S Erótem bývají potíže, ale bez něho je časem všechno jaksi na nic. Erós se může stát strůjcem tragédie, což není totéž, jako pouhý příběh se špatným koncem. Tragédie (doslova: „kozlí zpěv“) exponuje podvojnou povahu života a snad i světa, který je krásný, ale za cenu komplikací a hlavně konce. V oboru tragické krásy byli Řekové vždycky mistři. Láska nebývá vždy opětovaná; navíc má Erós v povaze, že odkrývá hlubinu jedinečné individuality, čímž nárokuje věrnost, ale přitom potřebuje létat, špatně snáší přistřihnutí křídel. Do potíží se snadno dostává i výklad o Erótovi. Intelektuální reflexe sice nabídne nadhled, jenže ten hned ukáže další komplikace.

 

Erós působí lásku ve smyslu touhy, v jistém smyslu jí dokonce sám je. Je to touha po odkrytí, dosažení, splynutí, spojení, to vše v nejednom smyslu slova. Nemusí vždycky jít zrovna o sex, někdy třeba o krásu, vztah nebo poznání, v méně šťastných případech třeba o majetek nebo dokonce peníze. Ty méně šťastné případy zakládají spíše na horor než na tragédii. Vrcholným příkladem Erótova působení je přece jenom sexuální touha a jí odpovídající spojení.

Pro Řeky byla erotika neméně důležitá než sám sex, navíc zasahovala i do mnoha témat nesexuálních. Protože se sexu neštítili, tak neměli tak vyhrocené ujímání s rozlišováním mezi přátelstvím a láskou, nebo mezi láskou (převážně) nesexuální povahy a jasným puzením k pohlavnímu splynutí. Samozřejmě to rozlišovali, někdy docela přísně, ale nehnala je přitom obava, že by i v naprosto nevinných projevech přátelství a lásky mohlo někde v zadním plánu být cosi „erotického“, vždyť to všechno stejně působí Erós. Například ohlédnutí za pěknou dívkou mohlo někdy mít jasně sexuální motiv, který nutno skrýt nebo aspoň odročit, pokud se jedná o počestnou dívku a počestného muže, ale jindy mohlo jít spíš o přitažlivost krásy nebo obecné lidské příjemnosti, kterou není proč skrývat. Mezi oběma těmito úrovněmi je možné rozehrát složitou kulturní hru. Krásná je i modrá obloha a lidsky velice příjemná může být i prastará babička, přesto v takových případech přitažlivost obvykle nemíří k pohlavnímu spojení. Že za každou přitažlivostí stojí Erós, to je jasné, ale zdaleka ne vždy v (prvoplánově) sexuální podobě.

 

Verze mýtů o Erótovi

Erós je v Řecku jméno jednoho z bohů, proto píšeme s velkým E. Jméno samo znamená Touha. Jakožto o významném bohu koluje o Erótovi samozřejmě řada mýtů, jenže se v nich nevyznáme o moc líp, než v praktickém působení Eróta. Mýty o Erótovi totiž nejdou nijak moc dohromady, neučešeme z nich jednolitý příběh, tedy mytologii.

Erós je především primordiálním božstvem, předřazeným před ostatními bohy! Když Hésiodos psal dílo O zrození bohů (Theogonie), tak jako první použil později tolikrát osvědčený trik, totiž že přílišnou pestrost zvládneme rozčleněním na nějaké epochy, které následují jedna po druhé, takže to všechno pospolu nemusí fungovat naráz. Pro zjednodušení výkladu rozčlenil tři generace bohů, kteří se postupně rodí a přebírají nadvládu nad ostatními bohy a nad světem. Tyto tři generace (Úranos a Gaia, Kronos a Rhea, Zeus a Héra) máme v povědomí, ale zapomínáme na jakousi „nultou generaci“, kdy na scéně je pouze Chaos, Gaia (Země), Olympos, Tartaros a Erós! Pak se teprve rodí 1. generace bohů, např. z Chaosu Noc a z ní Jas, zatímco z Gaie Úranos. To je pochopitelné, protože bez Eróta by se snad bohyně s bohy nespojovaly.

Mnohem známější je ovšem úplně jiná verze, v níž je Erós synkem Afrodíty. Bývají spolu zobrazovaní, Erós jako rozverný klučík, občas s lukem, kterým střílí na své oběti. Nezabíjí je, rozhodně ne rovnou, ale probouzí v nich touhu. Na všetečnou otázku, kdo že je jeho otcem, můžeme odpovědět, že přece Afrodítin milenec, vášnivý Arés. To dává smysl: bohyně lásky s bohem bezohledné bojové vřavy mohli zplodit takového vykuka, který probouzí ohledy i bezohlednost. Alternativně bývá otcem Eróta Afrodítin manžel Héfastos, božský vynálezce a technik; nebo spíš Afrodítin milenec Hermés, rozverný puberťák i moudrý stařec, Průvodce duší a šibalský vládce horizontu.

 

Mýty se ovšem neshodnou ani na původu Afrodíty. Podle Homéra je dcerou Dia a jeho první ženy Dioné. Mnohem známější a velice často zobrazovaná je však Hésiodova verze: Afrodíta se zrodila z „mořské pěny“, tedy z moře, oplodněného pádem Úranových pohlavních orgánů po Kronově drsném zásahu proti otci. Pak doplavala na Kypr nebo na Rhodos, tam se opucovala a vyrazila mezi lidi.

 

Mytologicky je tedy Erós jak primordiálním božstvem, tak synem Afrodíty a vnukem Úranovým, ale taky synem Afrodíty a vnukem Diovým (ten sám je ovšem vnukem Úrana). Tak si vyberte!

 

Erós a Anterós

Když na někoho zapůsobí Erós, ať už se v něm probudí hlubinné síly kosmu nebo ho potrefí rozverný šíp lásky, propadne „šílenství od bohů“. Tato mania od bohů se liší od „lidského šílenství“, je krásná, není pouze škodlivá, dokonce je nutná pro život. Ne každé šílení od bohů musí být erotické, mimo tuto hru je (někdy) věštecké vytržení, nicméně erotické šílení je nejčastějším případem. Potrefený se zamiluje, v typickém případě do konkrétní osoby. Vynecháme teď jiné možnosti, jako když se například Narkissos zamiloval do svého vlastního obrazu.

Milující strádá, pokud jeho láska není opětovaná, pokud se jeho touha nesetká s touhou milované osoby. Tomuto opětování touhy milovanou osobou se říká Anterós. Je to opět bůh, občas zobrazovaný jako průvodce Erótův. Hrají si spolu – a škádlí tím muže i ženy, od úsvitu puberty po vetché stáří.

 

Erós a Thanatos

Přinejmenším pohlavně přenosné formy života mají stoprocentní mortalitu. Dokonce i poměrně nesexuální erotika krásy světa nebo intelektuálního poznávání mívá svůj konec, byť většinou méně dramatický, alespoň pro vnější pohled. Není divu, že zobrazování Eróta ukazuje zvláštní symetrii se zobrazováním Thanata, tedy Smrti, ale řecky je mužského rodu, takže Smrťáka. Erós činí vědomí smrtelnosti akutním.

Na starších malbách je Erós mladý muž, často okřídlený, a Thanatos může vypadat úplně stejně. Jindy je Thanatos zobrazen jako o málo starší mladý muž, bez křídel, zato s nenápadným sekáčkem, jako celkem přívětivě působící šikovný řezník.

 

Erós na zobrazeních postupně mládne až dětinští, končí to málem dětským pornem, jakého je plný třeba Louvre. Thanatova podoba naopak postupně stárne, končí zobrazením kostlivce s kosou. (Výjimkou je zdětinštění Thanata v orfickém prostředí Oděsy v 1. století n. l., kde se připodobil dobovému Erótovi, pokud to vůbec je správná identifikace.)

 

Erós u filosofů před Platónem

Když je to v mýtech zamotané, tak zkusíme, jestli to u filosofů bude nějak rozpletenější. Předběžně lze tušit, že to bude ještě složitější.

Erós je kosmickou silou spojující svět, ale nejnápadněji se projevuje ve všem živém. Takhle nějak to asi myslel Parmenidés, když napsal: „Nejdříve ze všech bohů byl zosnován Erós.“

Zní to lahodně, dokud si nepřečteme kontext:

 

„Uprostřed (...) je bohyně, která řídí všechno,

působí totiž všechny hrůzy porodu i páření,

posílá samci samici, aby se pářili, a naopak zase

samce samici.“

 

Parmenidés sice připsal Erótovi zcela zásadní roli při jakémkoli vznikání, ale protože za pravou skutečnost považoval cosi, co nevzniká a nezaniká, tak hned Eróta vylíčil jako zdroj hrůz. Na světě je to samé páření a rození, to je přece děsné! Pro běh empirického světa je to potřeba, ale „jsoucnost“ sama (nebo snad „bytí“) je prý mimo tuto hru. Podivný to pokus o intelektuálskou zdrženlivost a vzpouru proti životu a smrti i proměnlivosti světa. No, nebýt Eróta, tak by nejspíš bylo všechno naprosto přehledné a plně formálně popsatelné, nebyl by rozdíl mezi formálním popisem a skutečností. Formální popisy sice taky mohou být předmětem touhy, ale samy o sobě jsou nedotknutelné, vypadají jako věčné, i když jsme je vymysleli my.

Možná jsme si špatně vybrali autora, tak zkusme Empedoklea, myslitele kosmické lásky. K výkladu působení Lásky nebo Eróta dokonce využil mýtus o Androgynovi: Když bylo působením Lásky vše pospojováno, ještě než převážil cupující Svár, tak lidské bytosti měly oboje pohlaví. Pak je však rozdělil Svár. Od té doby se ony „polovičky“ hledají a touží po opětovném spojení. Spojující kosmickou roli, tak zásadní i pro vznik života, u Empedoklea sice opravdu má Láska (Filotés), ale samo zrození, zvláště v případě člověka, je pádem do neštěstí:

 

„Naříkal jsem a plakal, když jsem spatřil [toto] nezvyklé místo.“

 

Empedoklés líčí svět slovy hodnými barokního kazatele:

 

„... nevlídné místo,

kde Vražda, Hněv i zástupy dalších Pohrom,

vysušující nemoci, účinky Hnití i výtoky

Zhouby po louce sem a tam bloudí v temnotách.“

 

Prý je to následek pádu z jakési onačejší pozice: „Z jaké pocty [jsem klesl] a jak velké blaho opustil... [mezi lidmi teď žiji].“

To jsou všichni filosofové takoví morousové? Všichni ne. Nevybrali jsme si ovšem žádné hlupáky, jenom exemplární zásvětníky, jak je nazval Nietzsche. Část filosofů je v pokušení přitakávat „čistotě“ údajně věčných forem a pomlouvat všechno, kde se něco děje, co nemají pod kontrolou. Zvlášť výrazné je to právě u tzv. „mužů božích“, inspirovaných nestandardními náboženskými proudy. Možná jsme raději měli hledat u básníků. Nechtěli jsme přece odpověď formálně rozumnou, ale rozumnou na míru problému. Příčetnější filosofové nejstarší doby se, aspoň nakolik vím, o Erótovi nevyjadřovali, přinejmenším ne výslovně, nechávali to básníkům, protože ve svém oboru měli jiné starosti.

 

Jiný kalibr ovšem představí Platón. Řada jeho textů má výrazně libidinózní charakter. Sókratés se v Platónově podání dokonce prezentuje jako odborník ve věcech lásky a slibuje erotické zasvěcení. V dialogu Symposion je opravdu vyloží. Samozřejmě to bude ve výsledku odtažité a odtělesněné; tedy zcela bezúhonné a poněkud umrtvující.

 

Literatura

Hésiodos: Zrození bohů, v Zpěvy Železného věku. Praha: Antická knihovna 1990.

Tomáš Hejduk: Od Eróta k filosofii. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2007.

Fotogalerie Eróta v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.