Největšího orla všech dob hostil Nový Zéland. Samice, které byly větší než samci, dorůstaly hmotnosti až 15 kg. Jejich křídla se rozpětím blížila třem metrům. Obří orel zřejmě vyhynul během 15. století a novozélandský přírodovědec Julius von Haast jej v roce 1872 popsal  pod vědeckým jménem  Harpagornis moorei jen na základě kosterních ostatků. Orel nazývaný domorodým maorským obyvatelstvem Te Hokioi lovil obří ptáky moa, kteří vážili až 200 kilogramů. Orel na moa utočil z vyvýšených míst. V prudkém letu na něj dopadl  a zaťal mu pařáty do zadní části těla. Drápy pronikly hluboko do útrob oběti a často prorazily i kost. Moa pak podlehl rozsáhlým zraněním vnitřních orgánů.
Zoologové předpokládali, že obří orel se vyvinul z australských orlů klínoocasých, kteří dosahují hmotnosti až 4,5 kg a mají rozpětí křídel 2 metry.
Mezinárodní tým vedený novozélandským paleontologem Richardem Holdawayem  se pokusil podpořit tento názor analýzami dědičné informace. Izoloval DNA z kostí vyhynulého orla a srovnal ji s odpovídajícími úseky dědičné informace současných orlů.

 

Obří novozélandský orel při útoku na ptáky moa.

Výsledky analýz DNA byly tak překvapivé, že jim vědci nejdřív ani nemohli uvěřit. DNA obřího orla měla nejblíže k dědičné informaci orla nejmenšího, který váží necelý kilogram a je nejmenším zástupcem orlů na světě.
Orel nejmenší obývá rozsáhlá území. Vzácně se zatoulá dokonce i k nám. Žije i v Austrálii a na Nové Guineji. Odtud se před 700 tisíci lety dostal až na Nový Zéland. Ten nabízel ptákům ideální podmínky. S výjimkou tří druhů netopýrů nežil na Novém Zélandu  před příchodem člověka žádný savec. Na dvě stě padesát druhů ptáků tu nemělo významnější konkurenty a to skýtalo jejich evoluci zcela volné pole. Býložravé savce nahradili ptáci moa. Žilo jich tu přinejmenším jedenáct druhů a dosahovali velikosti od většího kuřete až po obry dorůstající výšky 3 metrů.
Maličkým orlům se tu nabízela bohatá kořist, kromě jiného i široké spektrum druhů ptáků moa. Na rozdíl od své australské domoviny nebyli orli nuceni odnášet úlovek na vyvýšená místa do bezpečí před konkurenty z řad savců. A tak se dostávali do výhody stále větší orli, kteří nakonec dokázali ulovit tvory mnohokrát větší než byli oni sami. Vůbec přitom nevadilo, že s kořistí nepohnou ani o píď. Na zabitém obřím ptákovi moa  mohli nerušeně hodovat celé dny.

Zdroj: PLoS Biology