Nemalujme si Řím té doby nijak růžově. Jako drobnou ilustraci brutální povahy jeho kultury stačí zmínit, že už asi sto let se divadla přestavovala na cirkusy. Technicky vzato to mnohdy byly úžasné stavby, ale jejich účel byl nanejvýš podivný. V cirkusech se totiž až na výjimky nedělo to, co bychom my naivně očekávali, ale totální drasťárny: inscenace bitev naživo, tedy i na mrtvo, gladiátorské zápasy, cupování lidí a zvířat šelmami, zábavné popravy... Lid i panstvo prostě oblibovali násilí, krev a trhání těl. Oni ještě neměli virtuální realitu, takže to dělali v reálu a byli na tom závislí jako na potravě. Starolatinské ctnosti se už dávno kamsi stáhly a nálepky importů řecké kultury postupně opadaly.S náma lidma je to těžké. Málokdy umíme něco myslet nebo dělat v adekvátním měřítku. Jedni se přejídají uzeninami, jiní jsou vegani; jedni končí jako opilci, jiní jsou zarytí abstinenti; jedni by nejradši žili v nevěstinci, jiní se povyšují svou mravní bezúhonností. Koncem římské císařské doby to vše platilo nějak dvojnásob. Silvestr to možná myslel dobře a chtěl předejít mnohým nechutnostem, jenže co naplat, zvolil nešikovný způsob, a ten se navíc obrátil proti jeho záměru. Na svatého Silvestra se dá připít tak nanejvýš vodou. To ale není tím nejdůležitějším. Šlo o velice zásadní proměnu v pojetí křesťanství, spolu s proměnou Impéria, měla to být jakási nová naděje, ale konce byly jiné. Zavedení Vánoc místo Saturnálií je spíš znakem celkové proměny, kroku od rozkládajícího se pozdně antického Říma ke středověku, který bude jen o málo méně drsný. Posmrtně se papež Silvestr stal také obětí podvodu, známého jako „Konstantinova donace“, totiž darování části říše církvi nebo přímo papežovi.

 

Silvestr

Silvestr I. byl římským biskupem v letech 314 až 335. Dokonce se jím stal v mladém věku, snad v 21 letech, nedlouho po svém křtu. V té době už je asi na místě říkat, že byl papežem, i když úplnou supremaci nad celou církví ještě neměl. Novopečený křesťan a mladý hodnostář projevoval velkou agilitu. Fungoval za vlády císaře Konstantina, to byla jakási nová doba, která mohla chvíli vypadat slibně.

Papežské funkce se Silvestr ujal rok po milánském ujednání, které dalo svobodu všem náboženstvím, v praxi hlavně křesťanství, i když zatím oficiálně nebylo státním náboženstvím. Zažil stěhování císaře do nově založené Konstantinopole, což oslabilo význam Západu, ale taky uvolnilo prostor pro vliv západní církve. (Zatím se ovšem nové město jmenovalo Nový Řím, stavělo se na místě menšího řeckého města Byzantion ze 7. století před n. l., dnes se mu říká Istanbul, což je kupodivu z dialektové řečtiny.)

 

Vánoce místo Saturnálií

Saturnálie v pozdním Římě nebyly vždy jen upřímnou oslavou Saturna. Mnohdy se stávaly spíš záminkou, příležitostí k velice divokým a dlouhým mejdanům. Nějaké to vymknutí se z každodenní všednosti k oslavě Saturna samozřejmě patří, ale přece jenom šlo o obřad. Lidi se ovšem rádi oddávají svým náboženským potřebám, takže se z náboženství lehce stane jeho karikatura. Silvestr nechtěl, aby se toho křesťané účastnili. Už nerozpleteme, nakolik v tom byl jeho úzkoprsý odpor k pohanství, nakolik abstinenční program a nakolik celkem oprávněná kritika dobových poměrů, nejspíš všechno dohromady. Chtěl křesťanům nabídnout novou alternativu. Jenže ouha, umělým zavedením nového svátku se celková povaha kultury nijak nezměnila. Spíš se ztratily zbytky pohanské vnímavosti a povstalo další pokrytectví.

Silvestrův pokus o zavedení Vánoc položil oslavu Ježíšova narození na zimní slunovrat. Převrstvení jednoho svátku jiným je při náboženských překryvech samo o sobě celkem běžný jev. Ale uměle ustanovené překrytí má své trapné stránky. On to totiž předtím žádný křesťanský svátek nebyl, ten se tím teprve udělal. Až do té doby byli křesťané bez svátku Ježíšova narození dobře živi (viz Půjdem spolu do Betléma?). Teď ovšem mají být státotvorní a nový svátek má mít stejně hlubokou kosmickou dimenzi jako předchozí svátek pohanský. Náhoda tomu chtěla (nebo Všemohoucí zařídil), že Silvestr zemřel 31. prosince, a po jeho svatořečení připadl na tento den jeho svátek. Nakonec to dopadlo tak, že křesťané i leckdo ostatní napřed oslaví Vánoce – a pak Silvestra ve stylu menších saturnálií.

 

Nechci se rouhat Vánocům, ale instituční ustavování svátků nebývá tak úplně nejšikovnější. Pro srovnání stačí zmínit pokus katolické církve o přeznačení 1. máje na svátek Josefa dělníka. Ocitoval bych z českého církevního webu, abych nevypadal, že si z toho dělám srandu já, jenže tam je psáno: „Bez písemného souhlasu autora není povoleno jakékoliv další veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.“ (Tato věta se snad citovat smí i mimo homilii alias kázání.) Fakticky jde o to, že v roce 1955 se svatý Josef stal patronem svátu práce, ten měl být přeznačen na svátek „svatého Josefa, dělníka“. Tenhle fázově zpožděný pokus o kanalizaci emocí jednoho svátku do jiného, totiž „našeho“, spíš přidělal vrásky místním katolíkům, když kvůli udržení se v práci nebo ve škole museli nastupovat do organizovaných prvomájových průvodů. To je ovšem příklad z nové doby, kdy církvi už dávno ujel vlak. Občas ho teď dohání i v oblasti „duševního vlastnictví“, přestože evangelisté ve své naivitě ještě umožňovali volné šíření svých textů.

 

Náboženská svoboda v Římě a úlitby panstvu

Říkává se, že milánské ujednání zavedlo roku 313 náboženskou svobodu. Na tom něco je, přibližně dvě generace to vydrželo, i když věci jsou složitější.

Z určitého hlediska byla v Římě náboženská svoboda už dávno. Mohli jste klidně vyznávat lecjaké náboženství; stačilo, aby vás nikdo vlivný neudal z podvratných politických cílů nebo z šíření nemravnosti. Pro jistotu se bylo možné zaštítit dodáním sochy svých božstev do sbírky patronů Imperia a zpřístupněním obřadů. Většina vlivných náboženství Středomoří nebyla „exkluzivní“, nevylučovala sdílení jiných náboženství. Správný kosmopolita měl řadu náboženství, málem ve stylu: v kolika náboženstvích dokážeš žít, tolikrát jsi člověkem. Tato idyla ovšem narážela na několik mnohem zásadnějších limitací než jen na všudypřítomnou lidskou hašteřivost.

První limitací byla sakrální povaha politické koncepce Impéria. Jeho moc byla současně posvátná. Tradičně to po zděděném etruském způsobu reprezentoval hlavní kněz, nazývaný Pontifex maximus, doslova Největší stavitel mostů, to byl nějaký etruský symbol. Z přechodem k císařství si ovšem císařové přivlastnili i tento titul (asi ve stylu „prohlásil se za krále, za blázna i za kata“). Někteří se sami rovnou považovali za bohy. Každý občan musel přinejmenším předstírat, že tyto císařské kulty sdílí. Na občasné požádání úřadů musel císaři vyznat věrnost nejen v politickém smyslu slova, ale taky v náboženském. Někdy to znamenalo vyznání císařova božství, jindy jen úlitbu jeho bohům nebo nějakému nově zavedenému politicko-náboženskému kultu. Občas byl možný i ateismus (zatím vzácný), pokud ateista občas veřejně uctil císařepána jako boha, nebo uctil jeho bohy. To jsou ty příslovečné „úlitby“ mocipánům.

Jiný typ problémů souvisí s fungováním těch náboženství, která se považují za výlučná, neumožňují svým vyznavačům patřit taky k jinému náboženství. V typických případech šlo o židy a křesťany. Ti měli s bohopoctou císaře nebo jeho náboženství zásadnější problém. Z druhé strany si na nich dost často vyléval žluč lid, jako na kterékoli menšině. Proti takovým menšinám v celkem pravidelných intervalech zasahovala i státní moc, někdy jen úředními buzeracemi, někdy krvavě a velice brutálně. Protože to však bylo „v právním státě“, tak mezitím státní moc občas zasahovala na jejich ochranu před lidovými pogromy, samozřejmě s různou mírou ochoty a úspěšnosti.

 

Milánské pojednání učinilo povinným úlitbám na chvíli přítrž, i když si císař titul Pontifex maximus zatím ponechal a i sním přijal na smrtelném loži křest. Konstantin si křesťanství už mnohem dříve vytipoval jako nejnadějnější náboženský prostředek politické integrity Impéria, ale upřednostňoval je jenom fakticky, nikoli formálně. Skeptičtější výklad říká, že to začalo celkem náhodnou koalicí kvůli udržení vlastní moci při jedné z vnitřních válek.

Rychle se ovšem objevil nový problém, totiž rozdíly mezi různými proudy křesťanství. Když se totiž lidi chtějí hádat nebo válčit, tak si k tomu důvod najdou. Konstantin proto svolal nikajský koncil (roku 325), který měl obnovit jednotu církve. Nejen obnovit, dokonce založit na nových principech, na jednotě dogmatu a instituce. Část křesťanů se rázem ocitá mimo chráněný prostor nově vymezené svobody. Císař to nejspíš považuje za problém podobný tomu, jako když nejednou nařídí popravy ve své rodině. Podezíravost se často pasuje na zápas o pravdu, mír a jednotu.

Koncem 4. století se institučně unifikované křesťanství stane státním náboženstvím. Dokonce i titul Pontifex maximus přejde z moci císařské do rukou římského biskupa, tedy papeže. Papežové tak budou (několikrát recyklovanými) nástupci dávných etruských velekněží. Na rozdíl od řady císařů se naštěstí nepovažují za bohy, kousek (více než) božské vlastnosti, totiž neomylnost, dostanou až roku až roku 1870, ale jen „ve věcech víry a mravů“. Z latinského prostředí přijalo křesťanství i očistec a hlavně koncept nadpřirozena. Teď už se budou pronásledovat jenom ti z křesťanů, kteří v tomto proudu nejedou, jsou nějací divní. Jinak už se budou pronásledovat jenom pohané, židé... Míra a způsoby zákroků proti nim se samozřejmě budou lišit podle povahy doby i vládce.

Časem se budou vést války o jednotlivá písmenka textu dogmat. Do středověku nutno vykročit jednotně, ale s nějakou přírodovědou, technikou, filosofií, divadlem, nebo atletikou se to nemusí přehánět. Většina kulturnosti se na dlouhou dobu stáhne do oblasti výtvarného umění.

 

Konstantinova donace

Silvestr kus říše nezabavil, v tomhle je nevinně. Konstantinova donace je pozdější církevní falzum, dost neuměle provedené v 8. století a antedatované do roku 324. Účel byl čistě politický a ekonomický, odkázat státní moc ve střední Itálii církevní vrchnosti Západu. Jakožto podvod bylo opakovaně rozpoznáno v průběhu 11. až 15. st., katolická církev se ho prý zřekla v 19. století.

 

Donatio Constantini je příkladem obrovského vlivu velice nekvalitně provedeného falza, navíc s nepravděpodobným obsahem; dokonce i v situaci, kdy většina vzdělaných lidí podvrh dávno rozpoznala. Představuji si to tak, že kdyby se někdo ve středověku zeptal prostého člověka, jak to s tím dávným darováním části státu církvi je, tak by nejspíš uslyšel, že je to pravda, stačí se přece podívat kolem sebe a každý vidí, že to tak je. A kdyby se zeptal intelektuála mezi církevními hodnostáři (i takoví byli), uslyšel by rozpačité řeči, co že s tím teď dělat. S falzy, která ovlivnila dějiny filosofie, to je podobné. Leckdo řekne, že to přece stojí psáno v učebnici (nebo na webu), ti vzdělanější dokonce dodají, že s tím pracoval ten či onen slavný filosof, tak co do toho kdo vrtá. To ze sebe dělá chytřejšího? Nejspíš to bude nějaký deprivant nebo anarchista, který nectí tradiční hodnoty. Odkaz na autority a tradici přikryje leccos, ať už v církvi, v politice nebo ve filosofii.

 

Saturnus

Nejprve nutno přiznat, že o latinském náboženství toho víme překvapivě málo. Napřed vidíme spíš etruské prvky, byť i ty už jsou zčásti helenizované, pak zase spíš řecké importy. Saturnus je chápán jako analogie řeckého Krona, vládce zlatého věku, kdy bohové žili s lidmi.

Ani v Řecku to s Kronem nebylo jen tak idylické, vždyť Kronos se dostal k moci tím, že zbavil přirození svého otce Úrana a sám pak byl vykastrován Diem, svým synem. V Olympii byl Kronos ctěný na Kronově pahorku, pod kterým je situovaný areál Dia, vládce Olympu; olympijské hry se konaly k oslavě Diova vítězství nad Kronem a ke cti poraženého Krona. Prostě sláva vítězům, ale čest poraženým, doslova. Kronos neměl mnoho chrámů, ani nebyl nijak často zobrazován. Byl jaksi mimo běžný svět, i když ne tolik, jako jeho otec, Úranos. Ten byl sice bohem doslova nejvyšším (přece Nebe) a navíc skoro prvním, jenže „do nebe vysoko“. Religionistika má pro stav, kdy nominálně nejvyšší bůh má jen minimální reálný kult, termín deus otiosus, bůh na odpočinku.

V Římě byl Saturnus taky pánem smrti, býval tedy zobrazovaný nejen se srpem jako nástrojem kastrace a současně nástrojem žní, ale také přímo s kosou, jako smrťák. Možná k tomu přispěla i (nejspíš chybná) lidová etymologie řeckého jména Kronos jako Chronos, Čas. Saturnovi se připisuje také melancholie, ale i „kruhy času“, od roční dob po generace, včetně péče o plodnost zrna a včetně snubních i jiných prstenů.

 

 

Saturnálie

 

Proč tedy to veselí zrovna na svátek Saturna? Jako rozhlédnutí po cyklech času také jako rozpomínka na zlatý věk mimo všední čas práce. Nezávisle na té či oné etymologii je Saturn alias Kronos vnějším rámcem všednosti, sám je mimo ni, podobně jako Úranos. A jeho slavnost v Římě konala počínaje zimním slunovratem, na přelomu času. Nejspíš k tomu přispěla potřeba vzájemné lidské soudržnosti v této nehostinné době, navíc doplněná jakýmsi potlachovým rituálem vydání se ze zásob.

Při Saturnáliích se spolu setkáme mimo kontext a konvence všednosti, pak zase poběží civilní pracovní dny. Vynětí z všedních konvencí, včetně poodstoupení většiny kulturních tabu, dá ovšem vyvstat tomu, co by vlastně člověk dělal bez těchto limitací. V ideálním případě asi nic tak moc jiného. Prostě si popovídáme, popijeme, poveselíme se, ale divoké orgie bude očekávat (nebo uskutečňovat) jenom ten, kdo se jindy pouze bojí právních následků, kdo není identifikovaný s vlastní kulturou a cítí se jí být omezovaný, protože si v ní nenašel svou vlastní cestu. Saturnálie nabízejí takové veselé cvičení, co by člověk dělal, kdyby byl svobodný vůči morálním restrikcím, ale v atmosféře vzájemné důvěry, že snad stejně jeden druhému neublížíme, že bychom se bez těch zákonů všedních dnů obešli. Kéž by! To je nejspíš ta hra na zlatý věk.

 

Z jiné strany jsem slyšel takovýto výklad hry na zlatý věk: Jako děti jsme byli nabádáni, abychom se nebavili s cizími lidmi, nebrali si od nich bonbónky a nikam s nimi nechodili. Postupně jsme přijali i řadu dalších omezení, ať už zdůvodněných morálně, zdravotně, ekonomicky nebo právně. Ano, dítě se má doma cítit v bezpečí a má být chráněné před řadou rizik z okolí, ale kvůli tomu snad nemá žit v pocitu, že svět je v zásadě nepřátelský. I my dospělí bohužel občas potřebujeme nějaký ten korektiv, přinejmenším jako zrcadlo, ale snad nejednáme se sebou i s druhými slušně hlavně kvůli respektu k všemožným zákazům a restrikcím. Pokud kdo ano (nebo ještě hůř, ani tak ne), tak je to spíš přerostlý spratek. Dospělost přece znamená, že se můžeme bavit i s cizími lidmi, dokonce si od nich leccos brát a zase jim dávat, leccos společně dělat, protože jsme vystoupili z ochranného (ale někdy i despotického) prostředí rodinného klanu do svobodného a kosmopolitního světa. Proto mívali Řekové tak málo apriorních zákazů, vlastně jen pět (vražda, incest, zrada, narušení veřejné bohoslužby, zanedbání péče o staré rodiče), zatímco Římané vsadili na krajně složité právo s velice mnoha zákazy, aby byl možný princip „co není zakázáno, je dovoleno“.