Řecké ženy rozhodně nebyly a nejsou žádné putičky. Je na čase vyvážit dojem, který mohl nechtěně vytvořit článek Sex a erotika v řecké antice, protože se omezil na standardní akademické prameny. Podle nich to málem vypadá, že větší vliv mohly ve společnosti mít leda ojedinělé básnířky nebo zase nóbl hetéry. Samozřejmě, spartské dívky prý byly o něco kurážnější, a v politice bychom mohli v rané helénistické době sledovat divoké kousky královny Arsinoé II., pokud bychom na to měli žaludek, ale to jsou poměrně izolované epizody, zatímco pověstný ledovec se skrývá někde pod tímto povrchem.
Z klasické literatury znám jak drsně misogynní úvahy typu „horší než nasadit si do spíže myš“, tak rozumná ocenění až chvály žen a dívek. Nejsem natolik doma v civilní literatuře a v archeologii každodennosti, abych mezi nimi dokázal vážit a výsledek zodpovědně interpretovat. Vím jenom, že řečtí historikové nepovažovali ženy ani tak za slabší, jako spíše haštěřivější. Například důvodem, proč se ženy nezařazují do vojska, prý není jejich v průměru o něco menší síla a rychlost běhu, neboť to je více než vyváženo zarputilostí a někdy až krvelačností. Za nepřekonatelný problém se považovalo udržení rozsáhlejšího korpusu ženstva pohromadě bez přílišných vnitřních konfliktů. Nemenším problémem než bitva sama totiž bývalo přivedení dostatečného počtu mužů v určitý čas na určité místo, jejich ochota podřídit se velení a jejich vzájemná kompatibilita. Různice, nejčastěji o kořist, se v lepším případě řešily dialogem, ten dokonce vznikl právě kvůli tomu. Mezi muži to bylo (alespoň teoreticky) jasné: Každý máčo má jen omezený dosah moci, jak geograficky, tak co do oboru. A mimo tento dosah se musí umět podřídit a s ostatními nějak vyjít. Ženy byly v očích mužů nevyzpytatelné. Mohly by třeba zdánlivě poslouchat, ale přitom si leccos dělat po svém. (Nejspíš tak muži soudili z jindy nepřiznávaných zkušeností z domu.)
Genderové téma je v módě, takže bych se mu rád vyhnul, navíc mu upřímně nerozumím. Napadá mě však odskok do raného 19. století, kde tomu sice profesně vzato nerozumím vůbec, ale je to aspoň romantické a možná signifikantní. Omlouvám se za tentokrát dost osobní tón, neboť je to pokus o sondu do nepřehledných vod.
Na řeckých ostrovech často slýchám přísloví: „Významnému muži neradno odporovat, ostrovní ženě zbytečno odporovat!“ A přesně tak to funguje! Strávil jsem v tom prostředí víc než rok života, takže mám iluzi, že do lecčeho trochu vidím, nakolik ovšem cizinec vůbec může něco chápat. V 90. letech jsem tam potkal i jednu západní novinářku nebo publicistku, která sbírala materiál pro téma postavení ženy v řecké společnosti. Přestože mluvila řecky, tak na muže i na ženy působila jako dost komické cizí těleso. Navyprávěli jí tedy všechno možné. Muž: Samozřejmě, že všechny důležité věci v celé širší rodině (a vlastně i vesnici a div ne na celém ostrově) rozhoduju já. Žena: Muž dělá to, co chci, naštěstí o tom neví, ostatní v rodině taky. Dotyčná cizinka nebyla blbá, takže jí brzo došlo, že si z ní dělají srandu. Časem jí došlo i to, že styl oněch nadnesených výpovědí přesto dobře charakterizuje prostředí. Korunu tomu nasadil jeden děda vyprávěním „z dávných časů“, podle kontextu z obrozeneckých, kdy muži „drsně pracovali“ na moři, takže mezi ženské práce patřilo stát na břehu a zlomeným veslem dobíjet ty z nepřátel, kteří vyplavou. Tvrdil, že to bylo normální, podobně jako „vedle“ na Mykonu hrdinná Madó velela povstaleckou flotilu, ač jinde není zrovna obvyklé, aby mladá čerstvě dostudovaná dívka velela piráty, které rychle přeškolila na první námořníky nového státu. Nebylo jasné, zda pramenem vyprávění je rodinná historie, výuka zapáleného učitele o dvě generace zpátky, nebo volná fantazie. Časem jsem pochopil, že tato rozhraní jsou na ostrovech konfigurovaná nějak jinak.
Tohle všechno se mi propojilo, když jsem si poprvé prohlížel exponáty Egejského námořního muzea na Mykonu. Původně jsem tam šel kvůli několika antickým kouskům a za romantikou starých lodních přístrojů. Kromě toho jsem uviděl i památky na obrozeneckou dobu, zvláště na národní hrdinku Madó Mavrogenús, jejíž pomník stojí na hlavním náměstí, které se po ní jmenuje. Před pojednáním o Madó však nutno zmínit o generaci starší povstalkyni, slavnou Bubulínu.
Bubulína
Toto jméno může být řadě lidí povědomé z románu Nikose Kazantzakise Řek Zorba. Tam je to ovšem jenom narážka, vlastně přezdívka úplně jiné postavy. Skutečná Laskarina Bubulína, spisovně (ale nefoneticky) transkribováno Bouboulina, byla žena nesrovnatelně většího formátu.
Pocházela z arvanitské menšinové komunity na ostrově Hydra blízko Peloponésu, narodila se však roku 1771 ve vězení v Konstantinopoli (alias Istanbulu). To není moc obvyklý začátek života. Provdala se na nedaleký ostrov Spetses, kde prý dosud žijí její potomci. Její muž padl v boji s alžírskými piráty a o dědictví rodinného majetku musela vyjednávat s matkou tureckého sultána. Zděděný majetek pak použila na přípravu protitureckého povstání.
V době řecké války za nezávislost roku 1821, tedy v padesáti letech, velela své lodi Agamemnón a dalším sedmi lodím, které vyzbrojila. To velení nebylo symbolické, ale opravdu, na místě samém! Její syn padl v bitvě u Argu.
Ani ona sama nevzala šťastný konec. O tři roky později, roku 1824, tedy za občanské války, byla zatčena, tentokrát už v řeckém státě, ale z toho se ještě dostala. O rok později ji však nešťastnou náhodou trefila při jakési rodinné rozepří jedna ze střel, která nepatřila jí, nejspíš prý od něčeho odražená, protože správně mířit všichni příbuzní uměli. Posmrtně byla uctěna jako řecká národní hrdinka a slávy došla i v zahraničí: Byla jmenovaná admirálem ruského námořnictva. Nevšední žena a pravá ostrovanka!
Madó Mavrogenús
Zdálo by se, že životní příběh Bubulíny je ojedinělý, že se s ní žádná jiná tehdejší žena nemůže srovnávat. Omyl! Slavná Madó velela na tehdy pirátském ostrově Mykonu tamní flotilu už ve svých dvaceti pěti letech! Pravda, měla jen šest lodí, ale zvítězila! (Cyničtí jazykové na Naxu podotýkají, že měla štěstí, protože turecká flotila neměla na mapách Mykonos pro jeho bezvýznamnost řádně vyznačený, ale stejně ji ctí jako kykladskou a řeckou hrdinku.)
Madó Mavrogenús, spisovně transkribováno Mado Mavrogenous, se narodila roku 1796 v Terstu, z tehdejšího hlediska byla vlastně naše rakouská krajanka. Už samo její jméno působí uhrančivě, zvláště ve tvaru Manthó, což by řecky odkazovalo na věštkyni, ale je to jen dialektová verze Madó. Příjmení evokuje význam Černorodá, leč znamená prostě Rumunská, kvůli rodové šlechtické zápletce, ne že by kdy byla v Rumunsku.
Její otec, Nicolas Mavrogyeny, byl obchodník a významný člen řecké „Přátelské společnosti“ (Filiki eteria), jejímž cílem bylo ukončení turecké okupace a založení řeckého státu. Když bylo Madó 12 let, přestěhovala se s rodinou z Terstu na Kyklady. Napřed na ostrov Paros a po smrti otce vedle na Ténos. Taky leckde studovala, asi i v západním světě. Každopádně pak měla pověst ženy velice vzdělané, dokonce i v řecké filosofii, především ale ženy neobyčejně krásné a rázné. Tato navýsost romantická dívka prý šířila ideje osvícenství!
Když v roce 1821 vypuklo řecké povstání, odešla Madó na Mykonos, kde měla rodina kořeny. Na vlastní náklady hned vybavila dvě lodě korzárů, taky podporovala povstalce na jiných ostrovech, krom toho i na Peloponnésu. Svými listy burcovala pařížské dámy na podporu povstání, což bylo zásadní pro diplomatický kontext. Roku 1822 měla její flotila už šest lodí a zvítězila nad Turky. Mykonos byl svobodný a velitelka pirátů rychle přeškolených na vojenské námořnictvo se pustila do diplomatických jednání o vzniku Řeckého státu, ale taky do organizování pokračujících bojů v různých částech Řecka, což většinou sama financovala.
Pozdější první guvernér Řecka (vládce v přechodném období, kdy Řecko bylo pod ochranou velmocí), Ioannis Kapodistrias, jí naprosto mimořádně udělil vojenský řád a věnoval dům v Naupliu na Peloponnésu, které tehdy bylo hlavním městem nového státu. Madó proto opustila Mykonos, jenže pak přišla o majetek. Po nešťastných láskách (bratr šéfa Přátelské společnosti a první maršál řecké armády Demetrios Ipsylantis, pak premiér Ioannis Kolettis) se na Mykonos vrací. Nakonec tato hrdá žena žije v anonymitě a v bídě na Paru, blízko chrámu Panagia Ekatontapiliani, kde umírá už roku 1848.
Ostrované byli zvyklí na ledacos. Vždyť starořecké přísloví říká, že lidé mohou nabývat tří stavů: živí, mrtví a ti na moři. Do doby, než i tam přišla Schrödingerova kočka, to byl nejlepší popis neurčitosti stavů lidské existence v těchto končinách.
Nemalujme si námořní piráty nijak růžově, už nejstarší antika je považuje za nejzvrhlejší podobu lidí. Základním zdrojem jejich obživy bylo přepadání pobřeží kvůli uloupení všeho, co uloupit šlo, hlavně mladých lidí, které pak prodávali jako otroky. Část dějin ostrovů jsou dějinami protipirátských opatření: obranné věže i stěhování městeček od pobřeží do horského vnitrozemí. Zvláště v okrajových oblastech, například na Amorgu (viz tady a tady) byl strach z pirátů příčinou vylidňování ostrovů ještě po celé 19. století a (snad) definitivně pominul až roku 1949. To jenom na Mykonu vzpomínají na piráty jako na národní hrdiny, protože se včas a úspěšně přeškolili do této role, veleni hrdinskou, krásnou a vzdělanou Madó. Blahoslavený každý z pirátů, kteří se nechali velet od studované holky.
){kind=link}
Stručný nekrolog ostrova Mykonu jako dovětek
Mykonos býval významný jako přestupní stanice poutí na Délos, tedy theorií; po pouti se tam odehrával taky její světský došup, prostě perla Kyklad. Když staré náboženství pominulo, byla na tomto dost malém a místy skoro holém kusu granitu nebo granodioritu (s fleky jakési lesklé a tvrdé břidlice) nouze o cokoliv, takže se podivnému a hroznému zdroji doplňkové obživy těžko divit. Ostrov získal krajně špatnou pověst, která se až díky Madó na nějakou dobu napravila. Pak tu ovšem začala řádit moderní turistika, časem patrně pod taktovkou nejedné mafie. Koncem 20. století býval Mykonos nejen hodně drahý, ale taky hodně výstřední, mnozí se nad ním pohoršovali. Průměrný nocleh tu nabízeli za peníze asi jako můj tehdejší měsíční plat, „se speciálními službami“ za dvojnásobek. (Dával jsem ale přednost pěkné plážičce pod útesy s jakousi prezidentskou vilou.) Všechno bylo ovšem pečlivě upravené, takže o městečku se říkalo, že je to nejhezčí Potěmkinova vesnice na světě. Rybáři a piráti ustoupili celebritám a extravagantním turistům, kteří si můžou koupit třeba „výlet na pirátské lodi“, za příplatek nejspíš i s přepadením. Pak se přes tuto úhledně upravenou spoušť převalila lavina davů, které moc netuší, kde jsou, ale chtějí taky pobýt na ostrově, na který jezdí celebrity, a vyfotit se tam. Romantická úpravnost vzala za své. Všechno je vydupané a přistavěné, skutečná obydlí místních pustnou. Pustnou i nádherné památky, včetně křesťanských. Donedávna pečlivě udržované alespoň zdání autenticity padá. Místní to už vzdali.
Mykonos býval i krajinářsky moc pěkný ostrov, ale té krajiny už nejspíš důkladně ubylo, ve prospěch atrap rádoby tradičních kykladských domů. V jisté hospodě jsem zaslechl, že ostrov čeká na nástupkyni Madó, která ho znovu osvobodí, tentokrát od nenasytných cestovek. Stejně prý ty peníze jdou kamsi jinam. To by ovšem vyžadovalo hrdinství ještě větší, než jakým byl odboj proti turecké flotile před dvěma staletími. (Pro začátek by snad mohla vybavit dvě atrapy Mykonu někde úplně jinde. Kdyby jich pak měla šest, tak už by to mohlo ostrov osvobodit, protože jen nemnoho lidí ví, kde leží skutečný Mykonos, a proč má smysl jezdit zrovna tam. Ale to už je úplně jiný problém, problém likvidace památek a zajímavých míst turistickým těžkým průmyslem.)
Literatura
Kapitola Mykonos v mé elektronické publikaci Pouť na Kyklady na doméně www.keros.cz (https://www.keros.cz).
Fotogalerie Egejského muzea na Mykonu v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.