Jsme zvyklí na to, že dialog je něčím venkoncem pozitivním, něco jako kladný hrdina. Podobně pozitivní a někdy až hrdinskou roli jsme zvyklí připisovat Athénám klasické doby. Obojí má své dobré důvody. Svět však není černobílý, při bližším pohledu lezou z dialogu lecjaká divná střeva, a obyvatelé kykladských ostrovů vyprávějí o athénské politice úplně jinak než proathénsky orientovaní historici, na které navazuje tradice evropské historiografie. Podjatosti ostrovanů proti moci Athén zde (zatím) nedám průchod; po výkladu o žánru zvaném dialog se omezím na jedno místo z díla proathénského historika Thúkydida, v němž se dialog a tvrdě mocenská politika hrozivě spojují.

 

Následující upozornění na odvrácené stránky našich kulturních ikon nemají za cíl pomlouvat dialog nebo zase Athény. Přece víme, za jak mnoho jim vděčíme. Kdo však nevidí i stíny a není schopný pohledu z různých úhlů, nemá plastický obraz – a ve světě ochuzeném o jednu dimenzi snadno propadá iluzím.

 

Jak dialog na svět přišel

Slovo dialogos znamená „rozmluva“, nejde přitom o počet zúčastněných. (Často se dá potkat nedorozumění, že musí jít právě o dva, to by byl dyologos, ale takové slovo není. Ten omyl možná vzniká pod dojmem žánru monolog, což je opravdu promluva jedné osoby.) Počátky dialogu se skrývají kdesi hluboko, možná už koncem doby bronzové, aspoň je tak později v Řecku reflektovaná. Kupodivu v armádě! To je snad poslední, co by člověk čekal, přece víme, že na vojně se odjakživa musí poslouchat. Většinou ano, ale nemá-li ta vojna vzít špatný konec, tak při ní musí být i místo pro poradu. Před bitvou, pokud je na to čas, mohou být probírány různé návrhy na postup, a teprve pak vyjde jednoznačný rozkaz. A hlavně po bitvě, pokud byla vítězná, je potřeba nějak zajistit, aby se vojáci mezi sebou neservali o narabovanou kořist. Typický raný dialog mohl vypadat asi takhle: „Získal jsem krásné boty, ale jsou mi malé. Vymění je někdo za větší nebo třeba za něco jiného?“ Každý, kdo vstupuje do dialogu, musí svůj návrh podpořit pádnými důvody, v daném případě kvalitou bot. Musí být také ochotný k alternativám. Když větší boty nejsou k mání, nutno se spokojit s něčím jiným. Literárně se to ovšem podává důstojněji: „Zasloužil jsem se v boji naprosto výjimečně, ale kořisti na mě mnoho nezbylo. Uznáte moje zásluhy a přispěje mi někdo ze své kořisti, nebo ze společného podílu?“

 

Rozvoj dialogu a jeho stále širší uplatňování je součástí velice dlouhého procesu, kterému se říká „laicizace jazyka“. Od magické moci slov se přechází ke slovní argumentaci, od zaříkávání k náležitému pojmenování a zdůvodnění. S tím souvisí proměny soudů: od ordálů, přes vážení argumentů, po výklad psaných zákonů. Proměňuje se i pojetí pravdy, od mytické a poetické, k faktické a formálně logické. Největší gradient těchto proměn je na rozhraní řecké archaické a klasické doby, tedy v době kolem roku 500 před n. l. a v generaci po něm. Tehdy se např. část básníků zříká tradičního nároku na božsky inspirovanou poeticko-mytickou pravdu, a vyměňuje jej za nárok na mzdu, to je předloha (neblahých) autorských práv. Básnická „inspirace“ se stane jen metaforou a básníkům bude dovoleno „lhát“, když je to pěkné (licentio poetica). To by však bylo na jiné povídání.

V klasické době se dialog stane jedním z nástrojů filosofického myšlení. Rozvíjí se formální argumentace. Například „důkaz sporem“ ukáže, že představený předpoklad vede k absurdnímu závěru, takže je nutné jej opustit. To samozřejmě využijí i zneužijí řečníci u soudů a řečníci političtí. Vedle toho se odehrávají četné živé dialogy mezi přáteli, např. při symposiích. Vedení živých dialogů se připisuje také Sókratovi.

Přímo profesionály vedení řečí se stali sofisté. K propagaci této dovednosti zavedli také psané dialogy, jako literární žánr. Tento žánr převzal Platón, největší mistr psaných dialogů, a to v rámci svého záměru „otočit zbraně sofistů proti nim samým“. Souběhem sofistické a platónské tradice dialogu vznikla typicky intelektuálská představa, že dialog řeší problémy, právní, politické i filosofické. Někdy ano, když opravdu jde jenom o nedorozumění, nebo když je možné vyjednávat o smírném řešení. Jindy se ovšem strany sporu hádat nebo prát chtějí – a v nejhorším případě do své hry zatahují i dialog, jako nástroj mocenského boje. Dialog by sice mohl podvodníka nebo násilníka usvědčit, ale zrovna tak může potvrdit jeho moc, pokud je „dobře“ připravený.

 

Mélský dialog podle Thúkydida

Dějiny píší vítězové. Představený příběh je součástí přitvrzení athénských nároků na Kyklady v době po perských válkách. S tím souviselo i účelově zabarvené převyprávění mýtu o Théseově plavbě a athénská péče o poutě na posvátný ostrov Délos, z nichž vzešla metafora theórie. Ne všechny ostrovní státy chtěly být v Athénském námořním spolku (formálně Délském), dobrovolně nejspíš žádný.

 

Mélos (novořecky Milos) je tuze pěkný kykladský ostrov, už jsem jej zmiňoval jako mocný zdroj obsidiánu v neolitu a v době bronzové. V klasické době jsou ovšem zdroje bohatství Mélu (Milosu) jiné, hlavně velká ložiska čisté síry, další nerosty a specifická zdobená keramika. Jeden ze stylů řecké antické keramiky se i dnes nazývá „mélský“, zvl. „mélské vázy“ a „mélské reliéfy“. Exportovanou mélskou keramiku archaické a rané klasické doby potkáváme po celém Řecku a okolí, ale na ostrově samotném najdeme jen pramálo památek z tohoto období. Athénská destrukce Mélu roku 416 před n. l. byla důkladná. (Do povědomí uměnímilovných Evropanů Mélos později vstoupil díky nálezu Venuše z Mélu.

 

Thúkydidés je považovaný za zakladatele vědeckého dějepisu. Už před ním sice psalo mnoho historiků, například Hekataios z Mílétu a po něm slovutný Hérodotos, ale teď se na to jde systematicky a vědecky, protože Thúkydidés je krom jiného také zdatný sofista.

A teď textová ukázka! Thúkydidés (asi 460–399 před n. l.) popsal athénskou likvidaci Mélu tak výstižně, že se to prý dodnes probírá při studiu mezinárodního práva, politologie a diplomacie. Prý je to příklad nedostatku pragmatismu a „politického realismu“. Je to však taky příklad toho, jak při kontaktu s mocnými poctivost nutně vede ke klasické tragédii.

Takzvaný Mélský dialog je dramatická vsuvka v Dějinách Peloponéské války (V,84–114), která pojednává o athénské invazi na kykladský ostrov Mélos roku 416 před n. l. Podrobně popisuje jednání mezi vyslanci Atéňanů a vládci Mélu. Jednání se odehrává v situaci, kdy přímo u Mélu kotví mohutná athénská flotila, připravená k útoku. Athéňané dali Mélským ultimátum: Vzdát se a zaplatit Athénám, nebo být zničeni! Nechtěli ani ztrácet čas dohadováním. Slabší strana má prostě uznat jejich převahu a podrobit se. Přímo památná jsou slova: „Silní dělají, co mohou; slabí strpí, co musí.“

 

Mélští tvrdili, že nejsou nepřátelé, nýbrž nezávislá obec dodržující neutralitu, takže Athéňané nemají důvod k útoku. Athéňané namítali, že pokud připustí nezávislost a neutralitu Mélu, budou vypadat jako slabí. Někdo by si pak mohl myslet, že Mélos ušetřili proto, že nebyli dost silní, aby jej dobyli. Athéňané navrhovali Mélským pragmatický přístup s odvoláním na svou drtivou převahu, zatímco Mélští se vůči nim dovolávali smyslu pro slušnost a respektu k bohům. Athéňané Mélos tvrdě porazili, ostrov vyplenili a zotročili jeho obyvatele.

Nekompromisní destrukce Mélu názorně představila, co všechno může dialog reálně znamenat, i když se samozřejmě dá svést na mélské odmítnutí nabízeného dialogu. Často zapomínáme na to, že ten, kdo vyzývá k dialogu, má převahu, kterou samozřejmě využije, což platí i pro dialogy Platónovy, i když tam nejde o početní převahu flotily.

Athéňané pak prokázali i respekt k bohům, samozřejmě po svém, když vypsali vysokou odměnu za dopadení mélského sofisty Diogory, kterého pro jistotu obžalovali z bezbožnosti.

 

Závěrečné ponaučení

Dialog patří k těm společenským hrám, při kterých první na tahu často vyhrává, aspoň pokud není úplně padlý na hlavu. Přesto je dialog většinou lepší než pár facek, ba ve srovnání s kalašnikovem je to přímo humanistické opatření. Kupodivu ne každý dialog, rozhodně ne ten Mélský. Byl to vůbec dialog, aspoň do té doby, než jej Mélané odmítli?

 

Bohužel to byl dialog, nejen proto, že se u Thúkydida tak jmenuje. I vyděračství se může odít do podoby dialogu. Pravda, nebyl to dialog filosofický, zvláště ne platónský, ale nedělejme si iluze. Platón povodí čtenáře tak krásně, že ho dostane tam, kde ho chce mít, a ten mu ještě poděkuje, mnohdy dokonce má za co. Je velice obtížně ho číst svobodně, bez uhrančivého poddání se nabízeným obrazům, ale i bez hyperkritického odporu tam, kde není na místě. Zcela podobě je tomu v řadě úplně jiných dialogů, kdy na nás na jedné straně útočí podmanivé zauzlení myšlenky, doprovázené emotivními obrazy, na druhé straně nebývá vždy moudré kritizovat naprosto všechno, co vyzývající strana předkládá. I v případě, že to jsou pouhé reklamní návnady, ji totiž také něco stojí, a na to se dá apelovat. Pořád je to lepší než zničující násilí. Musíme si ovšem rozmyslet, až pokud je únosné setrvávat v dialogu s přesilou, a kde je mez ztráty nejen poctivosti, ale i jakéhokoli smyslu.

Snad nejlepší prevencí vůči použití (zneužití?) dialogu k vydírání – ať už politickému nebo ideologicky filosofickému – je hojné pěstování reálných neformálních dialogů, týkajících se řady běžných témat, mezi běžnými lidmi. Dokud spolu normálně mluvíme, tak nás málokdy napadne zahájit formální dialog s řadou chytáků a pak z něj vyvozovat následky. Dokud má lidská vzájemnost, byť i v úplně triviálních věcech, přednost před mocí osoby nebo ideje, dotud zůstává prostor relativně volný. To je snad ten kýžený „pragmatismus“, ne volání po jednostranné poddajnosti slabšího, který prý „má mít rozum“ a ustoupit.

 

Literatura

Thúkydidés: Dějiny peloponéské války. Praha: Antická knihovna 1977.

Marcel Detienne: Mistři pravdy v archaickém Řecku. Praha: Oikúmené 2000. – O procesu laicizace jazyka, včetně dialogu.

Kapitola Mélos (Milos) v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz.