Zájem médií o prionové choroby byl největší v době, kdy se o nich nevědělo téměř nic, nebo jen velmi málo. Vládní i nevládní instituce věnovaly na výzkum do této oblasti ohromné prostředky a ty postupně začínají přinášet ovoce.
Infekční prion
Prion není ani bakterie, ani virus, nemá dědičnou informaci a přesto může být infekční. Jedná se o bílkovinu, která je nedílnou součástí mnoha typů buněk, např. neuronů. Neškodný protein se mění na infekční prion pouhou změnou svého protorového uspořádání – zašmodrchání.
Prion je velice odolný, odolává desinfekčním prostředkům, vysokým teplotám, i tělním enzymům, které nezašmodrchaný prion dokáží z buňky a těla odstranit.
Pokud se zašmodrchaný - infekční prion setká se zdravou prionovou bílkovinou, zašmodrchá ji také. Infekce se tak lavinovitě šíří a poškozuje především nervové buňky, které napěchované prionem, kterého se nedokáží zbavit odumírají.
Prionové choroby jsou označovány (podle provázejícího histologického nálezu na mozku) také jako spongiformní (houbovité) encefalopatie. Onemocnění postihuje zvířata, např. ovce, skot, norky, koně a jeleny, kočky, ale patří mezi ně i choroby lidí. Jako je Creutzfeldt-Jakobova choroba (CJD) a nová varianta“ (nvCJD). Choroby jsou smrtelné.
Myši
Na člověku nelze experimentovat a tak nepřekvapuje, že většina významných objevů pochází z experimentů na myších. Myši jsou vhodným modelovým zvířetem i pro studium prionových chorob. Nejdříve trochu teorie. Zpočátku si tým švýcarských molekulárních genetiků vytvořil myši, které měly deficitní (nekompletní) prionový protein. Takto upravené myši zůstaly i po vystavení virulentních prionů zdravé. Tímto pokusem se jim podařilo prokázat, že k přenosu na nervovou tkáň neuronů může dojít pouze za předpokladu, že nervové buňky obsahují normální prionový protein. Jak se ale priony dostávají z periferního řečiště do nervové tkáně a mozku, zůstávalo záhadou.
Hypotéza
V loňském roce se podařilo zjistit, že vstupní bránou pro infekční priony jsou střevní buňky označované jako M buňky. K šíření infekce do nervové tkáně celého těla a posléze do mozku hostitele je potřeba, aby ne-hematopoetické buňky obsahovaly normální protein. Na základě tohoto zjištění Aguzzi zformuloval hypotézu že k invazi nervových buňěk dochází ve dvou různých krocích. Nejdříve infekční prionový protein prostoupí a kolonizuje krevní buňky a napadne lymforetikulární systém. Později infekce prostoupí z lymforetikulárních orgánů (krev, slezina, mízní uzliny) do nervového systému.
Napadení mozku
Do centrálního nervového systému infekce proniká pravděpodobně přes sympatické nervy. Aby se přenos infekce uskutečnil, je nutná přítomnost jednoho druhu bílých krvinek – B lymfocytů. Velkým překvapením je, že ač je přítomnost těchto B lymfocytů k rozvoji infekce bezpodmínečně nutná, k přenosu dojde i v případě, že B lymfocyty neobsahují normální prionový protein. Mechanismus přenosu a úloha B-lymfocytů zřejmě spočívá v jejich presentaci lymfotoxinu-β nervovým dentdritickým buňkám. Právě tento poznatek je klíčovým zjištěním poněvadž dává tušit možnou cestu obrany před dalším rozvojem choroby u těch, kteří již byli infikováni. Naskýtá se možnost využít efektu protilátky připravené proti receptoru pro lymfotoxin-β. Pokud protilátka zablokuje tento receptor, nemělo by dojít k přenosu infekce z B lymfocytů na nervovou tkáň. A skutečně Aguzzim připravená protilátka byla dostačujícím prostředkem, aby ochránila myši před prionovou infekcí.
Zmíněný objev by mohl být předzvěstí vývoje antiprionové vakciny pro člověka.
Obr: Schema molekuly prionu