Článek Sex a erotika v řecké antice byl věnovaný těm kulturním (i méně kulturním) formám, které známe i v naší novodobé společnosti. Zbývá ovšem pojednat o paiderastii. Používám tento tvar slova, bližší řečtině (řecky je to paiderastia), protože pozdější tvar, pederastie, v naší civilizaci asociuje kriminální delikt. Přitom šlo o konstitutivní složku řeckého společenského života, dokonce výchovy. Je nanejvýš sporné, jak ostře lze paiderastii oddělovat od homosexuality, která v Řecku samozřejmě taky byla. Na jedné straně je jasné, že jde o jakousi nevinnější a především kulturně zřetelně specifikovanou a tenkrát obecně žádoucí formu, přitom asi homosexuálové netvořili většinu. Na druhé straně paiderastie přinejmenším souvisí s projevy homosexuálně libidinózní ambice, a to jak v rovině estetické, tak i „tělesně“ erotické. Před Platónem ovšem nějaké to „tělo“ od člověka moc nerozlišovali; nanejvýš mohlo jít o lékařský termín pro celek. Někteří autoři opatrně mluví spíše o kontextu homoerotiky než přímo homosexuality. Starý Lepařův slovník překládá „junomilství“. My se divíme antickým způsobům – antičtí lidé by se zase divili tomu, jak dospívající považujeme za děti a jak skutečné (malé) děti nechráníme před vážnějšími riziky naší civilizace.

 

Začneme co možná nevinnými okolnostmi, pak si vyložíme pravidla paiderastie, ukážeme si i povážlivější scénky – a skončíme zase u Platónovy filosofické transformace, tedy totální sublimace paiderastie do intelektuální roviny.

„Krásný“

Převážně nevinným příkladem jsou časté „inskripce kalos“, tedy nápisy na keramice nebo nástěnných malbách, konstatující, že někdo je krásný. Samo adjektivum kalos neznačí jenom krásu, ale taky, že jde o dobrého, hodného, vlídného a schopného člověka; prostě takového, s jakým je radost pobýt. V oněch inskripcích je však často položen důraz právě na krásu.

 

Zvláštní příklad nabízí Jeskyně krásných mladíků na ostrově Folegandros (fotky jsou na řeckých serverech tady a tady, o Folegandru viz na mém webu tady). Dnes se jí říká Chrysospilia (Zlatá jeskyně). Najdeme ji pod strmým útesem bývalé akropole, ale je přístupná jen od moře. V klasické a helénistické době byla náboženským a útočištným prostorem. Tehdy zde byly jílem postupně vytvořeny nápisy, asi čtyři stovky mužských jmen a tři dívčí jména. Měly vyznamenat a pro stálou památku uchovat jména krásných mladíků. Mladík sice časem zfotrovatěl a pak zdědkovatěl, pokud se toho dožil, tady však byl stále připomínán jako mladík. Asi nejde o nějaké výstřednosti řecké homoerotiky, ale spíš o konfrontaci lidské ideality nebo identity a pomíjivosti života. Jedině pomíjivý život totiž dokáže produkovat všechno to, díky čemu se nám nějaká idealita nebo identita vůbec vybavuje.

 

Mnohem pestřejší povahu mají inskripce kalos, tedy nápisy „krásný“, na keramice, protože jsou doprovodem k zobrazení dotyčných mladíků, to je tím hlavním. I zde se občas naskytne také krásná dívka, ta je na rozdíl od mladíků vždy dobře oblečená. Škála témat je obrovská, od nevinně sportovních, divadelních, při řemeslné práci, prostě obecně estetických, – po značně povážlivé. Napřed si tady ukazujeme ty nevinné, protože na další stejně dojde. Zvěst, že nějaký mladík je krásný, působila v athénské mužské společnosti kompetitivně. Necháváme však stranou parodie, neboť Řekové si dokážou dělat srandu skoro ze všeho.

 

Pravidla paiderastie

Muž přináší chlapci (popsanému jako „kalos, krásný“) dárek, 5. století př. n. l. Ashmolean Museum, Oxford. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.	Dvoření, 500 př. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Peithinos (via Zde), Wikimedia Commons.
Pokročilejší dvoření, 500 př. n. l. Altes Museum Berlin. Kredit: Peithinos (via Zde), Wikimedia Commons.	Muž a chlapec v archaické době, 530–520 př. n. l. Louvre. Kredit: Marie-Lan Nguyen alias Jastrow, Wikimedia Commons.
Důvěrnosti. Museo del Erotismo de Paris, originál je v Ashmolean Museu v Oxfordu. Kredit: Miguel Alan Córdova Silva, Wikimedia Commons.

Paiderastie výrazně souvisí s výchovou a vzděláním. Přitom ovšem porušuje „základní didaktické pravidlo“, které jeden kolega formuloval slovy: „Na posluchačky nesahám a na posluchače už vůbec ne.“ Na tom samotném by ještě nemuselo být nic tak zvláštního. Vždyť do poměrně nedávné doby bylo v orientálních a zčásti i v evropských školách dost časté, že učitel například chytil žáka jednou rukou za rameno a druhou za bradu, aby mu zblízka do obličeje hlasitě odrecitoval příslušnou naukovou mantru. Nezbývá než opakovat, že lidi nebývali tak netýkaví jako dneska. Jenže pravidla paiderastie dovolují mnohem víc. Přímo předpokládají mnohem erotičtější vztah, když meze náležitosti kladou nesrovnatelně dál: Zakázaná je penetrace, nebude žádný anální sex, ani žádný orální sex! Pro člověka, který by toužil po revitalizaci starých dobrých přátelštějších časů, je to šok. Tedy ne ten zákaz, ale sama potřeba ho formulovat. Nejde přitom o vztah učitele nebo vychovatele k žákům, nýbrž o individuální vztah mezi mužem a vychovávaným chlapcem nebo mladíkem; navíc o vztah, který se odehrává z největší části veřejně, v rámci mužského světa, takže se také zobrazuje. Antika viděla problémy jinde než naše doba: Prý je obtížné skloubit mužnost s něhou. To je i poměrně časté téma lyrických básníků.

 

Zjevná je fascinace řecké kultury pubertou a adolescencí, kdy se ukazuje identita nového člověka. To nárokuje vzdělání a pokročilejší výchovou, což v očích Řeků zakládá taky odlišnost od barbarů. Začátek puberty byl signálem pro vykročení z okruhu mateřské a ženské péče o děti. Ti kluci by nejspíš nechtěli být považovaní za děti. Vedle estetické a erotické fascinace je zřetelné i překvapení intelektem dospívajících, který je omezen jen menší zkušeností. Estetický až erotický vztah má zajistit, že se dospívajícímu dá to nelepší.

 

Paideratie je svého druhu iniciační rituál, zvláště pro období, kdy mateřská láska k dítěti by už mohla být kontraproduktivní, ale na manželství je ještě brzo. Na druhé straně ovšem do hry vstupuje máčovský princip převahy staršího, který by se bez kombinace omezujících pravidel a zamilovanosti mohl zvrhnout v zupáctví. Kontextem je společenský život v rozsahu od sportu a vojenské přípravy, přes symposia, po další vzdělání. Tyto kontexty se ovšem v průběhu času proměňují.

 

Pravidla paiderastie stanovují zřetelnou asymetrii mezi oběma stranami i jasný společenský kontext. Detaily byly samozřejmě v různých staletích a v rozličných obcích různé.

Především je (asi kromě Sparty) vyloučeno násilí. Odmítající miláček rozhodně není považovaný za vzdorovité dítě, které je v krajním případě nutno nějak zpacifikovat.

 

Nápadná je asymetre: erastés (ctitel, milující) a erómenos (milovaný, miláček). Ctitel je starší a aktivní, milovaný je mladší a pasivní. Ctitel musí být dospělý muž, byť třeba mladý; ne moc starý, tomu se to nesluší. Milovaným nemůže být dítě ve smyslu před začátkem puberty, každopádně ne pod 12 let, zrovna tak ne už muž na sklonku mládí. V typickém případě je milovaným pubertální chlapec a ctitelem muž o něco mladší než jeho otec. Symetrie je v tom, že ctitel je společensky hodnocen podle svého miláčka a naopak.

 

Vztah mezi ctitelem a milovaným je individuální a v měřítku několika let stabilní, většinou se ale předpokládá jeho ukončení v dospělosti, nejčastěji ve prospěch manželství. Je samozřejmé, že s ním rodiče milovaného musí přinejmenším souhlasit, někdy dokonce ctitele pro syna málem hledají. Ctitel se o milovaného chlapce uchází, taky mu nosí dárky. Nesmí však jít o nic nákladného, aby bylo jasné, že chlapec není uplácen nebo rozmazlován, natož prostituován. V typických případech to jsou drobná zvířata, ať už živá na hraní nebo ulovená k jídlu a jako hrdá trofej od ctitele. Ctitel uvádí milovaného chlapce do mužské společnosti, například na symposia, kde může slyšet hovory dospělých mužů, někdy i významných politiků, umělců nebo myslitelů.

 

V některých obcích byl pro paiderastii dolní věkový limit, v typických případech 13 nebo 14 let. V Athénách nebyl stanovený, ale za jeho zavedení se přimlouval Pausaniás, např. i v Platónově dialogu Symposion. Ne kvůli ochraně „dětí“, nýbrž kvůli stabilitě vztahů.

 

Vztah mezi ctitelem a milovaným byl po dobu svého trvání výhradní, avšak nevylučoval, že ctitel mohl být současně milovaným od jiného staršího ctitele. Asi to však nebylo časté. Je docela pravděpodobné, že právě tudy vede spojitost mezi paiderastií a homosexualitou.

 

Erotické aktivity milujícího muže vůči chlapci (miláčkovi) můžeme seřadit do pomyslné stupnice: přátelské pošťuchování, obětí, polibek, hlazení, osahávání genitálií (až potud se to běžně zobrazuje), patrně i vyvrcholení muže s penisem mezi předními stranami stehen stojícího chlapce. K asymetrické povaze vztahu patří i to, že chlapec je zobrazen vždy bez známek vzrušení. Mezi nepsaná pravidla nejspíš patří, že muž chlapci nesahá na zadek a zadní stranu stehen, aspoň soudě dle vázových maleb, to by asi byl znak homosexuální aktivity. Chlapec občas drží muže za předloktí nebo za rameno, což je snad jediná jeho pozorovatelná aktivita. Někdy to působí jako regulace míry důvěrnosti, drobný zbytek odmítavého gesta, jindy spíše jako opora a jediná odezva.

 

Překvapivé je, že ti kluci se – alespoň na vázových malbách – tváří, jako že jim to nevadí a že o moc nejde. Jejich výraz se vejde do škály od „nevadí mi to, ale klidně bych se bez toho obešel“ po „je to tuze prima, ale největší představitelná rozkoš to zdaleka není“. Tomuto obrazu odpovídají i antické texty.

 

V průběhu času a v různých obcích se samozřejmě zvyky proměňovaly. V rané antice byl výraznější kontext vojenské přípravy. Extrém uchovala Sparta a některé další dórské obce. Spartská výchova nebyla žádná legrace, chlapci museli hodně vydržet, taky od mužů. Leccos z toho, co bývalo v československé mluvě vojenské drsnou metaforou, bylo asi realitou. V dórských obcích na Krétě přetrvával zvyk, že třináctiletí chlapci byli vyčleněni do jakéhosi oddílu, přiděleni jednotlivým ctitelům, kteří s rodinou chlapce domluvili fingovaný únos. Správný ctitel patřil ke cti rodiny. Zůstat bez únosce těžce ohrožovalo čest. Po únosu následovalo nábožensko-vojenské cvičení v přežití a v záškodnických akcích. Už proto bylo vhodné, aby ctitel byl sice dospělý muž, ale mladší než otec chlapce. V dórských obcích přežívala iniciační povaha paiderastie v hodně staré verzi.

 

V Athénách a zvláště v iónských obcích se poměry brzy zušlechtily do té míry, že je Dórové považovali za „změkčilé“ až „zženštilé“. Popsali jsme si je výše. V průběhu staletí vývoj pokračuje: V roli ctitele je mladík, který opatrně a s ohledy přistupuje k oblečenému chlapci.

 

Nejvýraznější proměnu paiderastie ovšem navrhnul Platón. Vlastně se Platónovi není tak moc co divit, že paiderastii sublimoval do filosofie. Jenže tím pouze vyměnil osahávání za akcent na „duši“ a rizika buzerace za ideovou výchovu, tedy za většinou (naštěstí) asexuální buzeraci. Místo dárků v podobě ulovených menších zvířat dostává mládež definice z platónského lovu pravdy. Výřad ulovených definic jim nepodává ctitel, ale najatá učitelská síla. Kupodivu to budí pestřejší reakce než klasická paiderastie: Někteří tím jsou docela nadšení, ale většina se na to tváří výrazně hůř než ti osahávaní kluci na vázových malbách. Cynik by v tom spatřoval odtělesňující sublimaci sadomasochistních vztahů.

 

Porušení pravidel

Porušení pravidel paiderastie je velice závažný přečin, následky mohou být fatální. Příkladem může být únos chlapce. To se nedělá! (Něco jiného je předstíraný a pečlivě domluvený únos v dórských obcích na Krétě, popsaný výše.) Milovné bytosti se nesmí ubližovat! To je přímo vzpoura vůči řádu, výzva osudové moci. Když kdysi král Láios unesl krásného Chrýsippa z Korintu do Théb, začala tím dlouhá série tragických událostí, kterou pak známe z příběhů Oidipových. Láios nejspíš porušil i další omezující pravidla paiderastie, což jeho ženu vyprovokovalo k vraždě Chrýsippa a prohloubilo tragiku následujících dějů.

 

Zdánlivý protipříklad poskytuje Zeus, který unesl Ganyméda z Tróje na Olymp. Jenže bohové nejsou příkladem pro jednání lidí, to by snad nikoho ani nemohlo napadnout. Netýká se jich ani zákaz incestu, vždyť jinak by se obtížně rozmnožovali; dělají mnoho věcí, které by lidem neslušely. Ani jim vždy nesluší, některé činy bohů dokonce budí sváry i boje mezi nimi, ale bohové se s tím vyrovnají snáze než my lidé, často právě na úkor nás lidí, když se pak v těch bojích ocitáme místo nich. Z 19. století známe latinsky formulované úsloví Quod licet Iovi, non licet bovi. (Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.) V antické řecké kultuře ovšem mají lidé vážit, které z činů bohů napodobovat, a které ne. Omlouvat ohavnost tím, že bohové to dělají taky, je krajní zpupnost (hybris), která nemůže skončit dobře.

Ostatní pravidla paiderastie Zeus nejspíš dodržel. Jeho choť Héra se sice vzteká, ale kvůli tomu, že Ganymédés má v roli číšníka vystřídat její dceru Hébé. (Ganymédés je sice mladý, ale není žádné děcko, velikost jeho postavy na plastice je daná tím, že bohové se občas zobrazují větší než lidé.)

 

Literatura

Catherine Johns: Little Book of Erotica. London: British Museum 2005.

Michel Foucault: Užívání slastí (Dějiny sexuality II). Praha: Herrmann a synové 2003.

Michel Foucault: Péče o sebe (Dějiny sexuality III). Praha: Herrmann a synové 2003.

Tomáš Hejduk: Od Eróta k filosofii. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2007.

Kategorie Kalos inscriptions na Wikimedia Commons. – Obsahuje malby na keramice.