Eleusinská mystéria patří k exponovaným tématům, s nimiž je spojena řada nenaplnitelných očekávání. Na rozdíl třeba od Atlantidy však Eleusis (alias Elefsina) reálně existuje, pouhých 17 km západně (20 km po silnici) od centra Athén, dokonce i s rozsáhlým archeologickým areálem a zajímavým muzeem. Už přes 130 let to spravuje Německý archeologický institut v Athénách.

 

George E. Mylonas (1898–1988), který se už v útlém mládí rozhodl přijít těmto mystériím na kloub a postupně se dopracoval k vrcholným metám archeologa, ke stáru ve svém kompendiu napsal, že o Eleusinských mystériích víme tisíce detailů, třeba podrobné vyúčtování za určitý obřad, ale to hlavní, kvůli čemu nás to tak zajímá a dráždí, zůstává dokonale skryto. Mystéria jsou to zajisté prastará, zahalená slibem mlčenlivosti zasvěcenců, pak módou všeho tajemného v helénistické a hlavně v římské době, která došla revivalu i v době nedávné. (V kurzu Úvod do religionistiky tohle téma používám jako oslí můstek mezi dějinami náboženství a řeckým náboženstvím.) Pojmu to minimalisticky, tedy bez diskuzí s tisícovkou spekulací, zato v jasném pořadí podle důstojnosti: Napřed mýty, potom fakta, pak interpretace, a nakonec zbytné dovětky.

 

Únos Persefony

Bohyně Démétér, která působí plodnost polí, zvířat i žen, měla krásnou mladou dceru jménem Persefoné. S kým, o tom je vícero verzí, a teď o to až tak nejde. O mladé dceři se dá mluvit jako o dívce, řecky koré, proto je Persefoné taky Koré s velkým K. Vlastně jedním z mytických prototypů dívky.

Mladičká dívka si šla takhle po ránu natrhat květy, nejspíš šafránu, obrázek jak z neoromantické idyly. Netušila, že ji ze svého podzemního paláce sleduje Hádés, vládce podsvětí. Hádés není zlý, je dokonce zdrojem plodnosti a bohatství země, ale je to chtonické (zemité až podzemní) božstvo, s nímž si neradno zahrávat. I bohové se mu vyhýbají, protože s ním není zábava, a nic z toho, co jednou přijme, nepustí, leda až po proměně v něco úplně jiného, co z toho časem vyroste. Jeho jméno se používá i pro jeho říši. Zeus vládne seshora, např. svými blesky, Poseidón spíše jaksi horizontálně (louky, moře), Hádés zdola – jsou to tři bratři.

Hádés po Persefoně mocně zatoužil, jako po prototypu dívky, a unesl ji do své podzemní říše. Málem by to byl konec naivky, ježe Koré není jen tak naivka, ale taky dívka do nepohody, takže tím příběh nekončí.

 

Truchlící a naštvaná Démétér

Démétér o ničem nevěděla, marně hledala dceru. Ani ostatní bohové (až na jakousi výjimku) nic nevěděli, možná proto, že k únosu došlo brzy ráno a znenadání. Démétér truchlila, pak se naštvala, nakonec málem rezignovala. Bývá zobrazovaná jako venkovská nóbl dáma v černém. Díky ní funguje počestný a „lepší“ venkov, tedy upravené statky, ne nějaký odrbaný zapadákov. V Řecku byla hojně ctěna a měla řadu chrámů s malými „vzorovými“ políčky v sousedství, protože všude chtěli, aby se u nich bohyni líbilo. Obětovaly se jí prvotiny ze žní.

Když je Démétér mimo koncept, tak to má velice neblahé následky: pole přestanou rodit, zvířata přestanou rodit, ženy přestanou rodit – a muži ztratí radost z plození. To mají Řekové místo apokalypsy. Paří k tomu i klimatické změny: přestane pršet, všude je šedivo, pusto a prašno.

Démétér bloumala světem, marně hledala dceru. Znavená usedla na okraj studny a působila nepřítomným dojmem. (Je mnoho verzí o tom, jak se k sobě má její příchod do Eleusiny a získání informace tom, kde je její dcera; jak jeden z vchodů Hádova paláce možná souvisí s Eleusinou, i když hlavní je v Nekromanteiu na severozápadě Řecka. V mýtech je to s logickou konzistencí dějů horší než v pohádkách, asi jako ve snech.)

Rozuzlení v Eleusině

Eleusis byla v té době maličké venkovské království, kterému vládl král Keleus („Datel“). Tamní princezna nebo mladá služka (podle verze) Iambó nebo Iambé uviděla, jak na okraji studny u obce sedí znavená žena, a přispěchala k ní. Démétér od ní nejprve nechtěla přijmout jídlo ani jinou pomoc, vůbec nekomunikovala. V některých verzích umožní komunikaci až osvědčený prostředek proti moci sil podsvětí, veselé drobné oplzlosti, prostě jamby. Žena přijala na posilnění „míchaný nápoj“ (kykeón), což byla v typickém případě směs vody (pražené?) krupice a vína nebo medu, ale v některých kontextech to byl taky rituální nápoj, kolem kterého se v římské i naší době objeví mnoho spekulací.

Démétér byla uvedena do královského paláce, kde krom řady jiných počinů naučila prince Triptolema pěstovat obilí a vyslala ho na jakousi téměř misijní cestu, šířit obilí, samozřejmě na dračím voze. To už však patří spíš k celkovému rozuzlení.

 

Démétér se mezitím dozvěděla (v jedné verzi od Hélia), kde její dcera je a jak se tam dostala. Hádovi ovšem těžko cokoli brát. Aby však nedošlo k úpadku světa, lidí i bohopocty, tak se bratři nakonec domluvili na kompromisu: Persefoné bude vždy část roku v Hádu a část na světě. Signifikantní je verze, podle které si ji Hádés pojistil tím, že spolu snědli granátové jablko, ona dokonce i se semínky. A čekala s ním potomka. Sníst granáťátko, to není jen tak, zvlášť když se nedává pozor na semínka. V Řecku i na fénickém pobřeží to býval jeden ze symbolů nejen hojnosti, ale také erotiky, sexu a početí.

Tím synem Persefony a Háda bývá původně nejčastěji Plútos, ale v jiných verzí třeba zase trochu atypické alternativy Dionýsa. Plútos je dárcem bohatství, jak to říká už jeho jméno, které je také jedním z obvyklých atributů Háda samotného, nejčastěji ve tvaru Plútón.

Démétér se tedy setkala s dcerou a čekala vnuka! Náboženské slavnosti v Eleusině pak tuto událost oslavují, snaží se ji zpřítomnit a identifikovat se s ní, jde o setkání s oběma bohyněmi a nejspíš i o nalezení bohyně či jejího potomka v sobě.

 

Fakta stavařská a výtvarná

Když přijdeme do eleusinského okrsku, uvidíme pod srázem pahorku jakýsi výklenek, náznak jeskyně, a před ním nevelké zbytky Plútovy svatyně. Pak nás posvátná cesta dovede pod sousední svah pahorku, ve kterém je řada schodišť. Jsou tu však i nezvykle široké „schody“, které nikam nevedou, asi spíš sedadla. Před nimi je větší plac a na něm zbytky neobvyklé kryté stavby velké 52 x 54 m, to byla od klasické doby hala zasvěcení, telestéreion. Stavebně je to „sloupová hala“. (Viz Popis haly zasvěcení na serveru Perseus.) Na okraji jsou dokonce zbytky stavby v mykénském stylu z 15. století před n. l., tedy z pozdní doby bronzové.

 

Dalšími stavebnostmi to teď nebudu komplikovat, v různých dobách se tam stavělo všechno možné. Nálezy tu dokládají přibližnou kontinuitu kultu skoro po dva tisíce let, od pozdní doby bronzové do konce antiky; místo bylo osídleno minimálně od rané doby bronzové. Pro další výklad je důležité, že oproti literárním očekáváním se tu nenašlo žádné podzemí, tedy krom římské kanalizace.

 

Zásadní je, že na mysterijních místech jsou stavby koncipované pro lidi uvnitř, tedy jako v kostele, ne před chrámem, jak bylo obecným antickým zvykem. Při mysterijních slavnostech se tam uvnitř něco odehrávalo. Proto se stavba nápadně liší i od normálních chrámů bohyně Démétér. Technicky jsou takové stavby řešené např. jako sloupová hala, ty menší i lecjak jinak, od helénistické doby pak hlavně stavbou typu basilika. Ty jinak známe v roli tržnic a později v roli větších křesťanských kostelů. Mysterijních míst není mnoho a zachovaných staveb na nich také ne. Kromě Eleusiny je nejznámější Kabeirion na ostrově Samotháké, ale to patří k úplně jinému kultovnímu okruhu.

 

V řadě náboženství je obvyklé, že svou zprostředkovanou účast na tom či onom centru chtějí mít i lidé v jiných obcích. Např. z katolické verze křesťanství známe boží hroby a později lurdské jeskyně v každém druhém venkovském kostelíku. I v antickém Řecku se leckde stavěly chrámy, které svým zasvěcením zprostředkují nějaký slavný jinde. Mezi mnoha chrámy bohyně Démétér najdeme i takové, které odkazují nejen na eleusinský mýtus, ale i přímo na eleusinská mystéria (nejsou to jen démétria, ale přímo eleusinia). Mnohdy je obtížné odlišit tento obvyklý jev od zvláštní situace, kdy se jeho prostřednictvím proměňuje (výkladově nebo stavebně) starší neobvyklé kultovní místo. To se už v archaické době týká např. Démétria na Naxu a snad i v Efesu (jeho správcem byl asi i Hérakleitos, než se tohoto zbytku nábožensko-politické role zřekl). Někdy jde o dost atypické stavby, ale bez literárního kontextu těžko co rozhodovat, někdy se dá usuzovat z votivních nálezů.

 

Problém je, že ani v Eleusině většinou nevíme, co se vztahuje k obvyklému kultu Démétry a Persefony, a co přímo k průběhu mystérií. Nevíme, jak se konkrétně používala třeba mramorová socha bohyně v životní velikosti, se schránkou na identifikační obětiny. Umístění schránky odkazuje na kult plodnosti, v Eleusině však často cudně přeznačený do plodnosti vegetační (viz časté klasy na jiných zobrazeních) a obecně do vztahu života a smrti.

 

Za pozornost stojí reliéf, který bývá interpretovaný tak, že Persefoné, řádně zvětšená pro představení její božské dimenze, očišťuje zasvěcence, snad na začátku hlavního obřadu.

 

Literární fakta a komparace

Nehodlám tady podávat výčet antických literárních pramenů, byl by delší než celý tento článek. Všichni se shodují v tom, že obsah mystérií byl tajný, že vyzrazení se tvrdě trestalo. Občas byl z takového provinění někdo nařčen, ale ve známých případech (někteří tragici) se to nějak zahrálo do autu. Zasvěcení a tajná nauka, to jsou tvrdé kalibry. Jeden z možných výkladů říká, že tajemství je to, co kdyby se řeklo veřejně nahlas, tak je to blbost, a zprofanovalo by se tím zásadní obsah. Příkladem je intimní hovor milenců. Jiný výklad upozorňuje na analogii s ukrývanými poklady, kdy společná účast na takovém tajemství zakládá zvláštní pospolitost. Tady možná šlo o společnou účast na divadelním aktu. Sám Aristotelés píše, že zasvěcenci se nemají něco dozvědět, ale spíše něco zakusit a prožít.

 

Proč se zdráháme přijmout, že se v eleusinkém telestériu zasvěcencům sdělovala nějaká pozitivně vyslovitelná tajná nauka, a ne spíše symbolické výpovědi v kontextu symbolického děje? Máloco tomu nasvědčuje, navíc by se to asi dávno prokeclo; krom toho máme nepřímé doklady o složitějším postupu při předávání zasvěcení, který nejspíš předjímá divadlo. Autoři naklonění jiným nestandardním náboženským prvkům v Řecku (např. orfismu) zde ovšem vidí příslib nesmrtelnosti. V průběhu tak dlouhé doby mohlo mít zasvěcování různé podoby i ve velice konzervativním prostředí náboženského ritu.

Překvapivé je, že navzdory všeobecnému mínění šlo o kult velice demokratický a kvantitativní. Různé odhady tipují kolem 10 % athénské populace. Zasvěcení bylo to přístupné i ženám, ba i cizincům a otrokům. Kádrování spočívalo pouze v tom, že adept nesmí být vrah, musí mu být nejmíň 15 let a musí aspoň pasivně rozumět řecky. Kupodivu je to snad nejdemokratičtější instituce starého světa! Přijít může třeba i otrokyně, mladičká cizinka prchající před pánem, protože mu vykradla dům. Z podmínek zasvěcení je snad možné leccos dedukovat. Nárokuje se sexuální a rozumová funkčnost, k tomu schopnost rozumět jazyku. V Athénách měl přitom eleusinský kult pověst vrcholu slušňáctví, navzdory průhledně sexuálním motivům, protože byly notně přeznačené, sublimované. Např. z vyúčtování za bolehlav a díky dalším kontextům víme, že se při obřadu předváděl hieros gamos (rituální soulož), ale že na rozdíl od jiných příležitostí čistě znakově. Jako kdyby divadelní znak byl silnější než soulož sama, tu snad každý zná. Aby k ničemu nedošlo, požil kněz nějaký zlomek té dávky bolehlavu, jaká se jindy v Athénách používala k vykonání trestu smrti, prostě anti-viagru.

 

 

Průběh slavnosti podle antické literatury

Krom běžných slavností obou bohyní se konaly také průvody zasvěcenců a adeptů zasvěcení. Mezi posvátné předměty potřebné k průvody do Eleusiny patřila hlavně skříňka, jejíž obsah znali jen zasvěcení. Spekulace v ní hledají živého hada, maketu pohlaví, dítě (spíš asi loutku mimina), příklady zemědělských produktů…

Průvod vyrazil z města, asi v půli cesty musel projít přes most nad říčkou Kéfisos. Tam se odehrávaly parodické scény, včetně simulovaných obscénních nabídek a veselých nadávek. Situace „na mostě“ se stala tradičním tématem až žánrem. (Nemyslím si však, že by na něj navazovala ještě Klicperova Veselohra na mostě, i když, co já vím.) Za mostem průvod opustil všednodenní starosti a radosti.

V Eleusině proběhly obřady, jaké byly i jindy a jinde obvyklé k poctě Démétry a Persefony, to zabralo několik dní. Např. obětování prasete (v tomto případě možná ale zakopání zabité březí svině?), tanec a zpěv k poctě bohyň. Následovala další očistná koupel a po ní se zasvěcenci v hojném počtu (prý až 2 tisíce lidí) večer shromáždili v hale zasvěcení. Tady probíhal zasvěcovací rituál, asi formou sakrálního divadla. Zasvěcenci (mystové) něco spatřili v jeho ději, něco se jim ale taky statičtěji ukazovalo, málem jako demonstrační ukázka, na něco si snad i sáhli. Vyvrcholením prý byl zázrak vyrostlého klasu, v záři půlnočního světla a za přítomnosti obou bohyň. Napili se kykeónu, následoval slavnostní společný oběd… Tak si to přeberte, jak chcete a umíte.

Zajímavé jsou (bohužel jen zlomkovité) popisy ztotožňování opozit. „Nesmrtelní smrtelní, smrtelní nesmrtelní.“ Nebo ztotožňování různých bohů či bohyň. Nějak tu přestal platit princip totožnosti i kontradikce, tedy alespoň v textu rituálu.

 

Závěrečný pokus o komparativní výklad

Jedna linie výkladu sází na inkluzi šamanských (nebo šamanismu podobných) praktik z vnitřního Balkánu. Středním členem by mohl být eleusinský kněžský rod Eumolpovců, prý thráckého původu. Výklad ovšem drhne na neexistenci podzemí a dalších věcech, i když i na něm může cosi být. Raději však chci představit komparaci s řeckými i předřeckými poměry doby bronzové a s možným dědictvím neolitických zemědělských kultovních motivů. Tudy jde většina mně známých neextravagantních interpretů.

Sběr šafránu byl sakrálním motivem už v předřecké kykladsko-minojské civilizaci přelomu střední a pozdní doby bronzové, jak to ukazují dochované malby např. v Akrotiri na Théře (Santorini). Předpokládá se souvislost s dívčí iniciací do dospělosti. Podobné motivy se prý najdou i v mykénské kultuře, tedy v řeckém prostředí doby bronzové. Mělo jít nejen o zasvěcení do problémů sexuality a rození, ale i do vztahu rození a smrtelnosti, a současně o začlenění do vztahu k božstvům a do společnosti. K tomu může dobře patřit i granátové jablíčko. Z tohoto hlediska by základní motiv zněl: Smrtelnost, sexualita a individualita mohou být jenom pospolu! Jedno bez druhého nedává smysl a vlastně ani není možné. To ovšem není rekonstrukce hledané tajemné mantry (pokud jaká byla), nýbrž pokus o intepretaci smyslu onoho kultu.

 

Jde nejspíš o jeden z dost obecných kulturních výdobytků doby bronzové: individualita uvnitř society díky vztahům individuality, smrtelnosti a sexu. V Eleusině se to ukazuje v kontextu ještě starších zemědělských metafor neolitických náboženství. Ty zdaleka nejsou omezené na neolit, pokračují až do naší doby a prostupují skrz různá náboženství: Zrno, pokud nezemře, nevydá plod. Dalším kontextem je roční vegetační cyklus jako metafora generačního cyklu, k tomu očekávání deště jako obrazu nápravy nedokonalého stavu společnosti.

V Eleusině se nějak přihodilo, nejpozději v řecké archaické době, že z původně dívčí iniciace se stala obecná lidská záležitost.

 

 

Eleusinské příběhy v 20. století

Eleusis je opředená řadou zvláštních příběhů. Např. před více než sto lety se odtud jeden britský archeolog pokusil odvézt sochu bohyně, jenže narazil na ozbrojený odpor místních venkovanů. Ne kvůli ochraně památek, ale ze strachu, že úroda a veškerá plodnost teď nebude u nich, nýbrž v jakémsi Britském muzeu. Byla to už „svatá Démétra“, jejich svatá.

Mirca Eliade referuje (Autobus do Eleusiny) článek z řeckých novin krátce před II. světovou válkou: Do příměstského autobusu jedoucího do Eleusiny nastoupila paní v černém, odmítla si koupit lístek, dotklo se jí napomenutí, věštila neúrodu, hlad a zkázu… Všichni si vzpomněli na příběh bohyně, ale to už bylo pozdě.

V 90. letech areálem provázel svérázný místní děda. Mluvil svým dialektem nové řečtiny, s několika německými větami a pár anglickými slovy. Bylo to však naprosto jasné, z intonace i mohutných gest: „Tady je ta studna! Tady seděla bohyně! Tiše! Bohyně! Uhněte!“ Jakožto pravoslavný se uměl vžít do mýtu, který vyprávěl. Dokonce natolik, že se toho občas sám zalekl, zarazil se, pokřižoval se, ustoupil stranou, a teprve za několik vteřin zase pokračoval s novou a vzrůstající vervou, až do další zarážky.

Když dnes cestujete autobusem do Eleusiny, jede s vámi spíš kvantum celkem spořádaných Afričanů, kteří pracují v okolních hutích. V městečku se hojně mluví rusky, ale nejsou to žádní Noví Rusové, spíš naopak chudí lidé a repatrianti. Areál a muzeum navštěvuje jen málo lidí, směs fajnšmekrů a zbloudilých turistů, prostě nádhera. Donedávna to tu smrdělo sírou z fabrik – a region razovity je to pořád.

 

Literatura

George E. Mylonas: Eleusis and the Eleusinian Mysteries. Princeton Legacy Library 2015.

Mircea Eliade: Dějiny náboženského myšlení I. Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: Oikúmené 1995, 2008.

Karl Kerényi: Mytologie Řeků I. Praha: Oikúmené 1996.

Kategorie Eleusinian Mysteries https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Eleusinian_Mysteries na Wikimedia Commons.

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Archeologické muzeum v Eleusině https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/AM_Eleusis

Démétér https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Demeter

Koré alias Persefoné https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Persephone

Triptolemos https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Triptolemos

Hádés https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Hades