Článek Sex a erotika v řecké antice vynechal témata explicitně náboženská, těm se věnuje tato poslední část pojednání o starořecké sexualitě. Nutno předeslat, že řecké náboženství je v tomto ohledu celkem uměřené. Sexualita je jednou z jeho součástí, přesto většina řeckých kultovních praktik nepracuje se sexuálními motivy, zato některé kulty nebo svátky to bohatě vynahrazují. Když se na ně teď soustředíme, neměl by tím vzniknout dojem, že podobně tomu je při všech svátcích. Na rozdíl od řady náboženství Blízkého Východu jsou v Řecku divočejší orgie při obřadech méně časté. Půjde o zbožný sex, nikoli o bezbožný. Nebudeme se tady zabývat možnými vybočeními z náležitostí kultu, tedy sexuálními aférami. Asi byly dost vzácné. Podivný dojem, že sexualita je vůči náboženství něčím zásadně cizorodým až nepřátelským, takže se pak děje nezákonně, je jiný problém. V Řecku je patrný u novoplatoniků, jako součást jejich ponížení „těla“. V křesťanském prostoru na něj zadělal Pavel z Tarsu, z latiníků pak Aurelius Augustinus, nakonec to dovršilo 19. století, kdy pruderie prostoupila i větší část ateistického prostředí.

 

Řecké náboženství se vyznačuje velkou vnitřní pluralitou. Kulty a svátky jsou velice různé, podobně jako sami bohové nebo bohyně mají rozličné povahy. Většina řeckých božstev je sexuálně velice aktivní, ale jsou výjimky. Například Artemis je bohyně výrazně asexuální, nemá to ráda, lovkyně a současně matka přírody je panenská (později se stane předlohou pro zobrazení Panny Marie).

Necháme teď stranou sexuální život nejen lidí, ale i bohů a bohyň, satyrů i nymf, a zaměříme se na odezvu toho všeho v náboženských obřadech. Obřady se na rozdíl od sexuálních aktivit bohů běžně zobrazují, nejčastěji na vázových malbách.

 

Někdy nás může zmást pouhá otevřenost, velice malá míra pruderie, ale přesto nejde o sexuální motiv. Např. u Asklépiových chrámů se nachází terakotové plastiky genitálií (nejčastěji mužských) a ženských ňader, nepůsobí však nijak vzrušujícím dojmem. Jde buď o poděkování za uzdravení nebo o prosbu za trvající zdraví. Někdy jsou to i nádobky, nejspíš na léčivý olej nebo parfém, ale ani tehdy nevypadají prvoplánově eroticky.

 

Afrodíté

Sex je samozřejmě doménou Afrodíty. Přesto se ona sama dlouho zobrazuje velice cudně, asi v tom smyslu, že zdroj sám zůstává nenápadně skryt. Teprve koncem klasické doby se ujmou později tak známá zobrazení nahé Afrodíty, leč i ty se stanou spíše zdrojem standardního ženského aktu než nějakých výstředností. Najdou se ovšem výjimky, i když jen dost vzácně, zato v celém časovém průběhu řecké antiky. Těžko říct, jak těsně jsou tyto méně cudné podoby vázané na orientální vlivy v Řecku. Zrovna tak je problém, nakolik chytat za slovo řecký výraz pro lidský sex, afrodísia. Doslovně vzato by to znamenalo, že každý sex je obřadem ke cti Afrodíty, že k tomu není potřeba žádný specifický kultovní prostor nebo další obřad, že působnost této bohyně se prostě zpřítomňuje sexem.

 

Ojedinělou výjimku představuje kult Afrodíty v Korintu, přesněji: v Akrokorintu. Na samém vrcholu Akrokorintu, tedy půl kilometru nad starým Korintem, zůstaly jen základy Afroditina chrámu. Tam se prý odehrávala chrámová prostituce ke cti bohyně, což je jinak praxe typicky blízkovýchodní. Ostatně, místo bylo kdysi založené nejspíš pod fénickým (foiníckým) vlivem. Řecký zeměpisec Strabón, ale už v římské době, píše, že díky tomu býval Korint (Korinthos) místem bohatým a slavným, i když v jeho době už to tak slavné není (Římané obyvatele Korintu zlikvidovali a přestěhovali tam kolonisty odjinud).

Prý se sem kapitáni lodí přímo stahovali a penězi nešetřili, ty patřily k oběti. Možná má Strabón velké oči, bohatství Korintu určitě mělo i jiné zdroje, ale něco na tom asi bude, když zůstalo přísloví: „Ne každý muž je na cestě do Korintu.“ Nebylo to však jako v Babylónu, kde ženy musely v Ištařině chrámu čekat, až si je nějaký muž najme, některé prý i hodně dlouho, což popsal už v klasické době řecký historik Hérodotos, a to jako podivnost. (Na Akrokorintu jeden kolega prohlásil, že když někdo vylezl na takovýhle krpál, tak potom mohlo jít nanejvýše o akt ryze obětní povahy.)   Fotogalerii Afrodíty nabízím tady

 

Dionýsos

Drtivá většina zobrazení sexuálních motivů v řeckém náboženství se týká Dionýsova kultu. Dionýsos sám se většinou zobrazuje docela cudně, vždyť je to bůh, ale jeho doprovod bývá povážlivější, a některé náboženské svátky mohou na našince působit hodně podivně.

Dionýsovu chrámy mohou (ale nemusí) obsahovat falické symboly, někdy u značných rozměrů, jako například na Délu.

 

Dalším upozorněním jsou už některá zpodobnění Dionýsa s tzv. falickým pohárem a mainadami. Mainada (nebo bakchantka či lénaia) je označení pro ženu oddanou Dionýsovi, v případě muže se mu říká bakchos.

Dionýsos je ovšem zvláštní tím, že splývá se svými ctiteli, takže není rozdíl mezi ním a bakchem. Dionýsos je bůh s maskou, také maskou jeho ctitelů, ne nadarmo se k jeho poctě konají právě divadelní slavnosti; někdy je přímo tváří svých ctitelů, kteří jednají jako on. Propadají krajnímu nadšení, které ovšem může ústit ve sparagmos, tedy rozsápání, ať už rozsápání všeho, co jim přijde do cesty, nebo nakonec rozsápání jich samotných.

 

Průvod Dionýsových následovníků se nazývá komos, tvoří jej průvodci (komastai) Dionýsa, v jednom významu jsou to tančící rozjívení satyrové, v jiném významu je to opilý průvod Dionýsových lidských ctitelů. (Slovo komise bohužel není odvozeno od komos.)

 

Dionýsos někdy přichází z nenadání, je „bůh náhle přicházející“, přesto je ovšem ctěn i pravidelnými svátky, kterým se obecně říká Dionýsie (ta Dionýsia), ale někdy také thesmoforie, faloforie, což jsou ovšem typicky ženské svátky, některé dokonce nepřístupné mužům. Ženy, vesměs hetéry, ale nejspíš nejen ty, na ně vyrážejí s velkými dřevěnými maketami falů, hetéry už rovnou nahé.

Je to připomínka jedné mytické události, nabízejí se Dionýsovi k pohlavnímu spojení, na této úrovni jen symbolicky. Příchodem Dionýsa se ovšem slavnost může lecjak zvrtnout.

 

Krátce po roce 500 před n. l. se o dionýsovských průvodech vyjádřil i Hérakleitos (v hranatých závorkách jsou slova křesťana Klémenta z Alexandrie, který citát uchoval):

 

[Mystickou připomínkou tohoto zážitku jsou faly, které se po obcích pozvedávají Dionýsovi na počest.] „Kdyby to nebylo Dionýsovi, pro kterého konají průvod a zpívají píseň pro pohlaví, zaměstnávali by se nanejvýš nestydatými věcmi [říká Hérakleitos]; Hádés a Dionýsos je však tentýž, kterému šílí a běsní.“

 

Hérakleitos se nepohoršuje nad sexem, ale nad tím, že ti lidé nevědí, co činí. Zapomínají, že síly sexu a síly Hádu jsou tytéž, což v Hérakleitově řeči není nic špatného, stejně tam všichni skončíme, navíc je tam (ve shodě s řeckými mýty) i zdroj veškeré plodnosti. Jenom je dobré vědět, že to krajní nadšení, prostě libido, je téhož řádu jako smrtelnost, jak ostatně řekne i Freud.

 

Velice zevrubně líčí problémy Dionýsova kultu Eurípidova tragédie Bakchantky. Je to snad jediné ryze tradičně laděné dílo tohoto jinak novátorského autora, opravdu v duchu kultu, jehož jsou tragédie součástí, a v rámci něhož také vznikly. V onom kuse nejhůř dopadnou ti, kteří si chtěli nenápadně trochu užít a přitom si nijak nezadat.

Fotogalerii Dionýsa nabízím tady.

 

Apollón

Necháme teď stranou Apollónovy ne vždy šťastné milostné eskapády. Za zmínku však stojí, že tento odtažitý bůh má krom výrazných stránek estetických až intelektuálských také stránku extatickou. K této poněkud zásvětní dimenzi patří např. věštění, které má i svou paraerotickou dimenzi. Věštkyně je v jistém smyslu Apollónem posedlá, oddává se mu, on promlouvá skrze její výkřiky: Nejde o nijak explicitní erotiku, spíše o její sublimaci. Musí ovšem být co sublimovat. Ne náhodou to bývala buď čerstvě dospělá panna, nebo zase žena po klimakteriu, ale ještě při síle, která předtím porodila aspoň jedno dítě. Podobné problémy se v rámci apollónského okruhu mohou týkat i věštce. (Byly ovšem i jiné než apollónské způsoby věštění, více technické.)

 

Apollón sám bývá nejčastěji zobrazovaný jako odtažitý mladík až zdatný atlet, ale právě ve věšteckém kontextu potkáváme taky zobrazení skoro transsexuální. Že by to byla daň za sublimaci libida?

 

Pozor na milování hadí!

Transsexuální nebo bisexuální rysy, občas připisované věštcům, vysvětluje zvláštní legenda: Když člověk potká hady při jejich milostné hře, změní to jeho sexuální orientaci, někdy dokonce i jeho zjev, včetně pohlaví. O nejslavnějším věštci Teirésiovi se říká, že se po setkání s milujícími se hady stal ženou, alespoň na nějaký čas. To je silnější kafe, než když se jednou přestrojil za potrhlou stařenu, aby se všem vysmíval. Vidět milování hadí znamená ocitnout se mimo zavedený běh lidské společnosti, se ziskem nadhledu nad její polarity a nad její konzumní a pokrytecké hodnoty, ale taky s rizikem nezařaditelnosti. Že by rozpomínka na skoro šamanské kontexty?

 

Mysterijní kulty

Řecká mystéria nepředstavují esenci řeckého náboženství, to jen v očích svých zasvěcenců, pro ostatní jsou spíše zvláštní, byť někdy ctěná, zatímco v očích novodobé religionistiky jde o relikty pradávných časů i o vlivy sousedních kultur. Z povahy věci o nich mnoho nevíme, i když známe třeba detailní vyúčtování za jednu slavnost v Eleúsině. Bylo by to na samostatné téma.

 

Nejslavnější, přinejmenším v nedalekých Athénách, byla mystéria eleusinská. Z mnoha náznaků bychom tam měli lecjaké sexuální motivy předpokládat, nejspíš ale důkladně přeznačené, protože tyto obřady měly pověst vyloženě slušňáckou. V zásadě šlo o to, že síly sexu, individuality a smrtelnosti dávají smysl jen v této své potrojné konfiguraci. Kupodivu to byla nejdemokratičtější náboženská slavnost staré doby: Stačilo mít 15 let, nebýt vrah a rozumět trochu řecky, takže třeba uprchlá mladičká cizí otrokyně a zlodějka tam mohla; rozhodně to nebylo jen pro aristokraty. Původně nejspíš šlo o dívčí iniciaci do dospělosti, která pak byla (už v rané antice) zobecněna nejen pro dívky a nejen pro úsvit dospělosti v obvyklém smyslu slova. Bezúhonnost „divadelního“ představení rituální soulože s kněžkou zastupující bohyni prý byla pojištěna tím, že kněz předem požil bolehlav ve zlomku dávky, jaká se v Athénách používala k vykonání trestu smrti, prý znemožňuje erekci.

 

Divočejší pověst měla mystéria samothrácká. Ostrov Samothráké leží na severovýchodním konci Egejského moře a tamní kult Kabeirů je svým původem průhledně fénický. Spodní věková hranice tam byla vyšší než v Eleúsině. Původně to byla záležitost spíše námořnická, i když přístupná taky ženám. Královna Olympiás, matka Alexandra Velikého, zdůvodňovala celosvětový dosah mocenských ambic svého syna tím, že jej nepočala se svým mužem, králem Filipem (to by zakládalo jen nároky na řeckou Makedonii), ale s božským hadem na Samothráce. Výtvarné doklady ukazují spíše poklidnější dimenze tohoto kultu, i když hadi tam bývají. V klasické době byla slavná mnohem přístupnější suchozemská filiálka kabeirských mystérií ve svatyni nedaleko Théb. Odtud krom jiného pochází taky speciální keramika se zjevně parodickými scénami: Rozjívení gnómové i gnómské ženy nastavují karikaturní zrcadlo lidské společnosti.

 

Zvláštním tématem by byly také náznaky jakési „řecké tantry“ v souvislosti s kultem Herma, ale do toho málo vidíme.

 

Poslední varování

V 90. letech jsem Samothráku navštívil s jedním slovutným učencem, vlastně starším kamarádem. Když jsme si všechno řádně prohlédli, zapadli jsme v podvečer do poloprázdné venkovské hospody v Kamariotisse. Pokračovali jsme tam v debatě, šlo o výklad skalních rytin a drobných plastik, já nechtěl přistoupit na jednostranně jungovskou interpretaci. Protože pan profesor je slušný člověk, tak všechny ty choulostivosti nazýval odbornými termíny. Asi tak po hodině jsme si všimli, že hospoda je narvaná, všichni sedí v kruhu kolem nás, poslouchají, ale ani nedutají, aby nás nevyrušili. Češtinu na tomto dost odlehlém ostrově asi slyšeli prvně, jenže jsme ten divný jazyk co chvíli prokládali slovy velice podobnými těm, která v jejich mateřštině znamenají nějakou značnou chytlavost. Zjevně se divili, jak se přitom rozohňujeme pouze ve smyslu akademické diskuze. Skončilo to tím, že nás na další cestu hojně zásobili podhorským vínem a nechtěli zaplatit, protože takhle se prý přístavní ves už dlouho nebavila.

 

Literatura

Catherine Johns: Sex or Symbol? Erotic Images of Greece and Rome. London: British Museum 1982. – S využitím soukromé sbírky mravnostního cenzora Britského muzea v předválečné době.

Catherine Johns: Little Book of Erotica. London: British Museum 2005.

Tomáš Hejduk: Od Eróta k filosofii. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2007.

Eurípidés: Bakchantky, v: Héraklés a jiné tragédie. Praha: Antická knihovna 1988.