Vysoký krevní tlak (hypertenze) už postihuje přibližně 20 až 30 % světové populace. Většina případů souvisí s tím, jak tloustneme. Obezita spolu s vysokým tlakem, nás vystavují vysokému riziku srdečních chorob, mozkové mrtvice, selhání ledvin a dalším nepříjemnostem bránícím nám v radostech ze života. Hlavní vinu kornatění a ztrátě pružnosti cév, a tím i schopnosti zásobovat tkáně vším potřebným, se dává tukové tkáni.

 

Než se dostaneme k úloze tukové tkáně obalující cévy, bude dobré se podívat na účinek serotoninu. Je rovněž předmětem sporů, co se jeho úlohy v hypertenzi týče. Tak jako v jeho případě, nás nejspíš čeká i oprava představ o škodlivosti tukové tkáně.

 

V odborných publikacích se o serotoninu (5-hydroxytryptaminu) dočteme, že to je biologicky aktivní látka, kterou máme v krevních destičkách (trombocytech), buňkách gastrointestinálního traktu (střev) i v mozku. Že v těle plní úlohu neurotransmiteru (přenáší nervové vzruchy). Není se proto co divit, že zjišťujeme, jak promlouvá do našich nálad, chuti k jídlu, citů a sexuality. Své dlouhé prsty ale strká i do poruch spánku, migrén, depresí, agresivity a do toho, co nás dnes nejvíc zajímá - svalového tonusu. Podporuje kontrakci hladkosvalových buněk. Je vlastně takovým hasičem krvácivých poranění, neboť podporuje srážlivost krve a spolu s takzvanou vazokonstrikcí snižuje únik krve z těla.

 

Přenášení signálu pro kontrakci hladkého svalstva bylo u serotoninu v pokusech in vitro (na vyoperovaných svalových snopcích) mnohokrát potvrzeno. Protože stěna cév je z velké části tvořena hladkosvalovými buňkami, nebylo moc důvodů předpokládat, že by podání serotoninu mělo mít na krevní tlak jiný účinek, než jeho zvýšení. Jak jinak, když u zvířat i lidí, serotonin průsvit arterií v experimentech zužoval. Nicméně, jak nedávné pokusy prováděné vědátory v laboratořích Michigan State University ukázaly, v praxi zvyšování tlaku podáváním serotoninu nefunguje. Jednak proto, že serotonin nepůsobí na všechny cévy stejně. Třeba na cévy v pupečníku a v dutině břišní (mezenteriu), má účinek opačný (nikoli vazokonstrikční, ale dilatační). Poněkud úsměvné je, že se na to přišlo u tvorů ocasatých, kterým po podání serotoninu teplota v ocasech stoupla. Na vině se ukázala být právě ona dilatace cév, nikoli jen v dutině břišní, ale i v ocase. A protože serotonin v organismu působí nejen na cévy, ale i celou řadu dalších orgánů (například ledviny, nadledvinky,…) tak v řadě tělních lokalit a většinou i celkově, po jeho podání, místo aby došlo ke zvýšení tlaku, dojde k jeho poklesu.

 

Nově se tak na občasný pozorovaný účinek zvýšení tlaku pohlíží jako na nepřiměřenou reakci cévního systému, který už je nějak poškozený.

Nejnovější výsledky pokusů na zmíněném americkém pracovišti, zaměřených tentokrát na tuk, dávají tušit, že podobný veletoč, jako v případě serotoninu, nás čeká i představy neblahé úlohy tukové tkáně na cévy. I když jde zatím jen o výsledky na čtyřnohých dobrovolnících, autoři publikace si nepřipouští, že by tomu u druhu Homo sapiens, mělo být jinak.

 

Co vlastně Američané o tuku na cévách zjistili? Nic menšího, než že přítomnost tukové tkáně v okolí cév, uvolňuje látky, které uvolňují cévám spazmus a činí je pružnějšími. Mají výzkumníci pro kacířské tvrzení, že tuk cévám prospívá, dostatečně pádné důkazy?

Mají. Prokazují to například zátěžovými testy na potkaních aortách. Není pochyb, že tuková tkáň se na „kvalitě“ cév výrazně podepisuje. Cévy obdařené tukem odolávaly, právě díky své větší pružnosti, mnohem lépe mechanickému namáhání. A to bez ohledu na to, zda šlo o aortu samce, nebo samice.

Vše nasvědčuje tomu, že jde o významný poznatek neboť pružnost cév je tím, čeho se nám mnohdy nedostává a co je průvodním jevem stavu, kterému říkáme kornatění a co nám do chorobopisu zapisují jako ateroskleróza.

 

Na tukovou tkáň už není dobré pohlížet jen jako na úložiště energie, ale také jako na producenta rozmanitých látek, které okolní tkáně ovlivňují svým vazodilatačním mediátorovým efektem. Může v tom hrát roli například uvolňování molekul sirovodíku, či oxidu dusného. Nejde ale jen o plyny, tukové buňky (adipocyty) syntetizují a do svého okolí uvolňují i proteiny s hormonálním účinkem (adiponektin). Která z uvedených látek (nebo to je nějaká další) je za blahodárné působení na cévy odpovědná, zatím není jasné. I tak už poznatek, že tuková tkáň zbavuje cévy spazmu, se dotkne pohledu na užívání (resp. nadužívání) léků, o nichž víme, že se do tukového metabolismu montují. Nynější poznatek jistě vyburcuje další pracoviště k bádání po tom, čím že to tukové buňky cévy chrání. Pak už by nemuselo být tak těžké připravit drogu, které by se navzdory naší neochotě měnit nezdravý životní styl, dařilo uchovat naše cévy dlouho fit.

 

Závěr: Generacemi ověřená lidová moudrost praví, že kdo má nervy obalené tukem, zvládá nepřízně osudu snáz. Jak se ukazuje, tak to platí i pro cévy.

 

Literatura

Stephanie W. Watts et al.: A New Function for Perivascular Adipose Tissue (PVAT): Assistance of Arterial Stress Relaxation, Scientific Reports 10, Article number: 1807 (2020)

Stephanie W. Watts et al.: Pharmacol Rev. doi: 10.1124/pr.111.004697