O tom, že lidé stárnou, není pochyb. Je to ostatně jedna z mála spravedlností tohoto světa. Příroda udělala někoho krásným a jiného ošklivým, někomu nadělila inteligence na rozdávání a na jiného byla v tomto směru skoupá. Čas nám všem ukrajuje zhruba stejně. Bakterie měly mít z tohoto pravidla výjimkou. Jejich buňky se dělí na dvě stejné části a každá z takto vzniklých nových buněk měla být stejná.
Stejně životaschopná - stejně stará či mladá. A to navzdory faktu, že jedna dceřinná buňka dědí všechny své části obnošené po původní buňce a druhá má celou buněčnou výbavu pořízenu zcela nově. Pokusy na klasické střevní bakterii Escherichia coli ale ukázaly něco jiného. Tým mikrobiologa Erica Stewarta z pařížského INSERM sledoval množící se bakterie na speciálně uzpůsobeném sklíčku. Vědci mohli sledovat osud každé buňky, zjistit její původ a vystopovat všechny její „potomky“. Ukázalo se, že buňky dědící opotřebené věci se množí asi o 2,2% pomaleji než buňka-potomek se zánovní výbavou. Čím větší je generační rozdíl mezi bakteriemi, tím větší rozdíl je patrný i v jejich schopnosti dalšího dělení. I bakterie tedy stárnou.
Pro mnoho odborníků na problematiku stárnutí je pokus důkazem, že v přírodě neexistují nesmrtelné buňky a že naše snahy o nesmrtelnost jsou asi stejně reálné jako cesty nadsvětelnou rychlostí nebo perpetum mobile. Někteří vědci se ale vyhlídek na nesmrtelnost nevzdávají. Předpokládají, že pomaleji se množící bakterie možná jen sbírají síly, protože si potřebují odpočinout a opravit poškozené molekuly. Další experimenty by proto měly ukázat, jestli pomalejší buňky skutečně vymírají, nebo zda nakonec přeci jen nechytnou druhý dech.
Pramen: PLoS Biology