šalmaj.
Následuje novodobá osada Lykaion (něco jako Vlkov), ta už je výš, přímo pod horami. Antické Lykaion bylo ještě o kus dál na sever a výš, jenže Lykaion se tady jmenuje skoro všechno, někdy i celá tato část hor. (Nikdo si to samozřejmě nesplete s Lykaiem v Athénách, kde sídlila i Aristotelova škola. Souvisí to prostřednictvím jednoho z titulů Apollónových: Lykaios, „Vlčí“. Apollónův chrám byl o nutný kus výše také, i když hlavním patronem horského kraje je zde Zeus, zatímco podhůří Despoina.)
Pramen Hagnó
Přibližně v tisíci metrech potkáváme staroslavný pramen, nově upravený a opatřený deskou s citátem Pausánia (zde cituji delší část textu z VIII,37):
Jméno Hagnó (Posvátný) dostal pramen na Lykaiu... Má stejné množství vody v zimě jako v létě. Kdyby bylo dlouhou dobu sucho a semena v zemi i stromy usychaly, tehdy se kněz Dia Lykaia pomodlí k pramenu, vykoná oběť podle předpisu a vhodí do vody dubovou ratolístku, jen však na hladinu, nikoli do hlubiny. Jakmile se voda zvíří, vystoupí pára, přivolá jiná oblaka, a tak způsobí Arkaďanům déšť.
Možná by to byl užitečný návod, jen někde sehnat kněze Dia Lykaia a patřičný „předpis“.
Lykaion, antická sportoviště a svatá místa
O skoro 200 m výš leží tzv. „Dolní svatyně“ na Lykaiu. K vidění jsou sice rozlehlé, ale tuze špatně zachované ruiny. V opuštěných horách to dost překvapí. Zde se konaly Lykajské hry. Myslím, že dostatečným výkonem byla už sama cesta na toto odlehlé a dost vysoko položené místo (1180 m). Pausaniás vykládá mýtus o založení her (VIII,2): Lykáón, syn Pelasgův, vynalezl ještě něco důmyslnějšího než jeho otec... Dia pojmenoval Lykajský (Lykaios) a založil Lykajské hry.
Dál popisuje, co tu všechno bývalo, i když už v jeho době bylo místo nejspíš zpustlé (VIII,37):
Na Lykaiu je svatyně Panova a kolem ní háj, hippodrom a před ním stadion. Zde se za starodávna konaly závody Lykajských. Však jsou tu také podstavce soch, ale sochy tu už nejsou.
O další notný kus výše na východní straně hory stávala také svatyně Apollóna Parrhajského, alias Pýthijského. K ní se podle Pausania (VIII,37) konaly průvody, které si v tom stoupáku moc neumím představit:
Při každoroční slavnosti tohoto boha obětují nejprve na agoře (asi dole v Lykosúře) vepře poctě Apollóna Epikúra (Pomocníka) a odtud oběť ihned dopravují do svatyně Apollóna Parrhajského ve slavném průvodu za zvuku píšťal. Odřezaná stehna pálí, na místě pak spotřebují maso oběti. Tak se to má podle jejich názoru vykonávat.
Diův oltář na hoře Lykaion
Před vrcholem hory ještě stojí za zmínku místo zvané Krétea, blízko posvátného háje Apollónova chrámu. Tady prý nymfy pečovaly o malého Dia. Pak už konečně přijde „Svatý vrchol“ (Hiera koryfé). Pausániás píše (VIII,37):
Hora Lykaion poskytuje kromě jiných pozoruhodností zejména toto: je v ní posvátný okrsek Dia Lykaia, kam není člověku dovoleno vkročit. Kdyby někdo přece překročil zákon, nedožije se více než jednoho roku. A proto uteče-li zvěř do okrsku, nechce se lovci vpadnout za ní, zůstane vně, a podívá-li se po zvířeti, spatří, že nevydává stín… Na samém vrcholu hory je navršena země, oltář Dia Lykaia, odkud jde přehlédnout většinu Peloponésu. Před oltářem stojí směrem k východu Slunce dva sloupy, ve starší době by byli na nich pozlacení orlové; oběti u oltáře k poctě Dia Lykaia konají tajně. Nechtěl jsem se do podrobností zabývat popisem obětí, nechť je tomu tak, jak je nyní a jak bylo od počátku.
._6th_cent._B.C.jpg){kind=link}
(V únavě a navigačním zmatku jsme nedopatřením na soklu jednoho z těch sloupů posvačili. Kupodivu jsme přežili, zatím už 20 let, Zeus byl k nevědomým cizincům milostiv. Při únavné cestě zpátky do Lykosúry nám došlo, že svačina na místě krvavých obětí nemluvňat nebylo to pravé, že se prostě nemá kontaminovat obětí obsahu konzervy, byť dobré řecké. Arkádie člověka vychová k cynismu.)
Soukromý dovětek: Zač je toho loket v Arkádii
Protože se letos do Arkádie nejspíš nedostanu, tak jsem oprášil a vyvěsil ne zrovna kvalitní fotky z let 1998 až 2004 a zavzpomínal. Na některá místa mezitím už vtrhla turistika, ale celkový ráz regionu se prý zase tak moc nezměnil. Arkadské venkovské autobusy dál šplhají po strmých silničkách s převýšením přes kilometr a nezastaví je taková malichernost, jako když třeba skončí asfalt. Z valné části se ovšem nutno spolehnout na vlastní nohy, a pokud jde o ubytování, tak na karimatku a spacák (plus marné zaříkávání proti návštěvám hadů). A nemá se spěchat. Když odjede autobus a místní pes se libě roztáhne uprostřed silnice, tak je jasné, že on to tam zná, a že na stopa není šance. Pokus o objednání taxíka v jednom městečku skončil po hodině čekání ochotnou nabídkou: Pozítří máme křtiny, přijde bratranec taxíkář, já mu to vyřídím. Po nějakém čase nás vzal pastýř na korbu terénní dodávky a peníze si nezval ani za zajížďku ze své cesty. Tohle už nejspíš pokazily mobily.
Ve srovnání s ostatním Řeckem je obyvatelstvo nejen nepočetné, ale taky překvapivě málomluvné, a hlavně se vůbec ničemu nediví. Arkadští pastýři ovšem vypadají naprosto jinak než na romantických bukolických obrazech, zvláště pastýřky jsou podstatně oděnější a většinou o jednu až dvě generace starší. Pastýř klidně doporučí pěšinu vhodnou spíš pro adrenalinové lezce, a že nejde o škodolibost, předvede tím, že se po ní vypraví i se svými malými dětmi, následován zvědavými kozami, zatímco ovce rozumně zůstanou nad srázem. Jedinou obavou o pocestné bývá, jestli mají dost vody. Inu drsní to horalé.
Někdy snad popíšu i to vůbec nejzajímavější, opravdový vrchol Arkádie, svatou horu Kylléné (2376 m) s Jeskyní Hermova narození a se spřátelenými pastýři.
Literatura
Pausaniás: Cesta po Řecku II. Praha: Antická knihovna 1974.
Oficiální web archeologického areálu a muzea v Lykosúře