Sauropodní dinosauři byli charakterističtí dlouhými krky, relativně malými hlavami a zejména pak svými celkově obřími rozměry. Jedni z posledních a vývojově nejvyspělejších sauropodomorfů, tedy zástupci čeledi Saltasauridae, byli oproti tomu poměrně specializovaní a malí zástupci této početné vývojové skupiny. Jméno jim dal Saltasaurus loricatus, středně velký titanosaurní sauropod, jehož fosilie byly objeveny v letech 1975 až 1977 na lokalitě zvané El Brete v provincii Salta na severozápadě Argentiny. Fosilie byly objeveny v sedimentech souvrství Lecho, pocházejících z období raného věku maastricht (asi před 70 miliony let). O objevu bylo v odborné literatuře poprvé pojednáno již v roce 1977[1], až o tři roky později však vyšla popisná studie, ve které byl nový dinosaurus pojmenován[2]. Obdržel již zmíněné vědecké jméno Saltasaurus loricatus, což znamená přibližně „ještěr ze Salty, pokrytý plátkovým brněním“. Druhové jméno totiž odkazuje k sérii kostěných plátků (osteodermů), které pokrývaly a chránily hřbet i další části těla tohoto sauropoda. Na přelomu 70. a 80. let minulého století to byla ještě překvapivá novinka, od té doby ale vědci objevili množství dalších fosilií titanosaurních sauropodů s podobným ochranným pokryvem těla. Holotyp s označením PVL 4017-92 má podobu kosti křížové spojené s kostmi kyčelními. Později bylo nicméně objeveno přes dvě stě dalších kosterních částí nejméně pěti různých jedinců (dvou dospělců a tří mláďat nebo subadultních jedinců), takže saltasaurus patří k relativně dobře prozkoumaným dinosaurům.[3] V minulosti byly kromě druhu S. loricatus popsány ještě dva další, S. robustus a S. australis, ty jsou však nyní považovány za neplatné, protože fosilní materiál, na jehož základě byly popsány, spadá dle současného názoru do samostatného rodu Neuquensaurus.[4] V roce 1927 popsal německý paleontolog Ferdinand von Huene osteodermy, objevené ve stejné oblasti, pod jménem Loricosaurus.[5] Evropský vědec si představoval, že se jedná o fosilie jakéhosi ankylosaura, pravděpodobně však ve skutečnosti patřily rovněž saltasaurovi nebo některému příbuznému rodu sauropoda. Při průměru 10 až 12 centimetrů byly saltasauří osteodermy poměrně výrazné (což ukazovalo na jejich možné spojení s ankylosaury) a v tehdejších představách vědců byli sauropodi jednoduše dostatečně velcí na to, aby se dokázali ubránit před útoky dravých dinosaurů i bez „brnění“. Saltasaurus jako první před čtyřiceti lety „prokázal“, že šlo o mylnou představu – mnozí sauropodi byli nejenom obrovští, ale zčásti také „obrnění“.
Saltasaurus skutečně nemohl velikostně soupeřit se svými obřími příbuznými, jako byl Argentinosaurus huinculensis nebo Notocolossus gonzalezparejasi. I když byl na poměry současné fauny obřím tvorem, který by snadno konkuroval i největším slonům, v porovnání s mohutnějšími sauropody byl vlastně trpaslíkem. Čísla mluví za vše – v roce 2013 odhadl americký paleontolog Donald Henderson, že saltasaurus dosahoval délky 12,8 metru a hmotnosti 6,9 tuny.[6] Jeho krajan Gregory S. Paul zase v roce 2016 přišel s údajem pouhých 8,5 metru a hmotností jen 2,5 tuny.[7] I kdyby byl ale pravdě bližší první údaj, saltasaurus by byl jen velmi malým sauropodem. Vždyť například o 25 milionů let starší argentinosaurus byl asi trojnásobně delší a vážil zhruba 15krát více![8] To je rozdíl hmotnosti odpovídající například dospělému člověku na straně jedné a velké kočky nebo malého psa na straně druhé. Není divu, že právě obří sauropodi byli největšími suchozemskými obratlovci všech dob. Saltasauři měli velmi široký trup, relativně kratší a robustní krk a malou hlavu s čelistmi osazenými drobnými kónickými zuby se lžícovitým zakončením. Jejich nohy byly krátké a robustní s poměrně krátkou (redukovanou) distální částí. To znamená, že saltasauři byli poměrně nízcí a podsadití sauropodi s horizontálním profilem těla. Jejich tělesný pancíř tvořily dva typy osteodermů, větší oválné destičky a menší „plátky“. Geometrické uspořádání tohoto tělesného brnění je neznámé, mohlo se jednat o podélné řady nebo i o zcela jiný vzor.[9] Objevy vajec a hnízdišť v lokalitě Auca Mahuevo ukazují, že saltasauridi se pravidelně vraceli do svých hnízdništních lokalit a kladli zde vajíčka pohromadě ve velkých počtech. Vejce saltasaurů nebo příbuzných druhů sauropodů byla kulatá a měla průměr asi 11 až 12 centimetrů. Byly v nich objeveny fosilizované kostřičky embryí a dokonce i fosilní otisky kůže.[10] Saltasauři obývali jezerní nebo říční pobřežní ekosystémy, jak ukazuje rozbor sedimentů z místa jejich objevu. Spolu s nimi zde žilo i množství enantiornitinů (praptáků) a neptačích teropodů, jako byl malý dravec Noasaurus leali. Tento noasauridní abelisauroid dosahoval délky jen kolem 1,5 metru a hmotnosti zhruba 15 kg, určitě tedy nepředstavoval pro dospělého saltasaura hrozbu.[11] Větší teropody zatím ze souvrství Lecho neznáme, nejspíš se tu ale vyskytovali. Doufejme tedy, že nám o všech těchto tvorech prozradí více některé z budoucích objevů.
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz
Short Summary in English: Saltasaurus was a genus of middle-sized titanosaur sauropod, living in what is now Argentina during the Late Cretaceous period, about 70 million years ago. With the length of 9 to 13 meters and the weight of some 3 to 7 tons it was only moderately sized sauropod, much smaller than related (though much geologically older) genera like Argentinosaurus or Patagotitan.
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Saltasaurus
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/s/saltasaurus.html
https://fossilworks.org/?a=taxonInfo&taxon_no=38693
https://www.dinochecker.com/dinosaurs/SALTASAURUS
https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_s/saltasaurus.php
[1] J. F. Bonaparte, J. A. Salfity, G. Bossi & J. E. Powell (1977). „Hallazgo de dinosaurios y aves cretacicas en la Formación Lecho de El Brete (Salta), proximo al limite con Tucumán“. Acta Geològica Lilloana 14: 5-17.
[2] J. F. Bonaparte and J. E. Powell (1980). „A continental assemblage of tetrapods from the Upper Cretaceous beds of El Brete, northwestern Argentina (Sauropoda-Coelurosauria-Carnosauria-Aves).“ Mémoires de la Société Géologique de France, Nouvelle Série, 139: 19-28.
[3] Powell, J. E. (1992). „Osteología de Saltasaurus loricatus (Sauropoda Titanosauridae) del Cretácico Superior del noroeste Argentino“In: Sanz, J., Buscalioni, A. (Eds.), Los dinosaurios y su entorno biótico: Actas del Segundo Curso de Paleontología in Cuenca, pp. 165-230.
[4] Powell, J. E. (1986). Revisión del titanosáuridos de América del Sur, dissertation Universidad Nacional de Tucumán, 340 str.
[5] Huene, F. v. (1927). Contribución a la paleogeografía de Sud América [Contribution to the paleogeography of South America]. Boletín de la Academia Nacional de Ciencias de la República Argentina 30: 231-294.
[6] Henderson, Donald (2013). „Sauropod Necks: Are They Really for Heat Loss?“. PLoS ONE. 8 (10): e77108. doi: 10.1371/journal.pone.0077108
[7] Paul, G. S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition), Princeton University Press, str. 238.
[8] González Riga; et al. (2016). „A gigantic new dinosaur from Argentina and the evolution of the sauropod hind foot“. Scientific Reports. 6: 19165. doi: 10.1038/srep19165
[9] Ignacio A. Cerda and Jaime E. Powell (2010). „Dermal Armor Histology of Saltasaurus loricatus, an Upper Cretaceous Sauropod Dinosaur from Northwest Argentina“. Acta Palaeontologica Polonica, 55(3): 389-398.
[10] Coria, R. A. and Chiappe, L. M. (2007). Embryonic Skin From Late Cretaceous Sauropods (Dinosauria) of Auca Mahuevo, Patagonia, Argentina. Journal of Paleontology, 81(6): 1528-1532. doi: 10.1666/05-150.1
[11] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press, str. 82