S Velikonocemi se to má jako s cibulí: Vrstev je mnoho, zdálky vidíme tu poslední vnější. Když chceme cibuli přijít na kloub, tak se odlupováním dopracujeme kamsi dovnitř, odkud vyrostla, ale pokud bychom všechny ty postupně odhalované vrstvy rovnou vyhazovali, tak by nám z cibule mnoho nezbylo a její strukturu bychom jenom poničili. Nehodlám zrovna tady rozsuzovat, která z těch vrstev je ta nejvýživnější.

O Velikonocích kolem sebe vidíme směs konzumu, folklóru, křesťanského svátku… Pro někoho jsou „Svátky jara“ ateistickou nebo dokonce konzumní degradací nejvýznamnějšího křesťanského svátku, pro jiného naopak; leckdo tuší, že za tím je ještě hebrejský Pesach, a dál za ním dávný svátek řady prastarých kultur. Tak to vezmeme chronologicky. Nutno předem varovat před jednostrannými pohledy pokroku nebo úpadku. Nějaký fungující význam dává každá z těch vrstev, ale k pochopení celku potřebujeme všechny, hlavně pochopení jejich vztahů. V tom je snad ten pokrok, spíš než ve znevážení starších vrstev.

 

Dávný jarní svátek

Slavnosti slunovratů i rovnodenností jsou samozřejmě prastaré. S rovnodennostmi to však je dost specifické. Na jedné straně se jednoduchými zaměřovacími prostředky určují mnohem snadněji a přesněji než slunovraty, protože sinusovka deklinace Slunce je v jejich okolí strmá; na druhé straně nebývají spojené s očekáváním změny směru v chodu kosmu. Přicházející jaro bylo nejspíš vítáno odjakživa (vždyť to dělají i zajíci a divoké kachny), ale nový význam dostalo v prostředí zemědělských civilizací. Pro neolitická náboženství je roční vegetační cyklus neméně významný než téma domestikace zvířat. Při ní jde např. o to, že můžeme chovat i zvířata, která jsou mnohem silnější než my, což je metaforou pro naše zacházení s těmi silami v nás, které by nás dokázaly přeprat. Přesto je dobré žít s nimi a bylo by škoda je likvidovat, ať už jde o sex nebo rozum. Vegetační cyklus je však základnější, lidské i chovatelské aktivity se dějí uvnitř něho a jsou na něm závislé. Často byl vegetační cyklus také metaforou cyklu generačního, dokonce i vztahu života a smrtelnosti, které od sebe těžko oddělovat.

 

Specifický problém pro orientaci v takových kultech spočívá v tom, že někde je vegetační cyklus limitovaný převážně teplotou, zatímco jinde převážně srážkami. Při transmisi náboženských i zemědělských kalendářních určení tím vzniká zmatek. Navíc je právě prostředí „úrodného půlměsíce“, z něhož nejspíš přišlo zemědělství nejen do Řecka, ale i k nám, typické taky náboženskou rolí Měsíce (i ta však byla odedávna), někdy i Venuše. To zakládá na problémy skloubení solárního a lunárního kalendáře, jejichž postupné řešení můžeme sledovat až v průběhu železné doby.

Už ze sklonku neolitu však známe podoby božstev, které pak v kulturách s písmem od rané doby bronzové můžeme v prakticky stejných podobách a rolích identifikovat i s jejich jmény. Typicky to bývá mladý bůh, znak svěží vegetace i úrody; mnohdy cyklicky umírá a rodí se, ve vztahu s matkou nebo milenkou.

V blízkovýchodním až mezopotámském prostoru je to zvláště Dumuzi, milenec bohyně Ananny (Ištar), v řadě náboženství od Sumeru přes Akad po Sýrii (předarabskou) a Fénicii, dokladovatelně od začátku doby bronzové po antiku. K tomuto kultu prý patříval i hieros gamos, tedy rituální zpřítomnění jejich sňatku, až spojení.

 

V předžidovské Palestině byl ctěn pod jménem Tammúz. Každoročně umíral a byl oplakáván ženami, dokonce prý i v dávném jeruzalémském chrámu. Dočkal se i časů judského království, kdy byl ovšem spojován jen s „ohavnými“ pohanskými kulty. Přesto se v Palestině, a ještě více v Sýrii, zasévalo osení do truhlíků a ženy tyto „Tammúzovy zahrádky“ pečlivě zdobily.

 

V částečně pořečtěné Sýrii a vůbec v helénistickém a později v římském světě tuto roli převzal Adónis, vysazovaly se „Adónidovy zahrádky“. Do sítě řeckých mýtu byl zařazen jako milenec Afrodíty, ale současně taky podsvětní Persefony. Ta jej prý u sebe vychovala a zamilovala se do něho, takže ho nechtěla vrátit Afrodítě. Bohové moudře rozhodli, že třetinu roku má trávit v podsvětí s Persefonou, třetinu na světě s Afrodítou a zbylou třetinu si může od lásky obou bohyň odpočinout. Nejspíš to nějak odpovídá i řeckému rozdělení tří ročních dob: doba dešťů (náš pokročilý podzim a část zimy), doba květu a zrání (předjaří a jaro), etésie (letní sucho a horko v červnu až září). Nakonec však Adonida sprovodil ze světa žárlivý Arés, což ale nebrání střídavému truchlení nad jeho umíráním a oslavami jeho návratu. (Jiným reliktem dávných zemědělských náboženských metafor jsou v Řecku eleusinská mystéria, ta se slavila spíš ke konci suché etésie.)

V Sýrii prý byl tento svátek spojen zvláště s dozráváním a sklizní ječmene, v časném dubnu. Podobné datum, včetně vazby na ječmen, je pro tento jarní svátek typické i v analogických kultech dalších náboženství, dokonce včetně judaismu, i když tam samozřejmě bez pohanského Tamúze nebo Adonida. Ječmen je dávná rituální obilnina, často preferovaná ještě v řeckých kultech.

 

Exodus a Pesach

Židé také měli svou dávnou verzi jarního svátku, ale výrazně jej spojili s rituální vzpomínkou na exodus z Egypta. Exodus byl pochopen jako zásadní krok vlastní etnogeneze a předpoklad smlouvy s Hospodinem na Sinaji, po cestě z Egypta do zaslíbené Palestiny. Reálně v Egyptě pobývala jen menší část hebrejských kmenů. Tito Židé opustili Egypt asi v pozdní fázi pozdní doby bronzové. Teď je vedlejší, jestli Mojžíše, vůdce exodu, chápeme jako postavu historickou nebo typologickou.

Hebrejská kniha Exodus (součást Tenachu alias Tanaku, křesťansky: Starého zákona) líčí zápletku tak, že Židé byli v Egyptě za prací, ale podmínky byly vyděračské: práce přibývalo, odměn ubývalo, navíc hrozila ztráta identity a cti. Hospodin to prostřednictvím Mojžíše vyřešil důmyslným plánem na odchod do zaslíbené svobody. Součásti plánu byly známé „rány egyptské“, z nichž nejdrsnější bylo pobití všech prvorozených, dokonce včetně dobytka. Židé však měli označit domy, kde bydlí, krví obětního beránka, aby je tato rána minula. Brzy po úspěšném exodu mnozí naříkali, že v Egyptě sice byli v otroctví, ale „u hrnců egyptských“, zatímco na sinajské poušti je jim svoboda uprostřed skal a písku jaksi málo platná.

Podstatné je, že exodus byl spojen právě s oním jarním svátkem, nějaký se slavil i v Egyptě. Zemědělské metafory nového vegetačního cyklu se spojily se znaky chvatné přípravy na cestu a s vykročeném do nové svobody. Důležitým prvkem je přerušení kontinuity chlebového kvásku, jako znak obnovy a nové návaznosti příštího cyklu; a oběť velikonočního beránka, sama o sobě určitě prastará.

 

Kniha Exodus popisuje hlavní znaky nového židovského jarního svátku, jak se pak slavil v Palestině: přerušení kvásku (všechno kvašené pečivo, a podobné věci, tedy vše, co je chamec, muselo z domu, často se rituálně pálilo nebo prodávalo cizincům); oběť beránka; večeře jakoby v chvatu před cestou; poučení dětem o významu toho všeho. Kniha sama sice vznikla mnohem později (definitivní text v 5. století před n. l.), ale předává řadu mnohem starších legend, které však vykládá už z hlediska judaismu „klasické“ doby.

 

Tak se konstituoval svátek Pesach, který přetrval i zničení jeruzalémského chrámu Římany a diasporu (rozptýlení) velké části Židů po celém Středomoří a Blízkém až Středním východě.

(Omlouvám se za možné nešikovnosti, protože hebrejsky neumím a mám to z druhé ruky.)

 

Připomínka poslední večeře a Ježíšova utrpení, slavnost Kristova zmrtvýchvstání

Velikonoce jsou hlavním křesťanským svátkem, byly jím už od staré doby. (Zatímco Vánoce se přidaly spíš dodatečně, viz Půjdem spolu do Betléma?, kde jsou i základní chronologické údaje.) S židovským svátkem Pesach se časově a zčásti i tematicky pojí proto, že Ježíš byl ukřižován právě o tomto svátku. O tom je dost široká shoda, byť různé prameny, dokonce i jednotlivá kanonická evangelia, se neshodují v detailní dataci. Většinou se to vysvětluje používáním různých kalendářů. S určitým rizikem lze napsat nejpravděpodobnější datum: 14. den měsíce nisan, když mu bylo nejspíš tak 36 nebo 37 let. Další problém je, jak toto datum hebrejského kalendáře emulujeme v juliánském a později v gregoriánském kalendáři. To je hlavní důvod sporů o „správné“ datum Velikonoc, napřed mezi různými křesťanskými regiony, pak mezi církvemi. To je vedlejší. Zajímavější je rozložení Ježíšova tragického paschálního (pašijového) příběhu na různý počet dní, a důležitější je jeho obsah a závěr. („Pašije“ jsou tradiční zkomoleninou hebrejského slova Pesach, latinsky Pascha.)

 

Ježíš byl obviněn z rouhání. Nejen že rušil Zákon (např. sobotní klid) a komerční stránku kultu (vyhnal prodavače a směnárníky z chrámového okrsku), ale prohlašoval Hospodina (tedy boha hebrejského náboženství) za svého otce, výrazně nad obvyklý rámec této jinak dost obecné náboženské metafory. K tomu se přidala potřeba zachránit před římským soudem nějakého vzbouřence (dnes by se řeklo „teroristu“) a raději nechat odsoudit Ježíše.

Paschální příběh začíná poslední večeří s učedníky, v očekávání zatčení, v jednom soukromém domě v Jeruzalémě. Evangelium podle Jana má na jejím místě scénu mytí nohou učedníkům, a pak do Ježíšova loučení v Getsemanské zahradě v údolí potoka Kedron (Kidron, Cedron) pod Olivovou (Olivetskou) horou vkládá poměrně obsáhlé řeči na rozloučenou a velekněžskou modlitbu. Následuje zatčení a soud, který se komplikuje přehazováním odpovědnosti mezi judskou samosprávou a římskou mocí. Římský prefekt Judeje, Pilát z Pontu, dbá na zákonnost; navíc je mu Ježíš přes počáteční nedůvěru a opovrhování nakonec i trochu sympatický. Opakovaně se ho pokouší zachránit, ale vždy jen tak, aby neohrozil své postavení, takže marně. Pašijový příběh končí ukřižováním, tedy nejkrutějším zákonným trestem smrti, na pahorku Golgota (Golgotha).

 

Ve většině proudů křesťanství je Ježíš považován za člověka se vším všudy, kterému je však přiznán výsostný náboženský význam. Ten je při bohoslužbě vyjadřovaný tradičními tituly „Kristus“, „Mesiáš“, „Syn boží“, „Syn člověka“… Pašijový příběh je chápán jako jeho tragický úděl, v rozpětí od „Já a Otec jedno jsme“ po „Bože, proč jsi mne opustil?“. Evangelium podle Jana užívá pro vztah mezi Ježíšem a jeho následovníky i málem dionýsovsky znějící identifikační metaforu vinného kmene a ratolestí.

Vzhledem k dalšímu vývoji křesťanství se obtížně vysvětluje, že novozákonní texty líčí smysl Ježíšova poselství jako zříkání se moci.

 

Dovětkem pašijí je uložení do hrobu. V Jeruzalémě se ukazují hned dva. Jedním z nich je výrazně starší hrobka, prý druhotně použitá. Většinou ji upřednostňují evangelíci a část archeologů. Druhý je obestavěn křesťanským chrámem Božího hrobu, který na tomto místě stál už od raně byzantské doby (rané 4. století). Sem většinou míří katolíci, pravoslavní a orientální křesťané. Je to zvláštní pokus o poutní a liturgickou koexistenci těchto církví, někdy málem idylickou, mnohdy s napětím až rvačkami. Krom toho je ovšem „božích hrobů“ vícero, dokonce prý až po Indii, ale to už je dáno obecně náboženským zvykem zpřítomňování centrálních míst také na periferiích. Jeden z Ježíšových hrobů je i na hřbitově ve Voticích, ale to je přiznaná zmenšená reprodukce toho jeruzalémského z poutního chrámu. Ostatně, ani Diův hrob na hoře Júktás (Iouktas) na Krétě není jediný.

Jakkoli je pašijový příběh významný a silný svou tragikou, přesto není tím hlavním, co činí Velikonoce centrálním křesťanským svátkem. Od nejstarší křesťanské doby je to především slavnost zmrtvýchvstání. To může mít velice různé výklady, od symbolu po reál, zčásti dokonce i v rámci křesťanství. V našem kontextu sledování struktury svátků stačí, že poselstvím Velikonoc není morbidita, ale naopak radost.

 

Není to tak jednoduché, jako když v řeckém divadle přijde po tragédii veselé satyrské drama, tak je tomu jen ve struktuře lidových velikonočních her typu Mastičkář. V rámci řeckého divadelního příměru je zde spíš vyhrocena katarze jako rozuzlení smyslu tragického děje – a zpřítomnění božství, jehož působnost se smrtí syna božího (v Řecku třeba Dionýsa) spíše nově manifestuje, než že by končila. Zásadní rozdíl je ovšem v tom, že Ježíš je člověk, takže jeho děje jsou přinejmenším zčásti spíše historické než mytické, byť byl on sám, jeho kázání i jeho život, opředen kvantem mýtů. Křesťanství (a také judaismus a islám) na rozdíl od řeckého náboženství hodnotí historicitu výše než mýtus, s čímž pak je při výkladu témat prosycených mýty a legendami potíž. Mnozí křesťané, zčásti i vlivem ateistické kritiky, se dokonce špatně smiřují s tím, že kanonické texty obsahují taky četné mýty; jako kdyby mýty byly něčím míň, div ne lží (jako už u dávných latiníků).

Retro – nebo co?

Všechny popsané vrstvy Velikonoc (jarního svátku) různými způsoby přežily do naší doby, navíc byly převrstveny folklórem, už ve středověku, a hlavně v baroku. Ty přidané lidové zvyky se dost liší podle regionů. Často neumíme rozlišit, co je ozvěnou místního dávného pohanství, a který zvyk se přidal dost náhodně. Zkoušel jsem hledat např. analogie pomlázky, která tak šokuje Američany, ale nenašel jsem bližší, než že o podobném starolatinském svátku „luperkové“, tedy mladíci spoře odění ve vlčích kůžích, překvapovali nóbl dámy, trochu je mlátili a předstírali pokus o znásilnění. Alegorický výklad velikonočních vajíček jako „kosmického vejce“ orfických a jiných mýtů asi pochází až z neoromantické literatury, ale kdoví.

 

Nějakou míru konzumního vyžití musíme předpokládat u každého svátku. Lidé si chtějí užívat, to patří k životu. Jak uvnitř náboženských obřadů, tak i folklórně nebo civilně u příležitosti náboženského svátku, nebo prostě jen tak. Krom extrémů typu bigotní pobožnosti nebo slevové akce však těžko rozhodovat, co je jev úpadkový, a co pochopitelný doprovod slavnosti, života.

Stoupenci odtělesněných verzí duchovna všemu odlišnému nadávají slovem „materialismus“ (nechápu, proč to má být nadávka). „Materialisté“ můžou ctít život a přírodu, občas i něco konzumu (taky projev života), pokud ho nepřeženou do dematerializované podoby úcty k virtualitám typu peněz a moci. To není kazatelská rada, ale logika věci, protože přesun zájmu k virtuálním entitám těžko nazývat materialismem, nezávisle na tom, jestli po prachách a moci jede „duchovní“ osoba nebo „materialista“. Žádná rada pro volbu náboženství (nebo ateismu) z toho neplyne. Proto končím co možná neutrálně, předjímáním květu hlaváčků jarních, kdysi jedné z rostlin Adonidových, ale klidně i znaku Kristova zmrtvýchvstání, byť u nás kvetou až po Velikonocích.