Černé díry mají děsivou reputaci chřtánu nicoty, který nezná slitování. A supermasivní černé díry, což jsou gravitační monstra enormní velikosti, by tedy měly být superděsivé. V poslední době se ale množí náznaky, že supermasivní černé díry by mohly být, za jistých okolností vůči životu přívětivější, než by si kdo pomyslel. Není vyloučeno, že vytvářejí bizarní vesmírný ekosystém, v němž by se mohlo dít leccos zajímavého.
Astrofyzik Pavel Bakala ze Slezské univerzity a jeho kolegové se před časem inspirovali podivuhodným blockbusterem Interstellar z roku 2014, v němž jednu z klíčových rolí hraje právě supermasivní černá díra. Jmenuje se Gargantua a obíhá ji hned několik více či méně obyvatelných planet, které jsou v zajetí relativistických zákonů přírody. Bakalův tým se přitom zaměřuje na termodynamiku takové supermasivní černé díry a na to, jak by v její blízkosti mohly fungovat planety.
Ve Sluneční soustavě je zdrojem tepla Slunce, zatímco okolní vesmír je chladnější. Ve světě supermasivní černé díry je to ale úplně naopak. Samotná černá díra představuje ideální tepelnou jímku a okolní vesmír není chladnější, nýbrž teplejší. V takovém světě by využitelná energie mohla pocházet z reliktního mikrovlnného záření vesmíru. Toto záření je sice nesmírně chladné a rozptýlené, ale extrémní gravitace supermasivní černé díry by ho mohla posunout do optické oblasti a zkoncentrovat. Pro pozorovatele na planetě u takové černé díry by se reliktní záření mohlo jevit jako jediná jasná hvězda.
O pozoruhodném výzkumu Bakalova týmu jsme již na OSLU před časem psali. Ve své nové studii, kterou zveřejnil časopis The Astrophysical Journal, celou záležitost prostudovali ještě více do hloubky. Z jejich dřívějších úvah vyplynulo, že planety mohou obíhat v těsné blízkosti supermasivní černé díry, pokud dotyčné gravitační monstrum rychle rotuje. Podle nových výpočtů by se „povrch“ této černé díry měl točit jen o jednu stomiliontinou pomaleji, nežli rychlost světla.
Zároveň se ukázalo, že by obyvatelné světy mohly fungovat jen u pořádně velkých supermasivních černých děr, které budou hmotnější nežli 163 milionů Sluncí. Menší galaktická monstra, jako je například supermasivní černá díra Mléčné dráhy s hmotností 4 miliony Sluncí a nějaké drobné, by mohla planety rozervat slapovými silami. Podle Bakaly je rovněž pro možnou přítomnost obyvatelných planet nutné, aby šlo o spíše starou galaxii, ve které bude kolem supermasivní černé díry v podstatě prázdno. Když se supermasivní černá díra krmí hmotou, tak obvykle zaplavuje široké okolní devastujícím zářením.
Pokud by byly uvedené podmínky splněny, a upřímně řečeno i celá řada dalších předpokladů, tak si klidně můžeme představit, že kolem velkých supermasivních černých děr obíhají obyvatelné světy. Podle Bakaly bychom takové planety dokonce mohli i objevit, i když to bude technicky velice náročné. Jejich přítomnost by mohly detekovat například nezměrné virtuální sítě radioteleskopů, jako je Event Horizon Telescope (EHT), co loni pořídil fantastický první snímek bezprostředního okolí supermasivní černé díry. Vesmír je obrovský, možná nekonečný, a jak se říká, najdeme v něm úplně všechno. Planety supermasivních černých děr by byly naprosto bizarní, snové světy, které by rozhodně stály za návštěvu.
Video: Interstellar - Orbiting Gargantua
Literatura
Science, News 4. 2. 2020, The Astrophysical Journal online 23. 1. 2020.