V současnosti devadesátiletý Harry Gordon Frankfurt je emeritním profesorem filozofie na Princetonu. Je to odborník na etiku a filozofii mysli. V roce 1986 publikoval velmi vlivnou esej „On Bullshit“, která pak v roce 2005 vyšla v knižní podobě a na dlouhou dobu prorazila mezi bestselery. Téhož roku vyšla i česky jako „Sračka“, což možná přilákalo ne zcela správné publikum.
Podle Franka není lež „lie“ totéž jako hromada nesmyslů (slušně řečeno), čili „bullshit“. Lež je pro něj otevřená hra. Lhář zná pravdu, vlastně se pravdě nemůže vyhnout a svým způsobem ji ctí. Lhář své lhaní přesně zacílí a snaží se, aby pravdu skryl. Proto je lháře obvykle snadné chytit za nos s odkázat do patřičných mezí.
S bullshity to bývá horší. Pro filozofy je teď „bullshit“ přímo odborný termín, který odkazuje na to, co je pronášeno či přímo propagováno bez ohledu na pravdu. V běžném slangu je „bullshit“ prostě hromada nesmyslů, podle Franka je to zrádná, zavádějící a veskrze zlá hromada nesmyslů. Když někdo používá bullshity v tomto vyhraněném smyslu, tak jeho cílem je za každou cenu přesvědčit ostatní, bez sebemenšího ohledu na pravdu.
V posledních letech bullshity vtekly do politiky. A politologové jsou fascinováni a zároveň konsternováni. Jak nedávno napsala Marianna Fotaki z americké Harvard University a britské University of Warwick se svými kolegy v online vědeckém magazínu The Conversation, bullshit je teď novým politickým hitem. V řadě zemí se objevují různě úspěšní politici, pro které jsou hromady nesmyslů denním chlebem a ústřední politickou strategií. Tím si získávají u některých voličů sympatie a u jiných zase sklízejí intenzivní odpor, takže z podstaty věci nesmírně rozdmýchávají polarizaci společnosti. Fotaki a spol. na toto téma publikovali studii v odborném časopise s příznačným názvem Leadership.
Vrcholné politiky, kteří vsadili celou kariéru na bullshity, badatelé označují jako „bullshit artists“. Slangově to jsou lidé, kterým nemůžete věřit ani slovo. Česky bychom jim mohli říkat třeba „mistři sračkáři“ anebo „baroni prášilové“, případně „lídři tlučhubové“. Tito politici pracují s klevetami, polopravdami, manipulacemi i se zjevnou lží a míchají je do třaskavé směsi, často se silným odérem populismu, kterou pak používají k prosazování svých cílů, například k delegitimizaci politické opozice nebo svých protivníků. Ukázkovými příklady takových politiků jsou Donald Trump nebo Boris Johnson, ale jsou dnes k vidění v mnoha zemích, včetně té naší.
Trump, Johnson nebo někdo jim podobný něco plácne a hned se to začne šířit připravenými sítěmi příznivců na sociálních médiích. Když se proti tomu někdo ohradí nebo se to snaží uvést na pravou míru, tak obvykle jen přilévá olej do ohně a šíří „bullshit“ dál. Mediální odborníci totiž upozorňují, že pouhé opakování takového bullshitu, byť ve snaze ho vyvrátit či odmítnout, vede kvůli mechanismům fungování lidského mozku k tomu, že takový nesmysl paradoxně získává na věrohodnosti. Takové chyby dělá na sociálních sítích dennodenně ohromné množství lidí a někdy to je i záměr, když se trollové vydávají za příznivce opačného tábora. Extrémně záleží na tom, jak je takové vyvracení či odmítání „bullshitů“ podané. Je zásadní v komentáři uvést, jak je to správně, sdělit kdo a proč tímto způsobem klame obecenstvo a hlavně neopakovat a nemnožit samotný „bullshit“.
Když takový lídr tlučhuba namíchá svůj toxický koktejl, tak je sice nezbytné, aby věrohodná média uváděla věci na pravou míru, ale podle odborníků je to pomalé a podle všeho vlastně marné. Produkty tlučhubů jsou jako kouř. Je obtížné je uchopit. Není jasné, které části poselství jsou myšlené vážně, které jsou jenom sláma na vycpání a co je řečeno pro zábavu. Není jasné, co je fakt, co je jenom dojem. Proto je obtížné lídra tlučhubu volat k odpovědnosti nebo ho přistihnout při lži.
A právě proto jsou podle Fotaki a spol. lídři tlučhubové tak nebezpeční. Když někdo jasně lže, tak je ho možné konfrontovat s fakty a vysmát se mu. S bullshity to není tak snadné. Političtí tlučhubové záměrně balancují na hraně mezi pravdou a lží. Jejich bullshity se nabalují na již existující lži a předsudky a pořádnou šťávu jim dodávají fantazie vyvěrající z nostalgií a konspirací.
Co s tím? Mohli bychom se dívat na lídry tlučhuby jako na šiřitele infekce. Bakterie nebo viry nemá smysl uvádět na pravou míru. Chce to vhodné „vakcíny“, které by imunizovaly veřejnost. Badatelé k tomu dodávají, že život v postfaktické době, v níž se někteří politici snaží ovládnout prostor jako lídři tlučhubové, klade velké nároky na občanskou společnost. Když v takové době chtějí lidé něco změnit, tak podle nich musejí na ulici, být hodně slyšet a aktivně se podílet na politice.
Video: Turning Fear into Purpose | Marianna Fotaki | TEDx
Literatura
The Conversation 12. 11. 2019, Leadership online 12. 3. 2019.