Laboratorní myš, laboratorní potkan, žába drápatka vodní, akvarijní rybka danio, banánová muška neboli octomilka Drosophila, hlístice Caenorhabditis elegans, to jsou asi nejčastěji používaní pokusní živočichové. Mohlo by se ale stát, že je z jejich neotřesitelných pozic v budoucnu vytlačí právě ona opomíjená vršenka.
Vršenky se řadí do kmene strunatců, tedy do kmene, který zahrnuje i obratlovce. Patří ovšem mezi bezobratlé strunatce, kteří jsou reprezentováni dvěma skupinami. V jedné skupině (bezlebeční –
Cephalochordata) je známý kopinatec plžovitý, ve druhé skupině (pláštěnci – Urochordata) jsou kromě sumek a salp také vršenky. Sumky a salpy mají plovoucí larvy torpédovitého tvaru těla, vyztuženého notochordem - strunou hřbetní, dospělci však jsou přisedlí a celková morfologie se promění do podoby tomu odpovídající. U vršenek je během celého života jedince zachována morfologie odpovídající zhruba larvám sumek a salp. Vršenky jsou ovšem prakticky mikroskopických rozměrů (5 mm i s ocasní částí těla) a tudíž jsou živočichy planktonními. Všechno je tedy u nich tak trochu jinak, takže než by se u nich tohle všechno muselo vysvětlovat, raději o nich autoři učebnic úplně pomlčeli. Je ale otázka, jestli se toto nebude muset změnit, protože francouzské sekvenační centrum Genoscope intenzivně pracuje na sekvenování genomu vršenky Oikopleura dioica takzvanou metodou „whole genome shotgun“.
Použití vršenky jako experimentálního organismu pochopitelně bude nejvíce nahrávat právě to, že bude k dispozici sekvence jejího genomu. Proti jiným organismům s takto dostupnou informací má ale ještě několik zásadních předností: Je zvládnuto její pěstování ve slanovodních akváriích a její generační doba je nesmírně krátká – 4 dny. Tím se obrovským způsobem zlepšuje její použitelnost pro pokusy, protože, vzhledem ke krátké době života má výzkumník velice rychle odpověď na jakýkoliv zásah, který provedl. Další výhodou je skutečnost, že se opakovaným zpětným křížením podařilo vypěstovat inbrední kmeny této vršenky. Inbrední kmeny existují i u jiných pokusných živočichů – například u myší.
Ten kdo přišel do styku například s hybridomovou technologií výroby monoklonálních protilátek, nebo se nějak přiblížil k problematice transplantační imunologie, dobře ví, že mezi jedinci inbredního kmene je na rozdíl od běžné populace možné svobodně provádět přenosy jednotlivých buněk nebo tkáňových štěpů a nedojde k žádné odhojovací reakci. Je to proto, že inbrední jedinci jsou shodní ve všech alelách svých genů (tedy i transplantačních). Jde vlastně o homozygotní stav dosažený právě zpětným křížením.
U vršenek je to ale důležité právě v souvislosti se sekvenováním. U inbredního kmene je sekvence bazí, získaná přečtením konkrétního úseku DNA z konkrétního jedince vždy shodná i s jedinci jinými. Vlastně to znamená, že genetické pozadí pro jakékoliv experimentální zásahy do sekvence bazí je dokonale homogenní a tudíž každá odlišnost připadá na vrub právě jen experimentálnímu zásahu.
A další milé překvapení přineslo změření velikosti genomu – vlastně nepřímo, přes stanovení množství DNA – metodou průtokové cytofluorometrie, kdy se laserovým paprskem posvítí na buňku, která velkou rychlostí prochází tryskou přístroje. Velikost odrazu záblesku laseru odpovídá za určitých podmínek množství DNA v buňce.
U vršenky Oikopleura dioica byla velikost genomu stanovena na pouhých 72 milionů párů bazí. Tím je její genom zatím nejmenším živočišným geonomem vůbec.
To je příjemné i z toho důvodu, že to nutně musí znamenat, že je velice kompaktní – s jistou nadsázkou, samé geny a žádné balastní úseky.