Pane řediteli, na co jste vlastně přišli, že to ohlašujete jako převratný objev? Jak to je s tou temnou hmotou?
Vyšli jsme z toho, jak se projevuje, a co by tak mohlo být její podstatou. Projevuje se pouze přitažlivou silou a dnes už je také skoro jisté, že není tvořena nějakými supersymetrickými částicemi, které nikdo nikdy nezachytil, ani axiony. Zkusme se na to podívat jinak. Chiméra temné hmoty se zrodila z nepřesných dat a špatně aplikovaných teorií. A temná energie, ta už je opravdu jenom artefaktem našich chybných představ. Gravitační anomálie v pohybu galaxií opravdu pozorujeme, ale při opatrnějším metodickém postupu, s uplatněním Ockhamovy břitvy, kvůli nim nepotřebujeme zavádět temnou hmotu.
Takže tím novým zásadním objevem je, že žádná temná hmota neexistuje?
To sice ano, ale je to složitější. Náš vědecký výsledek zdaleka není jen negativní, protože jsme odkryli základnější substanci, která strukturuje tu běžnou hmotu. Po této základnější substanci mnozí nevědomky pátrali v domnění, že hledají temnou hmotu. Teď je to najednou všechno jasné!
Můžete už před publikací výsledků čtenářům Osla aspoň předběžně naznačit, o jakou substanci jde?
Bude to znít jako pouhé otočení problému: Je to světlá hmota! Slyšel jste někdy o tzv. „astrálních tělech“? V obvyklém pohledu se zdá, že běžná hmota je obklopovaná jakousi jemnější a zářivější, za určitých okolností ji lze zviditelnit. Zvlášť nápadné je to u živých organismů, nejvíc u inteligentních forem života. Je ovšem nutno pochopit, že správná perspektiva je přesně opačná. Tato duchovní hmota astrálních těl formuje běžnou hrubší hmotu a do značné míry řídí její proměny. Působí také přitažlivost mezi živými těly, přitažlivost duchovní i hrubě sexuální. Gravitace je epifenoménem této základnější síly, totiž ve vztahu k velice masivním objektům, u kterých je obvyklá hmota určována onou jemnější, tedy světlou, skoro jen gravitačně. Takovými objekty jsou např. galaxie, ale také hvězdy a planety, včetně Země.
V interakcích mezi lidmi převažuje přitažlivé (nebo odpudivé) působení světlé hmoty o mnoho řádů nad sotva měřitelnou vzájemnou gravitační silou jejich hrubohmotných těl. Ve vztahu našich těl k planetě Zemi se však gravitační síla uplatňuje mnohem mohutněji a jednoznačněji. Vše je to v naprostém souladu s Newtonovým modelem, přesněji vzato, s OTR. I mohutná kosmická tělesa jsou ovšem významně formovaná vlastními jemnohmotnými podstatami, které jsme dlouho mylně považovali za onu „temnou hmotu“. Formující a přitažlivé působení světlé hmoty, neviditelné pro astronomické přístroje, jsme považovali za gravitační projevy jakési temné hmoty.
Neobáváte se, že světlá, jemná nebo duchovní hmota bude vědeckou obcí přijata s určitými rozpaky? Nezařadí vás a vaše výzkumy mezi trapné alternativce?
Porovnám naši teorii s teorií superstrun. Ta byla svého času dost široce přijímaná, ač nevyhovuje základním kritériím vědeckosti. Oproti ní je náš výklad galaktických konfigurací a pohybů reálně testovatelnou a navíc materialistickou hypotézou.
Pokud jde o četné „alternativní teorie“, jimiž je internet promořený, tak to musíte vidět v širší perspektivě. Jsou to různé formy nedorozumění při hledání světlé hmoty. Lidé hledají nějaký smysl a útěchu, alespoň iluzi porozumění. Někdy jim je v dobré víře nabízejí svérázní lidoví myslitelé, jindy sofistikovanější ústavy. Jako příklad první možnosti mohu ocitovat ze stránek jednoho projektu, se kterým jsme pro jeho naivitu nenavázali spolupráci:
Ano, zní to snad až úsměvně, ale ve skutečnosti jde u temné hmoty jedině a pouze o počtářskou chybu… Fritz Zwicky totiž počítal rychlost pohybu galaxií v poměru k jejich hmotě. Zmíněný poměr dobře vystihuje gravitační konstanta... Ovšem nikdy nikoho nenapadlo, že v komponentech, z nichž je tato konstanta složena, chybí násobek čísla 2π. Ve skutečnosti je záhada temné hmoty jen další aktivitou teoretických fyziků ve stylu: papír unese jakékoli bludy…
Bohužel se ten projekt distancuje i od TR:
Reálně tak podle nich (rozuměj: relativistických fyziků) existuje částice, která nemá žádnou hmotu, dokud se nehýbe. Ale když se hýbe, rychlost světla jí hmotu dodá. Jinými slovy zastánci teorie relativity tvrdí, že metry a sekundy, z nichž je složena každá rychlost, umí vyrábět (podle jejich vzorce) kilogramy – no jen si představte, jak musejí alchymisté takovým „vědcům“ závidět…
Chápu. Mluvilo se i o tachyonech, pohybujících se nadsvětelnou rychlostí.
To je taky časté pole nepochopení. My jsme se rozhodli jít jinou cestou, cestou důsledného výkladu geocentrické astronomie v rámci OTR.
Geocentrická astronomie? Dnes?
Proč se divíte? Geocentrická astronomie přece nikdy nezanikla! V astronomii se stále velmi často používá souřadná soustava spojená se Zemí, protože většina astronomických pozorování se děje ze Země. Navíc je geocentrická soustava nejpřirozenější právě v kosmologických teoriích, neboť pozorovatelná část vesmíru je koule se středem na Zemi. Obvyklý systém školního vzdělání bohužel končí u STR a k OTR se nedostane. Oběti takovéto nedovzdělanosti pak šíří fámu, že Země obíhá kolem Slunce (resp. kolem těžiště sluneční soustavy), ba dokonce, že Jupiterovy měsíce obíhají kolem Jupitera, a Slunce kolem středu Galaxie. Všechny soustavy jsou však rovnocenné, od roku 1916 víme, že včetně neinerciálních, můžeme je volit na míru problému. My žijeme na Zemi a v rámci OTR lze právě v geocentrickém modelu dobře vyložit chování světlé hmoty i dosavadní omyly, které ji považovaly za temnou. Je to moderní verze toho, o čem snil už Aristotelés – a u nás v 17. století Učitel národů, když na principech geocentrismu a různých živlových kvalit konstruoval vůz pro svůj vzlet k nebi.
Jak ale vyložíte (podle obecného mínění pouze zdánlivý) denní pohyb galaxií kolem Země?
Laik neznalý teorie relativity by si myslel, že rychlost orbitálního pohybu i těch nejbližších galaxií by musela nejméně miliardkrát překračovat rychlost světla. Tak tomu samozřejmě není. První možnost je, že jejich každodenní pohyb kolem Země se děje silně relativistickou, tedy těsně podsvětelnou rychlostí, v mohutně zakřiveném prostoru. V okolí nebeských pólů je tato dilatace menší, jak popisoval už Dante.
Druhá možnost je, že ve skutečnosti nejsou tak daleko, jak jsme si donedávna mysleli, protože jsme jako první stupeň určování kosmologických vzdáleností používali paralaxu hvězd a pak jasnost a periodu cefeid. Paralaxy hvězd jsme ovšem chybně vykládali jako projev pohybu Země kolem Slunce, a ne jako důsledek zakřivení časoprostoru působením světlohmotných složek hvězdného větru.
To všechno jsou testovatelné hypotézy. Rozhodnout mezi nimi chceme s využitím clusteru pokročilých superpočítačů k výpočtu dráhy složek dvojhvězdy v galaxii M 31 v obou těchto modelech. Zatím narážíme na problém, že je to výpočetně extrémně náročné.
Když bych teď obešel kolem Vás, tak je to taky jen relativní, a lze tvrdit, že je tomu současně i naopak?
Samozřejmě. Ale chce to rozumně volit souřadný systém na míru problému. Můžeme to porovnat se situací, kdy jedeme v autě nebo autobusu. Vůči jeho karoserii jsme relativně v klidu, ale vůči klikové hřídeli motoru se otáčíme, podobně vůči kolům, někdy dokonce v jiné rovině. V takovém případě volíme spíše soustavu spojenou s karoserií nebo rovnou s námi a říkáme, že se točí hřídel motoru a že se točí kola.
Zajímavější je pohled na planetovou převodovku. Tam už máme více přirozeně užitečných možností popisu! Ne náhodou se jí správně říká „epicyklová“. Naše kosmologická teorie umožní také vylepšenou konstrukci tohoto typu převodovek, které budou mít vyšší účinnost.
Poznámka redakce
Ano, máte pravdu, platnost tohoto článku vypršela dnem jeho uveřejnění.