Filosofování kladivem je drsně znějící metafora pro velice moudrý postup, jehož šetrnější podoba si v nové době získala věhlas pod akademičtějším titulem „dekonstrukce“. Jenže dekonstrukce je záležitost složitá a Nietzscheho metafora „filosofování kladivem“ zase může budit mnohá nedorozumění. Proto nabízím nejstarší známou předlohu tohoto obrazu, kterou představil Lúkianos, velice vzdělaný řecký literát s pověstí uštěpačného posměváčka. V jeho podání je to jednoduché a veselé, kladivem se vybaví sama Filosofie. Zatím nebude rozbíjet ani šetrněji demontovat nějaké složité konstrukce, půjde jen o oddělování strusky od zlata. Představím Lúkianovu povídku (formálně dialog) Rybář neboli Zmrtvýchvstalí filosofové, která volně navazuje na jeho Dražbu životů, tu už jsem pro Osla převyprávěl v článku Dražba filosofů. Tentokrát je to míň veselé. Sranda se odbude na začátku, pak je rétorická pasáž, kterou přeskočím, a konec je málem truchlohra, byť s nadhledem.

 

Lúkianos ze Samosaty (asi 120-180 n. l.) pocházel z řeckého města Samosaty, jeho trosky jsou teď v jihovýchodním Turecku, kousíček severně od Ury (Şanlıurfa, tehdy Edessa). Jako správný kosmopolita se však pohyboval po celém Středomoří, až po jižní Francii. Dlouho žil právě v Athénách, kam taky umísťuje děj další perzifláže dějin filosofie.

 

Jak filosofové ulovili Lúkiana

Filosofové se chtějí Lúikianovi pomstít za to, jak je představil v Dražbě. Začátek je vlastně parodickým představením Platónova „lovu pravdy“, jenže nikterak odtělesněného, protože teď neloví pojmy pomocí logických distinkcí, ale posměváčka pomocí holí a kamení. Vede je samozřejmě Sókratés. (Lúkianos se jako autor nijak neostýchá ani před aureolou tohoto nejuctívanějšího mučedníka filosofie, zato píše ve starobylém attickém stylu.)

Sókratés: „Jen do něho, do proklatce! Dejte se do něho kamením! Přidejte hroudy! Házejte po něm rozbitými hrnci! Popadněte hole a řežte toho lumpa! Pozor, ať vám neuteče! Házej také, Platóne! (...) Žebradlo k žebradlu řaď se a obušek obušku pomoz! Vždyť je to náš společný nepřítel, není mezi námi jediný, koho by se nešetrně nedotkl. (...) Aristotele, rychleji, pospěš si. Výborně! Šelma je v pasti. (...) Musíme pro něho vymyslet nějakou složitou smrt, která by nás mohla uspokojit všechny...“

 

Různí filosofové navrhují pro Lúkiana nabodnutí na kůl, napřed ale zbičování... „Vypíchněme mu oči! Ještě před tím mu vyřízneme jazyk!“ Empedoklés navrhne, aby jej hodili do jícnu sopky. Lúkianos prosí o smilování a nabízí výkupné, to však Platón odmítá, přestože to bylo formulováno Homérovými verši. Mezi Lúkianem a Platónem proběhne téměř tenisová výměna slavných citátů z Homéra a pak z Eurípida. Nakonec se přece jenom dohodnou, že budou Lúkiana řádně soudit, když se dovolává soudu Filosofie. Filosofové na něho podají hrdelní žalobu a Filosofie bude soudit, pro jistotu i spolu s nimi. (Personifikace skoro čehokoli je literatuře i sochařství římské doby standard.)

 

Problém je, kde Filosofii najít. Lúkianos to neví, přestože se na to už kdysi vyptával vousatých mužů zahalených v dlouhé pláště. Ani ti nevěděli. Platón rozumně navrhne, aby se nikam netrmáceli, ale počkali na ni tam, kde jsou: „My na ni totiž počkáme tady v Kerameiku. Brzy sem přijde, až se bude vracet z Akadémie, aby se prošla v Malovaném podloubí. Má ve zvyku dělat to každý den. Však už přichází.“ Filosofie se podivuje přítomnosti všech dávno mrtvých filosofů: „Co že jste se vrátili zpět do života? Stalo se vám v podsvětí něco nepříjemného? Vypadáte, jako byste byli rozhněváni. A koho jste to chytili a teď ho vedete s sebou?“ Situaci vysvětluje Platón a hned začíná s žalobou. Obviňuje Lúkiana ze svatokrádeže, totiž z hanobení Filosofie. Ta se ovšem diví: „A vy jste se rozčilili, když o vás někdo mluvil ošklivě? Víte přece, co jsem musila vyslechnout od Komedie o dionýsiích, a přesto s ní žiji v přátelství... Vím totiž, že žert nic neučiní horším, naopak, co je krásné, získá větší lesk a jas jako zlato očištěné údery kladiva... Proč ho držíte za hrdlo?“

 

Kerameikos je athénská čtvrť pod akropolí, blízko Staré agory. Jmenovala se podle hrnčířů, kteří tam žili a pracovali. Byla velice exponovaně umístěná, např. tudy vedly průvody panathénajských slavností, byla zde i Svatá brána, od které už průvod stoupal na akropoli. Vedle byl hlavní athénský hřbitov. Dneska je tu několik archeologických areálů a muzeum pro exponáty z místních nálezů. Lúkianos strategickou pozici čtvrti přeznačuje: Tudy, kolem Sókratova bydliště, každý den chodívá sama Filosofie, a to z Platónovy Akadémie pod návrším Kolónu do sídla stoiků v prostoru, který jim poskytovala volně přístupná stoa, obvykle zvaná Malovaná, protože v ní byly zobrazeny výjevy z bitvy u Marathonu. Z Akadémie je to do Kerameiku nejmíň půl hodiny pěší cesty, dál k Malovanému podloubí sotva deset minut. (Lúkianos nepředvídal, že mezi Kerameikem, dotyčnou stoou a Starou agorou bude stanice metra Théseion, alias Thisio.)

 

Soud

Filosofie nechce soudit v Kerameiku. Raději prý nahoře na Areopagu, tam je přece sídlo soudu. (Tam byl křivě odsouzený i Sókratés a po cestě z Kerameiku na Areopag se odehrává Platónův dialog Euthyfrón.) Nakonec však dá přednost sousednímu pahorku akropole, protože je odtamtud dobrá vyhlídka na všechno ve městě. Ta „vyhlídka“ je zase narážka na tradičně filosofické pojetí theórie.

Kynik Diogenés souhlasí s Platónovým návrhem, aby sám přednesl žalobu jménem všech filosofů: „Dobrá, budu ho žalovat já. Myslím, že ani nebude třeba příliš dlouhých řečí. Kromě toho mně urazil víc než vás všechny, neboť mě nedávno nabízel v dražbě za dva oboly... Ukážu mu, že nenosíme hůl nadarmo.“ Filosofie se přimlouvá za spíše logické argumenty. Diogenés ovšem pořád mele páté přes deváté něco o urážce a znevážení filosofie, zvláště jeho samotného.

 

Lúkianos ve své řeči místo očekávané obhajoby udělá přesně to, co Platón nárokuje uvnitř dialogu, totiž pomůže precizovat pozici druhé strany. Vyjadřuje se bez zábran: „Každý z nich tvrdí, že nic nepotřebuje, avšak za chvilku potom, co vyřkl, že jedině moudrý je bohatý, přijde a žebrá a zlobí se, když nic nedostane...“ Nakonec se ukáže, že mluví především o šejdířích, kteří napodobují filosofii, a přítomných filosofů se dovolá proti nim. Tím se situace mění, role se obracejí. Filosofie chce vyzkoušet, na koho všeho platí, co říkal Lúkianos o těch šejdířích.

 

Návnada

Všichni, kdo se považují za filosofy, se mají dostavit na akropoli k soudu. Taková výzva moc nezabírá, tak ji Lúkianos přeformuluje: „Každému budou dány dvě miny (asi 800 g stříbra) a sezamový koláč. Kdo bude mít dlouhé vousy, dostane navíc sušené fíky.“ Nemusí si s sebou brát rozumnost a spravedlnost. „Kdo je nemá, obejde se bez nich. Nutně však každý musí mít pět sylogismů, neboť bez nich není možné být mudrcem. Uprostřed leží dva talenty ryzího zlata; dáme je tomu, kdo se nejlíp v diskusi vyzná.“ Tato pobídka zabere. Všemi cestami na akropoli se valí dav filosofů, strkají se, někteří si přistavují žebříky. „Všude samá mošna, plnovous, patolízalství, nestoudnost, hůl, mlsnost, sylogismus, chamtivost.“

Všechno to stříbro, pochutiny, a hlavně skoro půl metráku zlata pro nejvýřečnějšího, poslouží jako návnada. Začíná zvláštní rybolov, spíše lov falešných filosofů, kteří se k návnadě sbíhají. Předlohou je teď Platónova metafora (v dialogu Sofistés) o sofistech jako rybářích lidí. Ti prý lákají bohaté mladé lidi na návnadu vzdělání, ale jde jim o zlato. Teď je zlato samo návnadou na předstíranou moudrost filosofů.

Uchazeči o příděl z výzvy se předhánějí ve svých nárocích: „My platonikové musíme dostat nejdřív. Kdepak, my pythagorejci... My stoikové jsme lepší. A to ne! Když jde o peníze, musíme být první my peripatetikové (aristotelici).“ Filosofie je musí umravňovat: „Vy, kynikové, se nestrkejte a nepoužívejte holí.“

Když Filosofie ohlásí, že jde o zkoušku k odhalení tlučhubů, tak se akropole rychle vyprázdní. „Sluhové, seberte onu mošnu, kterou ten kynik zahodil na útěku. Podívejme se, co v ní je. Snad boby? Nebo knížky? Nebo černý chléb? Ne, ale zlato, vonná mast, zrcadlo a kostky. To byly tedy tvé studijní pomůcky?“

 

S kladivem

První použití metafory filosofování kladivem je nenápadné. Lúkianos pouze nechává Filosofii říct: „Žert nic neučiní horším, naopak, co je krásné, získá větší lesk a jas jako zlato očištěné údery kladiva.“

Postava Filosofie tím svým kladivem zatím pouze očišťuje od strusky, i když mnohdy asi mnoho zlata nezůstane. V nové době ovšem bude jasné, že k té strusce patří spolu s přeceňováním vlastního významu i metafyzické konstrukce. Vždyť i vnitřně poctivý autor dokáže zplodit naprosté podivnosti, aby ukázal tušenou harmonii kosmu nebo duše.

 

Věnce a cejchy

Orlové prý zkouší svá mláďata pohledem do Slunce. Mudrci mají být zkoušeni pohledem na zlato a slávu, zda s nimi nic neudělá. Kdo se do nich toužebně zahledí a vztahuje po nich ruku, ten má být odveden k značkovacímu železu. Koho však nepřitahuje, ten má být ozdoben věncem... Nakonec dostane Lúkianos za úkol, aby obešel všechny filosofické školy a označil tam filosofy buď věncem nebo cejchem. Kde začít, v Akadémii, u stoiků nebo v Lykeiu? „Ono na tom vlastně vůbec nezáleží. Vím jen to, že ať půjdeme kamkoliv, budeme potřebovat málo věnců, ale hodně cejchů.“

 

Filosofování kladivem a dekonstrukce

„Filosofování s kladivem“ máme v nové době právem spojeno s dílem Friedricha Nietzscheho (1844-1900), vždyť byl klasický filolog a Lúkiana dobře znal. Citovat jeho díla je ošemetné, protože napsal mnoho protichůdností, ale stačí zmínit jediný titul: Soumrak model, čili: Jak se filosofuje kladivem.

Nietzsche doufá, že v naší filosofické tradici najde něco, co obstojí. Rozhodně tím není metafyzika spojená s morálkou a jednostrannou intelektualizací. To jsou ony hlavní „modly“, mohutně podporované „zásvětnictvím“ a pokrytectvím. Zkouší, co z naší tradice může obstát, pokud se odstraní „modly“ morálního a školometného pokrytectví, a právě toto přirovnává k filosofování kladivem.

Krom bourání Nietzsche také hledá zasuté prameny opravdovějšího filosofování. Nachází je např. u předsokratiků, i když jeho výklady dnes působí dost naivně. Zdá se, že Nietzsche se méně mýlil tehdy, když boural, ale více, když sice správně identifikoval možné zdroje nové renesance, ale v marasmu dobové filosofie k nim nemohl mít adekvátní přístup. Polemiky s Nietzscheho dílem se bohužel snaží spíše uchovat „modly“ tradice – než aby nárokovaly ještě důkladnější revizi školních iluzí podle reálných pramenů.

 

 

Když jsme už do té strusky zahrnuli většinu školních filosofických nauk, tak asi nebude moudré strusku jenom destruktivně otlouct a pak ji zkusit nějak ekologicky zlikvidovat. A jenom naivka by si mohl myslet, že po jejím odstranění se nám odkryje pohled na čistou krásu skutečné filosofie. Spíše nezbývá nic jiného, než hledat, proč vlastně – a hlavně jakými prostředky – ta či ona nauka vyjadřuje svůj celkový záměr. Je to činnost podobná reverznímu inženýrství, tedy problému, jak opatrnou, i když totální, demontáží zjistit, jak je dotyčný strojek udělaný. Naštěstí však nechceme dotyčný „strojek“ (spíš filosofický „systém“) ilegálně vyrábět vlastní napodobenou technologií, leč pouze mu „přijít na kloub“, pochopit jeho strukturu, použité prostředky a výsledné ambice. To už není destrukce, byť strusky, ale „dekonstrukce“, která nás může zásadně poučit i tehdy, když pod struskou žádné zlato nenajde. Jedním z mistrů této filosofické činnosti byl např. Jacques Derrida (1930-2004).

Někdy stačí sundat procovskou fasádu a pod ní se ukáže vzácná freska. Většinou se pod ní ukáže nějaká další nezajímavá omítka a pod ní nějaké zdivo; každopádně se však poučíme o stavařině a proměnách dob. Obezřetným rozmontováním stroje se nedostaneme ke zlatu v jeho vnitřku, ale k pochopení jeho konstrukce. Jindy bych to přirovnal spíš k rozmotávání zašmodrchaného klubka různých vláken lidského myšlení.

 

Literatura

Lúkianos: Rybář neboli Zmrtvýchvstalí filosofové, přeložil Václav Bahník; v Lúkianos, Pravdivé výmysly. Praha: Odeon 1983.