Cesta k nízkoemisní energetice by opravdu neměla jít na úkor ekologické funkci krajiny. I na tom se dosáhla shoda na panelové diskuzi Energie pro budoucnost. Na fotce je nejvýše položené ledovcové jezero u nás. (Foto Vladimír Wagner).

Akademie věd k diskuzi o klimatických změnách a energetice

Týden vědy a techniky Akademie věd, který proběhl minulý týden, měl podtitul „Věda, svoboda, odpovědnost“ a hlavním tématem byly právě globální hrozby, jako jsou právě třeba klimatické změny. Těmto tématům se věnovala i celá řada přednášek, jejichž záznamy jsou na internetových stránkách akce.

Zúčastnil jsem se panelu o energetice, který byl zaměřen na možnosti přechodu k nízkoemisní energetice v České republice. Spolu s kolegy, kteří se zabývají oblastmi spojenými s různými možnostmi produkce a ukládání energie, jsme se pokusili o přehled možností v oblasti fotovoltaiky, využití baterií či setrvačníků při ukládání energie, možnosti produkce vodíku a umělých uhlovodíků, jaderné energetiky, využití spalování odpadu a dalších oblastí. Po krátkých prezentacích a diskuzi moderované Pavlou Čapkovou z redakce vědy České televize rozproudily dotazy publika živou a zasvěcenou debatu nad různými možnostmi náhrady fosilních paliv a potenciálnímu příspěvku ústavů Akademie věd k této cestě. Mezi panelisty i diváky se objevovala nejen shoda, ale často i diametrálně odlišné názory. Hlavním cílem všech však bylo rozšířit své znalosti reálné situace a upřesnit své představy o možné budoucnosti české energetiky. To, že beseda nebyla ukončena nedostatkem otázek a témat, ale pokročilým časem, můžete posoudit z odkazovaného záznamu.

V pátek a sobotu se pak v areálu ústavů v Řeži konaly dny otevřených dveří. Nejdříve pro školy a v sobotu pro veřejnost. I zde jsem se setkával s mladými lidmi, kteří se často vyznačovali hlubokými znalostmi. Perfektní pocit jsem však měl hlavně z jejich chuti poznávat a své znalosti dále rozšiřovat.

Okupační stávka studentů filozofické fakulty na Karlově univerzitě

Zcela opačně na mě zapůsobili studenti z iniciativy Univerzity za klima, kteří realizovali okupační stávku na Karlově univerzitě. Zvláště mě znechutili jejich mluvčí během jejich vystoupení v Rozstřelu a DVTV. Velmi doporučuji si diskuzi s nimi poslechnout. Předem bych zdůraznil, že absolutně nezpochybňují jejich právo na kritiku a i velmi radikální protest. Mělo by však být pravidlem, že o problematice, ke které se vyslovují, alespoň něco ví. Byl jsem účastníkem několika debat se středoškolskými studenty účastnícími se Hnutí za klima a na základě toho jsem vyjádřil názor, že často jim jde o úplně jiné věci, než je snaha o snížení emisí a pochopení problémů s vývojem klimatu (zde, zde a zde). U středoškolské mládeže se dá ještě pochopit, že o dané problematice moc neví a nedokáží formulovat, za co vlastně konkrétně bojují. Pokud tomu však je u vysokoškoláků, tak už je to opravdu na pováženou.

Hlavním heslem hlásaným Hnutím za klima je, že politici mají poslouchat vědce. Tedy mají dát na odborníky, kteří mají široké znalosti v dané oblasti. Úkolem vysokých škol by tak podle mého kromě vzdělávání mělo být získávání vědeckých poznatků a jejich šíření. Vědci by měli politikům poskytnout a zajistit odborné znalosti a fundované expertízy, které jim dovolí dělat potřebná politická rozhodnutí. Ta pak umožní řešit problémy, na které společnost naráží. Pokud jde o oblast možných klimatických změn, tak by vědci měli pracovat na měřících metodách, které umožní zjišťovat co nejpřesněji parametry ovlivňující vývoj klimatu. A na jejich základě zpřesňovat modely, které vývoj klimatu popisují. Měli by hledat možnosti a vyvíjet technologie pro cesty k nízkoemisní energetice. Současně by měli hledat vhodná opatření, jak lze čelit případným klimatickým změnám, jak se bránit negativním dopadům a jak využít ty pozitivní.

S ohledem na ideologické směry a různé politické proudy i politické střety by podle mě měly být vysoké školy neutrální. Vědci i akademici pochopitelně mají vstupovat a vstupují do politiky. Sami také podporují různé politické směry a volí různé strany a politiky. Ovšem univerzity jako organizace by měly být apolitické. Pokud však posloucháme zástupce iniciativy Univerzity za klima, tak jeden z důležitých bodů jejich požadavků je, aby univerzity tlačily na politiky. A jasně deklarují, že to má být tlak z té ideologicky správné pozice. O jakou se jedná je vidět nejen z deklarací stávkujících studentů z Filozofické fakulty, ale i z toho, že na okupační stávku si obléknou i tričko s Karlem Marxem.

Iniciativa se sice zaštiťuje problémy klimatu, ale její absolutní prioritou a tím klíčovým bodem je sesazení rektora Tomáše Zimy. Ten by měl být nahrazen rektorkou. Když se pak reportér ptal, která z žen by to měla být, tak se mu dostane upřesnění, že by neměla být podobná současným političkám, protože ty mají mužské chování. Mělo by jít o tu správnou ženu. Univerzita Karlova je moje alma mater, proto se snažím alespoň trochu sledovat její vývoj. Nejsem žádný velký příznivec rektora Tomáše Zimy. Netroufám si posuzovat, zda jeho postup ve zmiňovaných kauzách má vést k jeho odstoupení. Je možné, že třeba i ano. Ovšem jeho náhrada správně ideologicky kovanou soudružkou podle představ deklarovaných mluvčími stávkujících studentů mě spíše naplňuje hrůzou.

Při probírání témat týkajících se problému klimatických změn v Rozstřelu je vidět, že mluvčí studentů o něm nemají znalosti ani minimální. Je jasné, že hlavně studenti přírodovědných a technických směrů by mohli poskytnout řadu konkrétních cest a postupů, jak reálně podpořit cestu ke snížení emisí. Ovšem organizátoři stávky jsou výhradně humanitní studenti a je vidět, že se o odborné znalosti svých kolegů z přírodovědných a technických směrů vůbec nezajímali. Jejich body jsou tak směsí obecných proklamací a nereálných požadavků.

Charakteristická je diskuze o požadavku na dosažení uhlíkové neutrality u Karlovy univerzity do roku 2022. Uhlíková neutralita dané organizace znamená, že celkový její čistý příspěvek ke zvyšování množství oxidu uhličitého v atmosféře je nulový. Autoři tohoto požadavku nebyli schopni uvést žádnou konkrétní skutečnost, která by ukazovala, že je tak rychlý přechod k ní dosažitelný. Kromě toho, že jinde přechod k uhlíkové neutralitě také vyhlašují nebo že papírově budou odebírat elektřinu od dodavatelů z obnovitelných zdrojů. Reálně pochopitelně to v době, kdy nefouká či nesvítí, ani nejde, ale na papíře ve formě certifikátů to bez ohledu na fyzikální zákonitosti půjde. A to je podle aktivistů to podstatné

Domek dědečka a babičky na Posvátnu v Kelči už má jiné majitele, ale ti se o něj velice pěkně starají (foto Vladimír Wagner).

Konkrétní představy o požadavku na snížení uhlíkové stopy stravování ve vysokoškolských menzách a bufetech končily zhruba u toho, že by menzy měly mít místo čtyř masitých jídel jen dvě. Co vlastně reálně znamená požadavek stravování s nízkou uhlíkovou stopou, nebyli autoři tohoto požadavku schopni vysvětlit. Kdo a podle jakých parametrů určí, co má nižší uhlíkovou stopu a jaké je to správné stravování? Aktivisté cílili na preferenci biopotravin. Velmi často je však uhlíková stopa biopotravin daleko vyšší než u intenzivního zemědělství. Je totiž třeba více půdy, více pracovní síly a více času. Z odpovědí aktivistů nebylo zřejmé, zda o této problematice vůbec reálně uvažovali. Jde u nich spíše o naučené ideologické proklamace. Stejně tak je vidět, že se vůbec nezamýšleli nad tím, k čemu povede, když místo levnějšího letadla se využije násobně drahý vlak. Pojede tak na konferenci jen vedoucí práce a na doktoranda už peníze nebudou? Kdo tedy bude rozhodovat o tom, kdo cestovat a čím bude, a kdo zůstane doma?

Závěr.

Z jejich vystoupení jsem tak nabyl dojmu, a troufám si říci, že nejsem sám, že studenti Filozofické fakulty a aktivisté iniciativy Univerzity za klima využívají v současné době atraktivní téma klimatických změn a potřeby snížení emisí oxidu uhličitého pouze jako zástěrku a záminku pro politický boj na konkrétní univerzitě a prosazení pro ně ideologicky správné formy levicové revoluce. A tím do značné míry degradují současné hnutí za klima celkově. Jak jsem zmiňoval v dřívějších příspěvcích k tomuto tématu, aktivita studentů v Hnutí za klima by mohla mít pozitivní dopady, pokud by byla spojená se snahou o poznání této problematiky u studentů a veřejnosti a reálnou diskuzí s vědci při hledání efektivních cest ke snížení emisí a náhradě fosilních zdrojů. Postupně se však stále více naplňují mé obavy, že se toto hnutí stále více ubírá jiným velice úzce ideologicky definovaným směrem.

V případě studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je pak tento odklon k politickému a ideologickému boji doveden k dokonalosti. Když jsem chodil já na univerzitu, setkávali jsme se s jistými typy absolventů humanitních směrů na povinných přednáškách z marxismu leninismu. A tam mi jako největší absurdita připadalo, když tito byli schopni prezentovat odborné přírodovědné a technické problémy a jejich řešení s absolutní neznalostí věci, ale naprosto razantně a bez možnosti diskuze, protože to měli správně ideologicky podložené. A na základě těchto svých často úplně scestných představ o problematice, kterou vůbec neznali, byli schopni kádrovat ostatní. A přesně tak na mě působili současní mluvčí iniciativy Univerzity za klima v Rozstřelu. Opravdu jsem si nepředstavoval, že se toho po třiceti letech od Sametové revoluce u čerstvých studentů či absolventů dočkám.

Většinou se snažím zůstat u odborných témat, ale tady bych se přece jen podělil i o osobní pohled. V roce 1989 jsem byl relativně krátce po absolvování matfyzu a doktorandem v Ústavu jaderné fyziky. Zúčastnil jsem se několika předlistopadových demonstrací a protestů. Na demonstraci 17. listopadu jsem nešel z několika důvodů. Měl jsem další týden jet na delší služební cestu a potřeboval jsem navštívit rodiče v Havířově. Demonstrace byla pořádána SSM, tak mě vůbec nenapadlo, že se semele, co se nakonec událo. Zprávy o událostech na Národní třídě se ke mně dostaly 19. listopadu, kdy jsem se vracel z Havířova zpět do Řeže. Při přestupu z Hlavního nádraží v Praze na Masaryčku jsem si tak řekl, že se musím podívat, zda se něco neděje a vydal se na Václavak. Tam jsem zjistil, že Činoherák, kam jsem v té době často chodil, je otevřený. Dostal jsem se tak čirou náhodou k založení Občanského fóra a poprvé viděl naživo Václava Havla. Bylo to absolutně neplánované a nezasloužené, ale dojem z této události byl obrovský. Vzal jsem odtud nějaké propagační materiály a hlavně informace o Občanském fóru a jeho požadavcích, které jsem pak další den vyvěsil v jídelně ústavu, což způsobilo docela dobrý poprask.

Hrob dědečka a babičky Jasných v Kelči (foto Vladimír Wagner).

I to je důvod, proč jsem citlivý na to, že iniciativa Univerzity za klima podle mého názoru zneužila načasováním své okupační stávky výročí těchto událostí. Dalším důvodem, proč jsem velice opatrný k levicovým revolucím prováděným ideologicky zaslepenými mládežníky, je historická zkušenost našeho rodu. Před pár dny odešel na věčnost maminčin bratranec, režisér Vojta Jasný. Ve svém nejznámějším díle „Všichni dobří rodáci“ popisuje události v rodné vesnici mé maminky Kelči a také osud dědečka. V padesátých letech byli oba maminčini bratranci nadšenými levicovými revolucionáři a i oni přemlouvali dědu, aby vstoupil do družstva. A právě zmíněný film o kolektivizaci v Kelči je výsledkem jejich vystřízlivění. Byl bych hrozně nerad, aby současní mládežníci realizovali podobně úspěšnou revoluci a ta je pak stejným způsobem semlela.

Měl jsem to štěstí, že právě i sametová revoluce mi umožnila si splnit velkou část mých snů. Pochopitelně by řada věcí mohla probíhat lépe a v řadě oblastí už jsme mohli být dále. Je mi také jasné, že řada lidí nemohla využít ty hlavní přínosy, tedy svobodu a otevřený svět. Hlavně pro ty starší už to přišlo pozdě. Určitě je tak kritika v řadě směrů zasloužená a mládež má právo na protest a svou revoluci. Poprosil bych ji však, aby se snažila o tom, zač bojuje přemýšlet. A hlavně si uvědomila, že odborná témata, jako je třeba vývoj klimatu a cesta k nízkoemisní energetice nebo starostlivá peče o půdu, jsou řešitelná na základě hlubokých odborných znalostí a ne ideologickými hesly a proklamacemi.