Alkmaión byl lékařem v jihoitalském řeckém městě Krotónu. Právě tam působil v pozdním 6. století Pythagorás, i když jeho společnost byla rozehnána, ba dokonce vyvražděna. (Můžete si vybrat z verzí: Krotónští měšťané ve své zpupnosti nesnesli moudrá napomenutí. – Krotónští měšťané, ať už byli, jací byli, naznali, že agresivní a nad míru sebevědomou sektu, která by se chtěla chopit moci, není možné dál trpět.). Každopádně je u řady autorů pozdní antiky každý myslitel z této oblasti pochvalně řazen k pythagorejcům, i kdyby s nimi neměl společného vůbec nic.

Nevíme, zda a nakolik byl Alkmaión inspirovaný pythagorejci, nebo k nim dokonce v nějakém smyslu patřil. Spíše je pravděpodobné, že reprezentuje lékařskou školu v Krotónu. Životní data neznáme, jakási shoda je snad na době jeho narození v pozdním 6. století před n. l.

 

Spis

Nejspíš v raném 5. století před n. l. napsal významné dílo, z něhož se zachovalo několik citátů. Týkají se lidského poznání, role mozku, funkce smyslů a sexuální fyziologie. Prý čerpá taky ze zkušeností pitev, které prováděl. Svůj spis začal Alkmaión velice opatrně:

„Jak o nezjevných, tak o smrtelných věcech mají jasno bozi; nám však jakožto lidem náleží [pouze] odkazovat na to.“

Postupně se však nějak odvázal, protože dál už potkáme řadu dost konkrétních tvrzení. Některé z nich spíše dokreslují znalosti a představy přelomu archaické a klasické doby, ale některé jsou naprosto novátorské a ujmou se až v dalším průběhu klasické doby.

 

Problém smrtelníků

Alkmaión si myslí, že potrefil příčinu smrtelnosti. Spočívá prý v tom, že náš život neprobíhá v úplném cyklu, že ve stáří sice mnohdy dětinštíme, jenže opravdové dítě se z nás nestane: „Člověk hyne proto, ježto nemůže připojit počátek ke konci.“

Pouze nebeská tělesa vykonávají své cykly tak, že konec jednoho cyklu je počátkem dalšího. Proto jsou věčná: „Měsíc a vůbec vše, (co je nad) ním, má věčnou přirozenost.“

 

Aristotelés to pochopí tak, že „duše je nesmrtelná, protože se podobá nesmrtelným. To je dáno tím, že se vždy pohybuje. Všechny božské bytosti se přece také bez ustání věčně pohybují: Měsíc, Slunce, hvězdy i celé nebe.“ Každopádně tu máme věčnost v silnějším významu, než jaký známe z archaické doby, kdy věčné bylo to, podle čeho se orientujeme, protože to tady bylo před námi a bude to i po nás, například hory nebo řeky, přestože ty řeky tečou a to dokonce proměnlivě. Zatím ještě nemusí být řeč o zcela novém typu věčnosti, založené logickou totožností, ale krok k tomu je učiněn.

V archaické době bylo jasné, že svět si vystačí, že následkem vznikání a zanikání jednotlivých přirozeností nezkolabuje. Alkmaión za mustr této věčné soběstačnosti považuje nebe, zatímco pozemská oblast je doménou rození a umírání. Dalším vývojem tohoto nápadu dojde k úplnému rozštěpení kosmu na dvě oblasti, sublunární a nebeskou – a symetricky k tomu k vydělení člověka z přírody jakožto bytosti myslící, případně duchovní, na rozdíl od všech ostatních živáčků. Alkmaión tak daleko nezašel, ve skromnějším uvažování ho udržuje nejen úvodní deklarace o pouhém odkazování, ale taky praktická zkušenost lékaře, dokonce i zkušenost pitev.

 

Chápání jako druhové specifikum člověka

Aristotelův následovník Theofrastos píše: „Rozdíl mezi člověkem a zvířaty, který nespočívá ve vnímání, vymezil poprvé Alkmaión.“ A hned ho ocituje: „Člověk se od jiných živočichů liší tím, že pouze on chápe. Ostatní vnímají, avšak nechápou.“ Poté ještě sám dodá: „Rozvaha a vnímání totiž pro Alkmaióna nejsou totéž, jako jimi jsou podle Empedoklea.“

A je to jasné! Všichni živáčci vnímají, ale jenom lidé chápou. To je nevídaný pokrok, taky bude chvíli trvat, než se to ujme. Vždyť ještě ani Anaxagorás, který mysli nebo intelektu připíše tolik důležitosti, si vůbec nebude jistý tím, že by lidé mysleli všichni a pořád, ba ani tím, že ostatní živočichové nijak nemyslí. Alkmaiónovo schéma v zásadě přebírá Platón, včetně obecného rozlišení na vnímání a myšlení (vnímání se týká toho kolem nás, myšlení se vztahuje k idejím, případně ještě k matematickým objektům). Pro Aristotela už to je natolik samozřejmé, že ho opakovaně rozčiluje, když četní staří myslitelé mezi vnímáním a myšlením nerozlišovali, zvláště Hérakleitos a ještě v klasické době Empedoklés.

Analogie s oběžnými drahami nebeských těles časem zplodí pozoruhodné nauky a metafory. Už Platón si pohrává s představou, že tvar a způsob připojení lidské lebky k páteři souvisí s tím, že jakési otáčející se kruhy uvnitř lebky potřebují dostatek prostoru, zatímco u zvířat jsou jaksi utiskované. Tato zábavná metafora dá vznik nejen úsloví o „kolečkách v hlavě“, ale prý taky praxi lékařů doby baroka a osvícenství, kteří se pomateným nešťastníkům snažili ta zadrhnutá kolečka uvolnit pomocí divokého natřásání na mechanicky pohyblivé židli (tohle nemám ověřené, nerozumím oné době).

 

Mozek a myšlení

Nejstarší pochopení rozdílu mezi člověkem a ostatními živočichy je navíc spojeno s výsostnou rolí mozku: „Podle Alkmaióna je vůdčí princip v mozku.“ V Platónově literární verzi prý Sókrata nijak nepotěšila Alkmaiónova nauka, že „mozek je tím, co chová vjemy slyšení a vidění i čichu, ze kterých pak vzniká vzpomínka a mínění; ze vzpomínky a mínění, když se ustálí, že vzniká vědění“. (Je v dialogu Faidón, inspirovaném pythagorejci, ale nějak s nimi nejde dohromady, přinejmenším Platónovi.)

A jeden ze spisů připisovaných Hippokratovi (De morbo sacro) říká: „Když mozek zůstává po nějaký čas klidný, tehdy člověk myslí.“ A o kousek dál: „Proto říká, že mozek je tlumočníkem myšlení.“ Toť vskutku šalamounské řešení: Mozek jako interpret myšlení! A samozřejmě, že myšlení chce klid, ale jenom v té míře, aby nenastal "ústup krve do cév", tedy spánek. Ale pozor, nutno vědět, že „částí mozku je také sperma“.

 

Mozek a smysly

Mozek je propojený se smyslovými orgány. Alkmaión o tom dobře ví, nejspíš si všímal velkých nervů a souvislosti čichového s čichovou kostí: „Mozkem čicháme vůně, když se nadechujeme a vydechujeme.“ V jiné verzi: „Říká, že slyšíme ušima, protože to umožňuje prázdný prostor v nich, který zní [a rozezvučí dutinu] a vzduch se ozývá. Čicháme nosem, neboť při vdechování přivádíme vanutí k mozku.“

Nejen myšlení chce svůj klid. Důkladnější otřes mozku přece vyřadí nejen myšlení, ale i smyslové vnímání: „Všechny smysly jsou připojeny k mozku. Proto jsou zmrzačeny, když se mozek pohne a změní své místo, neboť zabere průduchy, díky kterým se vnímání děje.“

Naivněji působí výklad zraku: „Oči vidí díky vodě v nich. Že v sobě mají také oheň, je zřejmé. Vždyť zazáří, když je udeřen. Vidíme díky tomu lesklému a průzračnému, co svítí naproti, a vidíme tím lépe, čím je čistší.“ Asi jde o příslovečné jiskry před očima, ale nevím. (Naštěstí s tím nemám zkušenost.)

 

Mozek a sperma

„Podle Alkmaióna [je sperma] částí mozku.“ To je překvapení, které v prvním plánu působí jako nečekaná naivita. Má však své souvislosti v naukách, které umíme dokladovat jenom ze střípků referátů o Alkmaiónovi a lékařích rané klasické doby. Většině Evropanů asi bude připadat dost asijsky, je to taková řecká tantra, ale nejspíš je domácí.

Občas předpokládá propojení varlat a mozku prostřednictvím míchy nebo morku. Tak je tomu třeba u lékaře Hippóna, který sperma navíc považoval za duši. (No, feministé to zrovna nejsou, i když se zabývají také embryologií.)

 

Zdraví a diference

„Alkmaión říká, že zdraví se udržuje rovnoprávností sil vlhkosti a sucha, chladu a tepla, kyselého a sladkého i ostatních - a že samovláda každé z nich působí nemoc. Samovláda kterékoliv z nich je zhoubná. Nemoc vzniká z nadbytku tepla nebo chladu, vzniká v krvi, míše nebo v mozku. Někdy však nemoci vznikají i z vnějších příčin, jako z některých vod nebo z krajiny, námahy, násilí a podobně. Zdraví spočívá v souměrnosti směsi těchto činitelů.“

Tento pozdější referát nemá na mysli, že by zdraví bylo založené nepřítomností diferencí (protikladů), možná ani jejich prostou rovnováhou, ale spíše jde o relativní stabilitu uvnitř dynamického procesu, tedy také schopnost sebeobnovy (byť bohužel limitovanou). Zmiňovaný výčet diferencí (dvojic protikladů) je určitě pouhým příkladem, protože odjinud máme dobře doloženo, že podle Alkmaióna jich je velice mnoho, nejspíš bezmezně mnoho, jako už u Anaximandra nebo Hérakleita. Rozhodně nejde o slavnou pythagorejskou desítku, ta navíc žádné „kyselé a sladké“ nezmiňuje.

 

Poznámka o pythagorejské desítce

Učebnicově slavným se stal Aristotelův výčet jakýchsi základních pythagorejských protikladů: „Jiní z pýthagorejců však říkají, že principů je deset. Vyslovují je v tomto pořadí:

Mez a neurčitost, liché a sudé, jedno a mnohost, pravé a levé, mužské a ženské, klidné a pohybující se, přímé a zakřivené, světlo a tma, dobré a špatné, čtverec a obdélník.“

Zajímavá je hlavně ta první dvojice, mez (peras) a neurčitost (bezmezno, apeiron). Tu potkáme u historicky doložených pythagorejců, např. u Filoláa. Navíc to vypadá, že slavné apeiron je pojem nejspíše pythagorejský, vzniklý svéráznou systematizací starší tradice diferencí. Kdo však hodně přitlačí, uhraje to na hypotetické převzetí od Anaximandra, i když o něm nic nevíme.

Zvláštní je, že neznáme jediného autora, jemuž bychom tuto nauku o základní desítce diferencí mohli připsat. Kdyby jen to. Pokud vůbec něco víme o starší vrstvě pythagorejců, tak často právě proto, že je někdo uvedl jako odpůrce omezení diferencí na tuto desítku. Aristotelés si to určitě nevymyslel, i když jeho záliba v desítce je taky podezřelá (např. „deset kategorií“ v jednom místě jednoho jeho spisu, z nichž pak hojně užívá některé, nejčastěji „podstatu“ oproti nějakému z devíti „akcidentů“, ale nevím o tom, že by někde pracoval výslovně s tou desítkou, asi to měl být jenom příklad nějakého výčtu).

Literatura

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro rok 2019 (asi podzim). – Dost věcí v článku jsem odtud sprostě povytahal.

G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh, 2004. – Obsahuje tradičněji až scholastičtěji laděný výklad Alkmaióna, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

https://www.fysis.cz/presokratici/alkm.htm – Překlady i originály všech fragmentů Alkmaióna a testimonií o něm na mém starém webu, s výkladovými poznámkami.