Nebudu tady řešit problémy financování školství a vědy (dnes spíše vývoje a inovací), ani tržní uplatnění filosofů ve společnosti. Jen zreferuju drobné dílko Dražba životů, které ve 2. století n. l. napsal Lúkianos, po svém dobrém způsobu vesele a uštěpačně. Svými současníky byl obdivován i zatracován, později jej milovali renesanční humanisté, zvláště svatý Thomas More a Erasmus z Rotterdamu. Krom jiných skvělých fiškuntálií napsal dva drobné náčrtky svého druhu dějin filosofie, samozřejmě parodických, ovšem s obrovskou erudicí. Díky Lúkianovi můžu dopřát prostor i žánru filosofické perzifláže a nenamočit se sám. Ani kvůli tomu nemusím moc pracovat, protože pěkný český překlad pořídil Václav Bahník, takže stačí vybírat a trochu komentovat.

 

Dražba

Ocitáme se na trhu s otroky. Kupci si sem nepřišli koupit moudrost, ale pracovní sílu. Podvědomě tuší, že když se moudrost nekoupí ani v apatyce, tak pro ni nechodí na trh. Problém je, že většina filosofů se k žádné rozumné práci nehodí, takže jdou špatně na odbyt. Mezi kupci se ovšem najdou i takoví, kteří si chtějí koupit spíše společenskou prestiž.

Není to ledajaký trh. Aukci řídí sám Zeus a jako vyvolavače ustanoví Herma. Ten shromážděným zájemcům prodává nejznámější filosofy. Kupci si filosofy prohlížejí a bůh každého z nich výstižně charakterizuje, zdůrazňuje jeho přednosti, aby ho prodal co nejlíp. Kupec pak s filosofem sám rozmlouvá, aby dobře poznal, co by si mohl koupit. Prostě showroom filosofů, dokonce interaktivní.

 

Jako první je nabízen Pýthagorás, „důstojně vypadající vlasatec“. Hermova reklama na něho je takováto: „Kdo si ho chce koupit? Kdo chce být víc než člověk? Kdo chce znát harmonii vesmíru a po smrti znova ožít?“ Kupec se Pýthagory vyptává na všechno možné, včetně podmínek jeho výuky a stravy. Dozvídá se, že by se musel napřed očišťovat, pak pět let mlčet atd. Pýthagorás odhaluje i svérázný důvod neblahé povahy bobů, totiž že pomocí bobů se v Athénách losují městští úředníci. Nakonec si kupec chce starého důstojného filosofa prohlédnout nahého. Prohlížení nahých otroků bylo na k trhu obvyklé, jenže teď se ukáže zvláštní důvod: Pýthagorás má jedno stehno zlaté! Doslova spíš jednu „půlku“, „díl“. Díky tomu je vysoká vyvolávací cena 10 min, tedy přibližně 4 kg stříbra, velice výhodná a netřeba žádat slevu. (Nebo dokonce 10 min ve zlatě? I tak by se koupě bohatě vyplatila.) Při uzavírání kupní smlouvy se ukáže, že ten jihoitalský kupec si ho nekupuje pro sebe, ale pro jakousi větší společnost, odněkud z Krotónu nebo Tarentu.

 

Hermés navrhne další postup: „Mám teď vzít toho špinavého, toho od Pontu? Bude prodáván kynik Diogenés ze Sinopé. Hermés ho volá: „Ty tam s tím žebradlem, ano, ty, co máš holá ramena, pojď sem a projdi se kolem shromážděných!“ Kupec má pochybnosti: „K čemu by se dal použít, když je tak špinavý a když to s jeho rozumem je tak špatné? Leda na kopání nebo na nošení vody.“ Hermés ovšem ujišťuje o jeho přímo psí věrnosti a ubezpečuje, že navzdory svému zjevu je krotký. Diogenés ale jeho snahu kazí svou vlastní chválou kynické („psovské“) nauky: Kupec má hodit peníze do moře, onanovat na veřejnosti, nadávat chudákům i králům, hlavně všem stejně, takže pak bude obdivován, aniž by se musel co učit, „jen když budeš mít dost nestoudnosti a drzosti a naučíš se dobře nadávat“. Kupci se to nijak nezamlouvá, ale protože vyvolávací cena je jen dva oboly, opravdu jen drobné ve výprodeji, zkusí si ho vzít jako veslaře nebo nádeníka. Hermovi se značně uleví: „Jen si ho vezmi. Docela rádi se ho zbavíme, protože je nám svým křikem na obtíž, kdekoho uráží a kdekomu spílá.“

Přímo opakem Diogena ze Sinopé se zdá být Aristippos z Kyrény, v drahém plášti a s věncem na hlavě. Jenže je tak opilý, že nemůže mluvit, k tomu je cítit voňavkou a motá se. Tato nápodoba luxusního zboží se neprodá, přestože Hermés projeví velkou výřečnost: „Přichází na řadu něco vzácného... Je to příjemný život, přešťastný. Kdo touží po životě v samých radovánkách? Kdo si koupí toho největšího rozmařilce?“ Dokonce zdůrazní, že Aristippos měl velkou vážnost u tyranů, protože hlavní zásadou jeho učení je všemi pohrdat a všech využívat k vlastnímu prospěchu. Jenže mimo dvorské prostředí podivných mocnářů Aristippova aureola nezabírá, rozumní kupci si neodpustí uštěpačné poznámky typu: „Kterýpak rozumný člověk by si koupil tak zkaženého a tak prostopášného otroka? To se budeš muset ohlédnout po jiném kupci mezi boháči, kteří nevědí, co s penězi.“

 

Po tomto obchodním fiasku Zeus Hermovi navrhne: „Přiveď tamty dva, toho z Abdéry, co se pořád směje, a toho uplakaného z Efesu. Chtěl bych je prodat společně.“ Hermés ujišťuje, že „jsou to ti nejmoudřejší, co máme na skladě“! Oba sice budí zájem kupců, leč ne o koupi.

 

Kupec se jednoho z nich ptá: „Co je s tebou? Proč se směješ?“ Démokritos mu odpoví: „Protože se mi všechny vaše záležitosti zdají být směšné a vy sami také.“ Kupec to považuje za výsměch a podiví se tomu, že považuje lidské záležitosti za naprosto bezvýznamné.

Démokritos: „Přesně tak. Vždyť v nich není nic vážného, existuje pouze prázdný prostor a v něm se pohybují atomy (link na článek 16_Démokritos).“

Kupec: „To asi ne, to spíš bude pravda, že nekonečně prázdná je tvoje hlava. Ta drzost! Ty s tím smíchem nepřestaneš?“

Kupec: „Mám dojem, že bude mnohem lepší promluvit si s tebou, můj milý. Proč pláčeš?“

 

Hérakleitos: Protože, cizinče, považuji lidský osud za truchlivý a hodný jen slzí. Nic určeného lidem není prosto pomíjivosti, proto je lituji a naříkám nad nimi. A to ještě s přítomností to není tak hrozné, ale budoucnost, to je jen hoře a nic než hoře, myslím ten světový požár, který všechno zničí. Nad tím hořekuji, i nad tím, že nic není v přírodě trvalé, ale všechno je promícháno a zamotáno dohromady, radostné s neradostným splývá v jedno, stejně jako znalost s neznalostí, velké s malým, protože všechno přechází nahoru a dolů a mění se jako hříčka času.

 

Kupec: Co je čas?

Hérakleitos: Chlapec, který si hraje s kostkami a běhá sem a tam.

Kupec: Co jsou lidé?

Hérakleitos: Smrtelní bozi.

Kupec: A co jsou bozi?

Hérakleitos: Nesmrtelní lidé.

Kupec: Mluvíš v hádankách, příteli, nebo sestavuješ slovní hříčky? Ty jsi úplně jako Apollón, z tvých odpovědí také není člověk moudrý, jako z jeho věšteb.

Hérakleitos: Mně na vás totiž vůbec nezáleží.

Kupec: Pak si tě také žádný rozumný člověk nekoupí.

Hérakleitos: Pro mne za mne může stihnout ten nejhorší konec všechny, ať už mě chtějí koupit, nebo ne.

Kupec: S tím je to tak špatné, že už to hraničí se šílenstvím. Ani jednoho z nich si nekoupím.“

Karikatury jsou natolik trefné, že odstavec z neúspěšné aukce Hérakleita zařazují i naprosto akademické edice předsokratiků (např. už Diels–Kranz) mezi Imitace Hérakleita.

 

Po dalším neúspěchu Hermés vyvolává „toho Athéňana, toho výmluvného“. Sókratés je nabízen jako „svatý člověk“ a spíše jako Platónův mluvčí. Když se ho kupec ptá na jeho přednosti, odpoví mu: „Jsem přítelem krásných chlapců a vyznám se ve věcech lásky.“ (Nevím, jak by dnes dopadl u konkurzu na místo středoškolského učitele. Spíš teda vím, tuze špatně.) Kupec potřebuje vychovatele pro svého syna, na což Sókratés hbitě reaguje: „Kdo by se líp hodil za společníka pro krásného chlapce než já? Má láska není tělesná, já považuji za krásnou jejich duši. I kdyby se mnou spali pod jedním pláštěm, neuslyšíš od nich, že bych jim učinil násilí.“ Kupec té zdrženlivosti moc nevěří, přesto se zeptá na další Sókratovy návrhy. Ten pohotově odpovídá: „Vytvořil jsem si svůj vlastní stát, v něm bydlím, řídím se jeho ústavou a uznávám své zákony.“ Nejdůležitější je o ženách: „Žádná žena nepatří jednomu, ale je společným majetkem všech, kteří s ní chtějí udržovat manželský styk.“ V těchto věcech je prý nutno zrušit jakoukoli malichernost. A odměnou za vykonání ušlechtilých nebo hrdinských činů bude polibek od chlapců v květu mládí.

 

Řeč se stočí i na ideje: „A kde se nalézají?“ „Nikde, neboť kdyby někde byly, nebyly by.“

Kupec Sókrata koupí za celé dva talenty, tedy skoro půl metráku stříbra, což je nejvyšší cena dosažená v celé dražbě. Představí se jako Dión ze Syrakus, Platónův žák a nejspíš i miláček.

 

Epikúros je nabízen jako velice bezbožný příjemný člověk, který má rád dobré věci. Prý třeba medový koláč a nejvíc ze všeho sušené fíky. Rychle se prodá za dvě miny (asi 0,8 kg stříbra) a kupec si libuje, že mu bude kupovat placky z kárských fíků.

 

Pak přijde na řadu „krátce ostříhaný stoik“, na něhož už čeká mnoho zájemců, celá společnost. Hermés jej nabízí jako univerzálního mudrce a všestranně schopného člověka. Chrýsippos kupce ujišťuje, že mu prodej do otroctví opravdu nevadí, protože se ho vůbec netýká. Svou dlouhou řečí obhájí cenu dvanáct min (necelých 5 kg stříbra). Zvláště zapůsobí zvučnými filosofickými pojmy. Kupec: „Ve jménu filosofie, buď tak dobrý a vysvětli mi, co je symbama a co parasymbama. Nevím, čím to je, ale už pouhý zvuk těchto slov mě zmámil.“ Chrýsippos podá obšírný výklad o tomto i o všem možném a nemožném, ze kterého jde všem hlava kolem. Nezapomene ani na finanční výhodnost ctnosti, logické dovednosti a vyučování moudrosti.

 

Pak se prodává „peripatetik“, asi sám Aristotelés. Hermés vyvolává: „Pojď sem, ty krasavče, ty boháči. Kupte si toho nejrozumnějšího, který ví úplně všechno.“ Vyvolávací cena dvacet min (asi 8 kg stříbra, druhá nejvyšší cena v dražbě) se kupci zdá být hodně. Hermova argumentace ho ale přesvědčí: „Vůbec ne, můj milý. Já mám dojem, že má sám nějaké peníze, tak si ho kup, než tě někdo předběhne. Navíc se od něho okamžitě dozvíš, jak dlouho žije komár, do jaké hloubky slunce prosvětluje moře a jakou duši mají ústřice.“ Dále „o plození, o vývoji zárodku, o tom, že se člověk směje, kdežto osel se ani nesměje, ani není schopen být tesařem, ani námořníkem!“

 

Zbývá životní skeptik Pyrrhón, bohužel už zůstalo jen málo zájemců. Kupec se ho ptá: „Řekni mi nejdřív, co znáš.“ Pyrrhón: „Nic.“ Dále to vysvětlí tím, že „vůbec nic neexistuje“. Kupec se ptá, jestli ani my neexistujeme, leč dostane odpověď: „Ani to nevím.“ Ještě méně prý ví, jestli on sám existuje. Kupec nazná, že Pyrrhón vypadá jako nějaký louda nebo nemotora, ten to dovrší konstatací, že se v ničem neliší od červa. Přesto se prodá se za jednu minu (asi 400 gramů stříbra). Nastane ovšem problém, protože nechce uznat jistotu svého prodeje ani zaplacení, dokud Hermovi nedojde trpělivost a neodešle ho pracovat do mlýna k jeho novému pánovi.

 

Nakonec Hermés láká rozcházející se zbytek kupců na zítřek, kdy bude dražit „řemeslníky a vůbec běžné tržní zboží“.

 

Zajímavé jsou i ceny, případně rozdílné důvody neprodejnosti. Nejdráž se prodali ti, kteří si získali trvalé místo ve školně koncipovaných dějinách filosofie. Tržně propadli jak prostí (až sprostí) podivíni, tak oba nejmoudřejší mužové staré doby, alespoň z hlediska Lúkianova (navíc navzájem protikladní). Tržní hodnota filosofů je tedy závislá hlavně na jejich oblíbenosti ve školách a proliferaci do učebnic. Zvláštní je, že v nabídce není Platón, možná ho zastupuje Sókratés, čemuž by odpovídaly citáty z Ústavy i kupec.

 

Poznámka o měnových jednotkách

Základem pro větší částky byl talent, tedy 21 až 26 kg stříbra, jak kde a jak kdy. Ten se dělil na 60 min. Při takto velkých transakcích se většinou neplatilo na místě, to by nebylo pohodlné, navíc to nebyly mince, ale spíš směnné standardy.

Běžná stříbrná mince slušné hodnoty byla drachma a její malé násobky. Za drachmu se prý v Athénách dala koupit knížka, tedy svitek papyru popsaný textem. Drobný peníz byl obolos, šestina drachmy. Nejspíš stačil měšťanovi tak na svačinu, zatímco chudému člověku na mouku, obyčejné ryby, zeleninu a ovoce na jídlo pro celou rodinu na celý den. (Ale nemám to ověřené, je to jen dojem ze staré literatury.)

 

Literatura

Lúkianos: Dražba životů, přeložil Václav Bahník; v Lúkianos, Pravdivé výmysly. Praha: Odeon 1983.