Znáte to, leccos se vyloží jako změna konformace. Atomy se jinak uspořádají a je z toho něco jiného, někdy molekula jenom změní tvar a už funguje trochu jinak. Toto je hlavní objev antických atomistů, i když nemluví o žádných molekulách. Ty jejich atomy jsou ovšem dost záhadné a neradno je zaměňovat s těmi našimi; ty naše jsou spíš jenom pojmenované na jejich počest, ale jsou chápané jinak. Nejde o to, že naše novodobé atomy se skládají z elementární částic atd., to by se to mohlo jenom přejmenovat o další jednu nebo dvě úrovně níž –a za atomy prohlásit třeba položky standardního modelu. Hlavní rozdíl je v tom, že naše atomy jsou na rozdíl od svých nejstarších jmenovců hmotné a docela empirické objekty, i když ta empirie je pro jejich malost dost nepřímá. Dají se však „hmatat“ zvláštní jehlou a hlavně mají hmotnost i řadu dalších vlastností. A nejsou věčné a neměnné.

Další objev atomistů je tak nenápadný a samozřejmý, že na něj často zapomínáme: prázdný prostor! To byla opravdu novinka, která se prosazovala hůř než ty atomy samotné. Dávným lidem nebylo intuitivní, že by bylo nějaké nic. Atomistické pojetí prázdného prostoru ovšem neradno zaměňovat za moderní vakuum, ve kterém se toho děje ažaž, často opět dost neintuitivně pro laiky. Je to zatím jenom skutečná prázdnota, ve které se atomy mohou pohybovat a měnit konformaci svých shluků.

 

Samo slovo atom (atomos) znamená řecky „nedělitelný“. Leukippos ani Démokritos však nepostupovali tak, že by něco dělili tak dlouho, až by narazili na mez v podobě atomů. To jenom v karikaturách štípají polínka tak dlouho, až už to dál nejde. (Podobně jako marné rozbíjení atomu kladivem ve filmu Císařův pekař.) Jejich atomy nejsou výsledkem žádných pozorování nebo experimentů, jsou to postuláty teorie. Antický atomismus je myšlenkově formálním modelem, systematizovaným mentálním „experimentem“. Tento formální model pracuje s atomy a prázdnem jako se základními položkami, zcela podobně tomu, jako když my pracujeme s určitými položkami matematických modelů. Ten model nějak chodí, byť ne bez problémů. Jako mají někteří současní matematičtí modeláři představu, že položky jejich modelů reálně existují i mimo jejich model, tak už antičtí atomisté tvrdí, že ty postuláty jejich modelu opravdu existují. Dokonce jsou tou základní skutečností, z níž se odvozuje výklad pozorovaných přírodních dějů.

 

Pro antické atomisty není základní otázkou „z čeho“ něco je, takhle se bude ptát až Aristotelés a při pokusu o odpověď zavede termín „látka“ (resp. hmota). Samozřejmě pak svou otázku podsune i atomistům, které ani trochu nemusí, a četné učebnice ho v tom budou následovat, protože dějiny píší vítězové, a k nim na dlouhou dobu patřil spíš Aristotelés než atomisté. Atomisté se ptají, jak vyložit změny v přírodě, a odpovídají, že změnami konformace neměnných atomů v prázdném prostoru.

 

Tvůrci myšlenky na atomy a prázdno

Za autora výkladového modelu změn v přírodě postulováním atomů a prázdna je považovaný Leukippos z Milétu, který žil nejspíš v letech 500 až 440 před n. l. Bohužel o něm samotném nevíme nic víc, než jsem právě napsal. Z desítek antických referátů o jeho nauce se dozvíme přesnou a dost malou podmnožinu toho, co známe od Démokrita, takže teď milého Leukippa trapně přeskočíme.

 

Nejvýznamnější postavou dějin této teorie je Démokritos z Abdér (asi 460 až 370 před n. l.). Abdéry (někdy psáno Abdéra, ale řecky plurál Abdérai) bylo město v dnešním severovýchodním Řecku. Byla to kolonie Iónů, tedy řeckých obyvatel dnešního západního Turecka, málem ztracená v daleké pustině, příslovečný zapadákov. V řeckých komediích je to ekvivalent Kocourkova, což ale nemá nic společného s Démokritem. Víme o něm jen o málo víc než nic, zato máme spoustu legend a drbů. Byl obdařen epithetem „Smějící se filosof“, asi do páru s údajně Temným (nebo dokonce šíleným) Hérakleitem.  Drby o starých filosofech milují daleké cesty, ale taky patriotismus. Proto některé připisují Démokritovi cesty až k Chaldejcům, zatímco jiné (asi realističtější) zdůrazňují, že nevytáhnul paty z Abdér a nenechal se zlákat ani leskem Athén.

Část atomistické teorie převzal ve zjednodušené podobě Epikúros ze Samu (341 až 270 před n. l.), který v Athénách založil proslulou zahradní školu. Ten měl ovšem úplně jiné starosti a slasti, atomy a prázdno se mu hodí spíš jen pro dokreslení a ucelení vlastních témat.

 

Epikúrovo dílo v latinsky psané básni podrobně referuje i jeden z úplně prvních římských filosofů, Lucretius Carus (99 až 55 před n. l.). Díky tomuto zprostředkování byla určitá verze atomistické teorie na Západě trvale známá, byť byla až do renesance tvrdě zakazovaná. K Epikúrovi a Lucretiovi se ještě dostaneme ke konci článku.

Jak se nápad objevil?

Musíme malinko couvnout do ranějšího 5. století před n. l. Tehdy v daleké Itálii napsal Parmenidés mimořádně vlivnou a zavilou báseň, v niž mu bohyně zjevila souřadnost myšlení a skutečnosti. Bohyně také tvrdí, že „jest“ pouze „Jedno“, zatímco „nikterak nemůžeš myslet nejsoucna jsoucnost“. Zjednodušeně: Když něco je, tak to je, zatímco když něco není, tak to není; a to nic ani nemůže být objektem myšlení, myšlenka potřebuje předmět. Bohyně dokonce provádí důkaz sporem, že jsoucí jest Jedno, navíc věčné a neměnné.

 

S tím je pak v následujících generacích problém. Řada autorů se nechce vzdát nově objevených předpokladů logiky, ale ani tradičních témat, která se týkají přírody, tedy prostředí mnohosti a proměn. Jak to udělat, aby se Parmenidova bohyně upokojila a z přírody něco zůstalo? Vždycky se ovšem z Parmenidovy nauky (resp. z řeči bohyně, kterou prý uprostřed nebe navštívil) musí něco málo zatlouct. Typický fígl vypadá tak, že postulujeme nějaké neměnné a věčné entity, které se spolu navzájem „mísí“ a tím zakládají pozorované proměny v přírodě. U Empedoklea to byly  čtyři živly, u Anaxagory infinitezimálně malé kvality..

 

Leukippos a Démokritos to vezmou z gruntu. To, co je, je. To je jasné jak facka. Ale to, co není, taky je! To působí spíše psychiatricky, ale jen dokud se to „nic“, co „není jsoucí“, a tímto divným způsobem taky „je“, nevloží jako prázdný prostor. Důvodem k jeho zavedení je, aby vzal vítr z plachet důkazu sporem, že jsoucí jest Jedno. Díky existenci prázdného prostoru padá předpoklad tohoto důkazu, neboť jednotlivé části „jsoucího“ od sebe mohou být oddělované právě prostorem. Těmi separovanými jakoby kousky jsoucna samotného budou věčné a neměnné atomy. Postulování prázdného prostoru přináší i další příjemný následek, totiž že se ty atomy mají kde pohybovat, takže neměnnost každého z nich nevede k neměnnosti v přírodě, ale naopak umožní výklad změn. Všechny pozorované změny v přírodě, včetně toho, čemu lidé říkají vznik a zánik, jsou jen změnami konformace atomárních struktur. Pozorujeme a prožíváme bezpočet proměn, ale „ve skutečnosti“ (rozuměj: jako objekty striktně formálního myšlení) je to všechno jen atomy a prázdno!

 

Atomy úžasné i problematické

Už víme, že atomy jsou postulované jako nedělitelné, věčné a neměnné částečky jsoucnosti, které se pohybují v prázdném prostoru. Pohyb, včetně proměn vzájemných prostorových konfigurací, je jedinou změnou, která jim je dovolená. Není to totiž změna jich samotných, ale jenom změna prostorových relací mezi nimi. Co o nich víme ještě? Přesněji: Co z tohoto jejich postulování Démokritos dedukuje? Jaké mají vlastnosti?

Nemají žádné vlastnosti! Ne proto, že bychom jejich vlastnosti neznali, ale z jejich postulování plyne (je předpokládáno), že jsou bez vlastností. Jinak by se model ocital v logickém kruhu a propadal by se do regresu na stále hlubší úrovně. Vnímané vlastnosti čehokoli přírodě přece chce vysvětlit proměnami vzájemných prostorových konfigurací mezi atomy, a che tak učinit jediným reduktivně poznávacím krokem, redukcí vlastností na konfigurace atomů. Atomy jsou objekty ryze kvantitativní, mají jen velikost a tvar, i když ani jeden z těchto parametrů neznáme. Představujeme si je jako hodně malé, to nejspíš asi budou, ale hlavním důvodem této představy není jejich nedostupnost zraku a hmatu. Přesto Démokritos tvrdí, že takto pojaté atomy jsou základnější úrovní přirozenosti (fysis) než jevy působené jejich přeskupováním. Jsou to totiž objekty myšlení a ty jsou (v souladu s Parmenidem) skutečné, zatímco proměny přírody jsou až projevem změn jejich konfigurací.

Ani na centimetrovém atomu by totiž nebylo co vidět ani hmatat, vždyť je to objekt formálního modelu. Důsledně vzato je dokonce i tíže nebo tvrdost až projevem konfigurací atomů. Nutno přiznat, že zde narážíme na určitou potíž, možná způsobenou stavem zachování zlomků Démokritova textu a antických referátů o něm. Potkáváme totiž také verze, podle kterých mají právě tíže a tvrdost výjimku z obecných parametrů modelu, takže tíži a tvrdost můžeme přisuzovat i atomům samotným. Není jasné, nakolik to není až epikúrejská verze atomární teorie.

 

Atomů je neomezeně mnoho „druhů“ – a od každého je velice mnoho atomů.Ty jakoby druhy se mezi sebou liší velikostí a tvarem. Jsme u dalšího problému. Na jedné straně uvádí Démokritos téměř příklady vztahů mezi tvary atomů a smyslovými jevy, když hrany až háčky na atomech způsobují trpkou chuť, zatímco hladké atomy sladce kloužou do krku. Na druhé straně se ovšem zdá, že toto je pouze nešikovná popularizace. Nebo naprosto hypotetické úvahy typu „co by, kdyby“. Démokritos totiž rezolutně tvrdí, že skutečná povaha přírody se skrývá v hlubinách atomární úrovně, o jejichž konkrétních parametrech nevíme vůbec nic! Ještě Galénos to referuje slovy:

 

Když Démokritos zlehčil, co se nám jeví, totiž slovy: „Podle zvyku barva, podle zvyku sladké, podle zvyku kyselé, avšak ve skutečnosti atomy a prázdno,“ tu dal smyslům takto promluvit k rozumu: „Ubohá mysli, od nás jsi vzala důkazy a nás vyvracíš? Pádem ti bude naše vyvracení.“

 

Podle Démokrita se vlastnosti objevují až jako reakce našich smyslu na konformace atomů. Dvakrát empirické to opravdu není. Na úrovni modelu je to nesmírně účinné, ale na úrovni reálného poznávání přírodních jevů je účinnost nulová. Nad tím prý lkal už Démokritos. Legendy mu připisují výkřik: „Dal bych celé království Peršanů za jediný příčinný výklad“. Drby pak komentují, že žádné království nemá. Zajímavější je, že tím „příčinným výkladem“ určitě myslí jakýkoli konkrétní příklad vztahu mezi pozorovaným jevem (nebo vnímanou vlastností) a ději na atomární úrovni. Máme tedy k dispozici skvělý obecný výklad o úrovni skutečných jsoucen, ale o tom, jak to konkrétně chodí, nevíme přísně vzato vůbec nic. Právě tím se Démokritovy atomy liší od novodobých, a proto na ně také nedosáhneme ani žádným pokrokem technologie.

 

Změny konformace

Když zaměříme pozornost na výklad způsobů, jakými se konformace atomů proměňují, působí Démokritův model velice schopně. Jeho atomární skládačka je co do způsobů relací mezi atomy překvapivě bohatá. Rozlišuje tyto prostorové relace atomů:

 

Seskupení (analogie sumárního chemického vzorce). Příklad: HHO.

 

Pořadí (analogie strukturního vzorce). Novodobý příklad HOH je sice realističtější než zápis HHO výše, ale k postižení této Démokritovy myšlenky by se dnes hodilo spíš porovnání dvou izomerů, třeba butanu a izobutanu.

Verzí této možnosti je i situace, kdy celková struktura je sice stejná, ale nejméně jeden z atomů je v ní nějak jinak otočený. Příklad by musel zacvičit s fonty, třeba naležato. O novodobé přírodovědné analogii nevím.

Sémantická vrstva (analogie „textu“, třeba DNA). Tradiční příklad: Rozdíl mezi LAFA a ALFA, nakolik nejde jenom o izomer, ale o to, že ALFA něco reprezentuje na sémantické úrovni.

 

Náhoda a nutnost?

Co řídí pohyb atomů v prázdném prostoru? U Empedoklea  to byly Láska a Svár, u Anaxagory Mysl, i když vždy bez jakékoli teleologie (finality, záměru). Co podle Démokrita řídí pohyb atomů? Těžko říct. Jasné je jenom to, že opět nejde o žádný záměr. Z dochovaných zlomků textu neumím rozhodnout, zda pohyb atomů řídí náhoda nebo nutnost. Nejspíše to vypadá, že „náhoda neboli nutnost“, což zní poněkud divně, dokud si neuvědomíme, že ve staré době nemusí být nutnost chápána deterministicky, ale jako cesta náhody, jako vítězná náhoda; ta, co se zrovna stala. Nebo ty atomy prostě neřídí nic. (Z pozdějšího hlediska by na ně musely působit nějaké síly, aby se jen tak nerozběhly, jenže na nadstavbu dynamiky nad pouhou kinematikou je v Démokritově době ještě brzo.)

 

Bohové, duše, etika

V kouzelně intelektuální nauce Démokritova atomismu vrcholí odkouzlení starého vnímání světa, a to ve jménu nového okouzlení intelektualitou. Každopádně zde není místo pro jakoukoli účelovost. Přitom Démokritos hojně mluví o duši a někdy i o bozích, ale obé je samozřejmě také atomární povahy! Atomární povaha bohů je výtečným dokladem, že i mimo náboženské texty jsou pro Řeky bohové součástí přírody, byť součástí nejdůležitější. Démokritos není nijak dvakrát zbožný, ale zdaleka není ateista.

 

Duše je také atomární povahy a nějak se navazuje na nervové uzly podél páteře, resp. míchy, ale zachovaly se o tom jenom zmínky. Zato Démokritova etika byla dost slavná, pro změnu ovšem nevíme, co všechno z ní je opravdu od Démokrita, protože se mu připisovalo kdeco. Nejspíš je odtažitě intelektuálská, s důrazem na odpovědnost. To ovšem pro Démokrita znamená zdrženlivost ve všech ohledech, protože do možných následků svých činů nevidíme, natož abychom je mohli mít pod kontrolou. Komická je představa, že zvláště nezodpovědné je plození potomků, protože nikdy nevíme, co se narodí. Navíc i z nejhezčího dítěte může vyrůst naprostý spratek. Kdo se pro lidskou slabost bez potomků neobejde, ten si prý má adoptovat už dospělé děti přátel, protože už vidí, jaké jsou. Možná je to ale jenom vtipná pomluva, to se stává. Pochopitelnější je jiný výrok připisovaný Démokritovi: „Život bez slavností je jako dlouhá cesta bez hospod!“

 

Epikúros

Atomistická nauka se dochovala také díky Epikúrovu převzetí, bohužel v dost vulgarizované podobě. Epikúrova škola v Athénách se věnovala filosofování o slasti (hédoné, příjemnost, rozkoš) a její nepřátele ji pomlouvají, jak můžou. Zvláště platonici a později křesťané epikúrejcům říkají „prasata ze zahrad Epikúrových“. Jako „doklad“ poměrů v oné škole uvádí, že do ní měly přístup i ženy. To je pravda, ale jinak jde o typickou bezdůvodnou závist.

 

Epikúros (341–270 před n. l.) přišel na to, že život je sám o sobě příjemný. To je v Řecku, uvyklém na tragickou krásu, novinka! Život je tíhnutí k příjemnosti! Nad touto novinkou se moralisté bezdůvodně pohoršují, zatímco biologové ji většinou nedoceňují. Epikúros je ovšem starý opatrník, který ví, že rozkoš nutno pečlivě volit a ještě potom téměř wagnerovským způsobem odkládat její završení. Bez pečlivé volby by nás leckterá slast mohla uvrhnout do velikých nepříjemností. Za základní příjemnosti považuje uměřené a dobré jídlo i pití, např. chutnou vodu. Za nadbytečnou slast luxusní jídlo a pití, za zbytečnou kupodivu pomníky a oslavné věnce. Je vlastně docela asketa, zvláště na řecké poměry.

 

Problém je, že příjemnost života nám často kazí mnohé neblahé okolnosti: přírodní pohromy, společnost, nemoci... Alespoň některým se můžeme trochu vyhýbat. Zvláště se máme vyhýbat bohům. Ti samozřejmě nejsou zlí (řecké náboženství nezná nějaké aktivní zlo), ale dobře víme, jak krátký život mívají miláčkové i milenky bohů. Máme jim dávat, co jim patří, a hotovo. Žádné bratření, natož milování!

 

Slavným se stal Epikúrův návod na odstranění jedné z velkých překážet slasti, totiž strachu ze smrti: „Smrt není ničím, co by souviselo s námi, neboť to, co se rozložilo, nevnímá, a co nevnímá, to se nás netýká.“ Epikúros ruší horizont smrtelné bytosti, byť z opačné strany než pythagorejští a jim podobní zásvětníci. Ruší spojitost rození a umírání. Zavedení formální disjunkce mezi životem a smrtí je možným rubem jeho velkého objevu příjemnosti života. (Freud bude v tomto ohledu moudřejší, když si důkladně všímá vztahu libida a smrti.)

 

Problematická je i Epikúrova úprava démokritovského atomismu. Vlastně ho nepotřebuje, ale přesto Démokritův model přebírá, ale zjednodušuje tak, že ztrácí formální eleganci. Příklad: Všechny atomy prý díky své tíži padají, a to stejně rychle. Setkávat se mohou jen díky jakési odchylce (parénklisis), o které nic dalšího nevíme. Možná se jedná o náhodný jev, to by mohlo být zajímavé. Alespoň tak lze soudit podle Ciceronova nářku nad touto naukou. Epikúros se pokusil dostat atomy pod vládu příčiny, dokonce jediné, tíže. Pak to kompenzuje onou odchylkou. Některé omyly dokážou být plodné: Galileiho prý představa o jednotném pádu atomů inspirovala k myšlence nezávislosti tíhového zrychlení na materiálu.

 

V dobách před Sókratem nikoho nenapadla představa nějakého globálního účelu veškerenstva. Po Sókratovi je tomu zcela jinak. Z pěti nebo šesti hlavních škol se bez této představy obejdou jenom epikúrejci a skeptici. Proto se stanou v kolektivu neoblíbenými.

 

Lucretius Carus

Lucretius Carus (99 až 55 před n. l.), autor básně De rerum natura, je latinský epikúrejec, který referuje taky Empedoklea, občas kriticky. Díky zachování Lucretiova díla byl v latinském prostředí kontinuálně známý jak zjednodušený atomismus, tak i některé myšlenky Empedoklea. Pokud jde o atomy, tak Lucretius jen vtipně převádí Epikúrovu verzi z řecké prózy do latinského verše. Atomy věčně padají „jako dešťové kapky hlubokým prázdnem“. Jen díky občasnému „odbočení z dráhy stranou“ se mohou nějak konfigurovat, takže vznikají věci. Jinak by „příroda nemohla nikdy nic přivést ke zrodu“.

 

Nenadálá odchylka (clinamen) v pohybu atomů je v latinském prostředí buď kritizována, nebo naopak poslouží k výkladu lidské svobodné vůle, této typické libůstky latiníků: pohanských, křesťanských i ateistických.

 

Literatura

G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh, 2004. – Obsahuje tradičněji až scholastičtěji laděný výklad Démokrita, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

https://www.fysis.cz/presokratici/leukippos.htm – Překlady i originály testimonií o Leukippovi na mém starém webu.

https://www.fysis.cz/presokratici/demokritos.htm – Překlady i originály fragmentů Démokritova díla a testimonií o něm na mém starém webu (neúplné).

Zlomky starořeckých atomistů. Praha: Státní nakladatelství politické literatury 1953 (překlady naštěstí nejsou postižené běsněním té doby).