Každý ví, že Mikuláš nosí dětem dárky, alespoň v našich krajích. V Řecku je patronem námořníků. Méně lidí ví, že byl ctěn i jako patron vězňů a nevěstek. Nelekejte se, nebudu tady probírat životopis světce, vynechám i zázračné legendy. Nabídku jen několik nesourodých poznámek o antických souvislostech.

 

Místo životopisu

Mikuláš se vlastně jmenoval Nikolaos, což je v té době docela obvyklé řecké jméno, pak ještě častější, právě díky úctě k němu. České komolení mu nemusí vadit, v prostředí jeho doby a regionu stejně panoval značný etnický a kulturní guláš. Antičtí Lýkijci byli už dávno překryti Řeky; politicky to pohltil Řím, nejspíš ještě za Nikolaova života jej vystřídala Byzanc; nábožensky to bylo jedno z center kultů Kybelé i Artemidy, které pak z velké části překrylo křesťanství. Ocitáme se v Lýkii, což je nádherná země na jižním pobřeží Malé Asie. Dnes je tam Turecká riviéra, takže dlouhé úseky pobřeží jsou poničené, ale tuze pěkná místa se i tak najdou, a nad nimi vysoké a rozlehlé hory.

 

Nikolaos se narodil 270 až 280 n. l. v Pataře, jeho působení je spojeno s jiným lykijským městem, s Myrou, kde dlouhá léta zastával úřad biskupa. Patara bývala přístavem lýkijského města Xanthos, nedaleko svatého města Létóon (svatyně bohyně Létó), jednoho z rodišť Apollóna a Artemidy. V Myře byl chrám dávné maloasijské bohyně Kybelé, mírně přeznačené na řeckou Artemidu. V inkriminované době zde ovšem už docela dlouho bylo křesťanské biskupství. Nyní se Myra turecky jmenuje Demre, ale pod starým názvem ji tam znají taky, jenom to vyjde o něco dráž. Jakožto Demre je to normální městečko, jakožto Myra je to turistická atrakce.

 

Antická tradice dětských her?

Antická města mívala krom jiných radovánek veřejného prostoru (parky, kašny, kolonády...) taky dětská hřiště. Řekové byli vždy hrdí na to, jak pečují o děti a dělají jim radost. (Novořecky je dětské hřiště παιδική χαρά, „dětská radost“.) Teď je řeč o malých dětech. Dokonce se zdá, že z ranější antiky se do křesťanské doby uchovala tradice městských dětských her, přinejmenším v řeckých městech na pobřeží Malé Asie. Dokladů sice není mnoho, nicméně poskytují dost konzistentní obraz. Uvedu příklad.

Anaxagorás prý v sedmdesáti letech rezignoval na předpojatý athénský soud a vrátil se na rodné pobřeží Malé Asie. Tam měl po několika letech, krátce před smrtí, starost kupodivu právě o dětské hry, nejspíš roku 428 před n. l. Pohan Diogenés Laertios ve 3. století n. l. cituje starší svědectví o Anaxagorovi: „Nakonec se odstěhoval do Lampsaku a tam zemřel. Když se ho předáci obce ptali, jaké je jeho poslední přání, řekl prý, aby si děti mohly každý rok hrát v tom měsíci, kdy zemře. Tento zvyk se zachovává ještě i nyní.“ Děti si zajisté mohly hrát i jindy, svědectví působí spíš jako ustanovení příspěvku na nějakou pravidelnou dětskou slavnost.

Nikolaos v legendách nevystupuje přímo jako organizátor nebo mecenáš dětských her, ale jako ochránce a mecenáš dětí ano.

 

Kdo je biskup

Obecně vzato je biskup šéfem základní organizační jednotky církve, v pozdně antické terminologii „diecéze“, která ve středomoří odpovídá často spíš okresu než kraji. (Fary jsou mnohem pozdější opatření.) Nečekané a překvapivě nepěkné je už samo řecké slovo pro biskupa, episkopos. Znamená „dohlížitel“! Prý to vzniklo takhle: Když nějaký apoštol někde kázal a vznikla tam křesťanská obec, tak v ní ustanovil člověka, který měl na život této obce dohlížet po dobu jeho nepřítomnosti, tedy po většinu času. To mohlo mít zčásti i rozumné důvody, protože hašteřivost bývá velká. Tato praxe druhé poloviny 1. století n. l. se prolongovala ještě v 2. století, a role biskupa-dohližitele časem splynula s rolí vykonavatele obřadu a s rolí hierarchického článku církevní instituce. Tento vývoj by završen v 3. až 4. století, jak kde. Některé aspekty dohlížitelství ovšem zůstaly, to patří k „pastoraci“ (tedy k duševodstvu a rukovoditělstvu), jak ji zavedli už některé menšinové řecké sekty dávno před křesťanstvím, zvláště pythagorejci, za nimiž církev v tomto punktu nijak nezaostala. Ustavila se past na lidi. Normální řecké náboženství takovýto instituční rámec nemělo, neznalo nic na způsob církve, natož náboženské nauky, nebo dokonce „pastoraci“.

 

Lze se domnívat, že zrovna Nikolaos byl biskupem ne zcela standardním, že roli církevního dohlížitele v Myře mnohdy užíval spíš způsobem, jemuž by se dnes řeklo ombudsman. Obvyklý standard bohužel vypadal o dost jinak, mnohdy šlo spíš o udavačství. (Těžko si ovšem dělat iluze, že se obešel bez nějaké kombinace obojího.)

 

Proč patron nevěstek

Těžko říct, možná mají legendy o vysvobozování a vykupování kus pravdy. Asi nešlo o nevěstky dobrovolné, ale o otrokyně nebo spíš zajatkyně, ať už ve smyslu doslovném, nebo ve smyslu krajní ekonomické nouze. (Světecké patronace bývají nevýzpytné. V morbidně veselé Itálii se např. svatý Vavřinec stal patronem kuchařů proto, že byl umučen upečením na roštu.)

 

Zajímavá je opět souvislost se starší antikou, i když jde o pouhou analogii. Řecká města na maloasijském pobřeží ctila poctivé a spravedlivé soudce (bohužel ne vždy). Příkladem se v 6. století před n. l. stal třeba Biás, také kvůli péči o osvobozování zajatých dívek, zařazený pak mezi „sedm mudrců“. Chválí ho i Hérakleitos, ale kvůli tomu, že se neřídil veřejným míněním.

Reálným základem oblíbenosti u lidu i části hagiografických legend mohla být Nikolaova péče o postižené násilím a přezkoumávání podezřelých rozsudků, tedy vykonávání funkce „dohlížitele“ v tom lepším smyslu slova.

 

Kde je hlava?

Nevím, možná v Bari, možná jinde. V Bari o tom mají jasno, ale v Malé Asii celkem taky. Za všechno může událost z roku 1087, která se vypráví v nejméně dvou verzích.

 

První verze

Zbožní italští kupci nebo námořníci zachránili ostatky světce z rukou muslimů a pietně je dopravili na jihovýchodní pobřeží Itálie, do Bari, kde se dodnes uctívají. (Asi šlo o typicky středověkou sportovní disciplinu, lov ostatků, jaké se ještě mnohem později oddával i sám Karel IV.)

 

Druhá verze

Italští piráti z Bari chtěli uloupit ostatky, ale zbožní obyvatelé Myry jim podstrčili falešné. Pohled na prázdný sarkofág v kostele v Myře se přimlouvá za pravdivost odvezení nebo aspoň přemístění ostatků. Hlubiny sbírek Archeologického muzea v Antalyi nastolují spíše pochybnosti o úspěchu Italů, i když Nikolaovy ostatky tam samozřejmě nemají, možná ale předměty, které k nim patřily. Objasnit by to asi mohl průzkum ostatků v Bari. Ale proč to vlastně dělat? Záleží na tom? Ať si radši děti hrají.

 

Literatura

François Vouga: Dějiny raného křesťanství. Praha: Vyšehrad 1997.

(Není tam o Mikulášovi, ale o vývoji rané církve).