Australská bioložka Kerstin Fritsches z University of Queensland v Australii se zaobírala čerstvě ulovenými mečouny, měřila jim teplotu oční sítnice. Naměřená teplota sítnice jejich očí kolísala v rozmezí 5 až 25 stupňů Celsia. Vypreparované sítnice podrobila testu při kterém na ně nechala dopadat záblesky světla o různé frekvenci a o různé intenzitě. Zjistila, že teplota oka má velký vliv na fysiologickou schopnost oka při rozlišování jednotlivých záblesků.
Mečouni obvykle udržují teplotu svých očí a svého mozku, v rozmezí 19 až 28 stupňu Celsia. Závisí to na hloubce ve které se ryba pohybuje. Teplota oka může tedy být vyšší, než by odpovídalo teplotě okolního chladného prostředí.
Podle všeho si ryba reguluje teplotu v závislosti na potřebách daných intenzitou světla, které je v dané hloubce k dispozici.
O mečounech se ví, že obývají tu část oceánu, která je co do výskytu potravy chudá. Kořist je zde nejen sporá, ale navíc je značně rozptýlená. Aerodynamický tvar těla mečounům umožňuje rychle pročesávat velké vodní prostory. Zdá se ale, že jejich rychlost by jim sama o sobě moc platná nebyla. Adaptace jejich oka, která představuje výhodu rozpoznání i krátkých záblesků o malé intenzitě jim dává větší šance při rychlém pohybu ve spoře osvětlených prostorách kořist najít.
U mečounů je část jejich okohybných svalů přeměněna k tomu, aby produkovaly teplo. Krev z těchto svalů je odváděna do oka a mozku.
Tým Fritchesové testoval také dalšího mořského predátora – tuňáka. Také u něj zjistili, že zvýšení teploty oka má u něj obdobný příznivý vliv na rozlišovací schopnost jejich zraku. Tuňák ale ve své specializaci nešel tak daleko, neboť si ohřívá celé tělo, což je energeticky jistě velmi náročné a asi jen těžko bude schopen nastavit si „topení“ na tak vysokou teplotu jako mečoun. Mečoun je v tomto zřejmě jednička.
Pramen: Current Biology (DOI: 10.1016/j.cub.2004.12.064)