Xenofana chci představit hlavně jako předchůdce geologie a paleontologie. Krom toho ovšem stojí také na počátku zavilých komplikací ve vztazích mezi vědou a náboženstvím i filosofií a náboženstvím. Je dobré vědět, že Diogenés Laertios rozlišuje „dvě větve filosofie“: Východní, ve smyslu řecké Iónie, počínaje Anaximandrem, a západní, ve smyslu řecké jižní Itálie, počínaje Pythagorou. O Pythagorovi nevíme skoro nic, vykládat můžeme až pozdější pythagorejce, zato Xenofanés představuje podivuhodného křížence obou linií, pokud se tedy vyjadřujeme v rámci oné poněkud geopoliticky působící hypotézy.

Život emigranta

Xenofanés se narodil v Kolofónu v Iónii, někdy kolem roku 570 před n. l. To je mezi Smyrnou (Izmirem) a Efesem, dnes je pod oním návrším vesnice Değimendere. Když mu bylo asi 25 let, emigroval (nebo spíše byl emigrován) na západ, do tzv. Velkého Řecka, což bylo prostředí drsně zbohatlické. V oblasti kolem Messinské úžiny se pak dožil vysokého věku, zemřel prý kolem roku 475 před n. l. Měl pověst uštěpačného ironika a málem profesionálního emigranta, sám svůj život shrnuje veršem: „Já se pak vrhal sem a tam, vydávaje se od města k městu.“ V obšírnější podobě i s autorskými datacemi narození a publikace:

 

Roků šedesát sedm už nechává tu moji mysl po celé helénské zemi pobíhat hned sem, hned tam. Od mého narození je dvacet pět roků, co přišli Médové, pokud však sám dovedu pravdu vám říct.

 

Dílo satirika

Základním povoláním je Xenofanés kupodivu lyrický básník, konkrétněji ovšem: satirik. Ve svých básních zpochybňoval řadu tradic. Kritizoval i odměny pro vítěze olympijských her, což tehdy představovalo neméně citlivé téma než dneska. Popisuje rozmařilost kolofónských měšťanů, která si nezadá se zvyky jejich neřeckých sousedů, maloasijských Lýdů: „U Lýdů poznali rozmar, jenž k žádnému prospěchu není...“ Možná je zde i narážka na následky rychlého převzetí lýdského vynálezu peněz, které zmiňuje na jiném místě textu.

 

Formálně vzato by byl návrat k verši krokem zpět, totiž oproti žánru iónské naučné prózy, ale Xenofanés je mistr, který i skeptika přesvědčí o nejen emoční, ale také racionální účinnosti verše. Někdy záměrně kouzlí s mixem těchto účinků. Sám je do jisté míry skeptik, který svou kritičnost nezakládá na tom, že něco s jistotou ví lépe. Zakládá si na tom, že ví o mezích lidského poznání. Je to jakýsi G. B. Shaw řecké archaické doby. Jako lyrik je přímo posměváček, prostě satirik. I jeho přírodověda je spíše satiricky skeptická než lyrická.

Z Xenofanových básní se zachovaly desítky fragmentů, od jednotlivých veršů po odstavce, takže už nejsme tak moc závislí na pozdějších antických testimoniích. Další důvod k radosti.

U svých nohou vidíme zemi

Země je i v končící v archaické době ještě pořád kruhová plocha obklopená mořem, ale Xenofanés poprvé zpochybní její placatost. Ta země, po níž chodíme, je povrchem Země, která sahá až k nekonečnu nebo k neurčitosti (es apeiron). O zemi se běžně říkalo a říká, že „širá“ (apeiros), Xenofanés je asi první, kdo toto později slavné slovo použije jinak než v adjektivu:

 

U nohou je vidět mez Země, dosahující sem nahoru, stýká se zde se vzduchem, dolní ubíhá k bezmeznu.

 

Naštěstí se dál nezabývá mudrováním o tom, jak to s tím vyrůstáním Země z nekonečna je, ale rozumně uvažuje o jednotlivostech, které na zemi vidí. Zajímá ho koloběh života a rozličné další koloběhy v přírodě. Vše to nějak souvisí s vodou, která vším koluje a prochází („v některých jeskyních se řine dolů voda“), – a se zemí, v níž a na které se to děje, která to živí a pak uchovává stopy: „Země a voda je všechno, co se rodí a roste.“ A na jiném místě:

 

Všechno je totiž ze země a k zemi také cílí.

 

Jednotný původ ze země zde nějak předjímá mnohem pozdější představu o „materiální jednotě světa“, byť možná omezenou na pozemskou oblast.

Stopy minulosti

Antický referát, zachovaný v díle vzdoropapeže Hippolyta (byl papežštější než papež), říká:

„Xenofanés se domnívá, že se země mísí s mořem a časem se vlhkem rozpouští. Říká, že pro to má takovéto důkazy: Ve vnitrozemí se i v horách nacházejí mušle, v syrakuských lomech byl nalezen otisk ryby a tuleňů, na Paru hluboko v kameni otisk vavřínu [sardele?] a na Maltě ploché otisky různých mořských tvorů. Tvrdí, že se to stalo tehdy, když bylo v dávné době všechno rozbahněno, a že otisk zaschnul v hlíně. Všichni lidé však zahynou, až se země snesená do moře stane bahnem. Pak znovu počíná vznikání, taková je proměna ve všech světech.“

Přítomná podoba pozemského světa je určená minulostí. Proto bývá Xenofanés považovaný za prvního (a zatím dost vzdáleného) předchůdce principu aktualismu v geologii a paleontologii.

 

Výslovnější formulaci principu aktualismu v přírodovědném kontextu potkáme v rané klasické době u Anaxagory (A 1,6), a později znovu u Platóna, když popisuje dlouhodobé působení vodní eroze, která krajinu místy „ohlodala až na kost“.

Definitivními autory principu aktualismu (uniformity) budou v 18. a 19. století James Hutton a Charles Lyell.

Nejstarší horizont analogických úvah ukazuje k prvním historikům koncem řecké archaické doby. Když například diskutují báji o tom, jak Boreás (Severák) unesl athénskou princeznu Oreythyii, naznají celkem rozumně, že i v naší době může silný vítr odnést dívku z útesu, ale rozhodně ji nemůže v relativně zdravém stavu odvát až do Thrákie nebo na Krym a ještě ji cestou znásilnit. Příběhu nedůvěřují prostě proto, že by se nemohl udát v naší době, a nepředpokládají nějaké natolik odlišné přírodní limitace (od 17 století n. l. bychom řekli „zákony“) v době minulé. V podobném duchu zmíní tento příběh i Platón, navíc poněkud ironicky, takže není úplně jasné, nakolik si dělá srandu z mýtu a nakolik z demytologizace.

Fosílie

Výše citovaný referát mluví o otisku ryby i dalších mořských živáčků a o mořských lasturách, nacházených „hluboko v kameni“, dost daleko od moře a někdy i vysoko nad mořem. Pro Xenofana to jsou doklady toho, že zde v minulosti bylo moře, nebo aspoň, jak to trochu naivně referuje Hippolytos, když bylo v dávné době všechno rozbahněno. O rozbahnění Xenofanés skoro jistě mluvil, ale o moři taky, a ryby si snad představoval ve vodě. Nejspíš šlo o jakési velice dlouhodobé cykly, tu s převahou vody, tu s převahou relativně suché země.

 

Krom předzvěsti principu aktualismu zde potkáváme nejstarší dochovaný popis fosílií. Těch si Řekové všímali už před Xenofanem, vždyť jsou na mnoha místech Řecka velice četné, dokonce je malovali na vázy, ale šlo o mytická monstra, spíše než o přírodozpytný zájem.

Xenofanés fosílie zatím nijak moc nezkoumá, slouží mu hlavně k doložení toho, že hory bývaly dnem moře, a že je tedy možný také opak. Identifikuje je podle aktuálně žijících druhů, nejspíš je se soudobými druhy ztotožňuje, o žádných změnách druhů zatím nemluví. Nicméně si k tomu představuje jakýsi hluboký čas, nezměrně hlubší než historický, i když zatím netuší, o jak obrovské časové propasti jde.

Představa žlučovitě veselého starce, křepce zkoumajícího lomy v sicilských horách, je zábavná, i když ty kameny mohl zkoumat pěkně přivezené na stavbě a o některých třeba jenom slyšet.

Moře a koloběh vody

Koloběh vody je koncem archaické doby dávno známá samozřejmost, Xenofanés však upozorňuje, že tím hlavním dodavatelem vody je „velké moře“, ne kdejaké místní moříčko, které je spíše pouhým zálivem. Těžko říct, jestli mysli Středozemí moře – nebo Oceán, který teď už není jenom mytickou entitou, ale taky předmětem námořního průzkumu i legend, i když zatím spíš jen okrajová oblast Atlantiku v okolí Gibraltaru. Xenofanés myslí koloběh vody v rámci celkových vztahů moře a pevniny:

 

Moře je pramenem vody, pramenem větru. Vždyť kdyby nebylo velkého moře, [nerodila by se] v mracích [větrem vyvanutých], ani v proudění řek, ani jako dešťová voda; avšak to veliké moře je rodičem mraků a větrů i řek.

 

Relace

My lidé podle poněkud skeptického Xenofana prý nemůžeme vyslovovat žádné absolutní výroky, tedy výroky nezávislé na okolnostech, ale jsme odkázaní na výpovědi o vztazích. Že něco je třeba teplejší než něco jiného, a my to může porovnávat, toho si všímal už Anaximandros. Xenofanés dává za příklad porovnání chuťové:

 

Kdyby bůh nezplodil žlutavý med, zdály by se nám fíky být o mnoho sladší.

 

Kupodivu se proti tomuto omezení sám prohřeší, když se pokusí o racionální náboženskou reformu, jako kdyby to omezení na pouhé porovnávání mělo platit jenom pro přírodu a ne pro náš (nebo vlastně jeho) intelekt. To je typické pokušení četných skeptiků.

Bůh Jeden

Xenofanés břitce kritizuje jak tradiční lidové náboženství, tak pythagorejskou menšinovou alternativu. Výsledkem zatím není ateismus, ale logicky i mravně bezrozporný bůh, nejspíš hvězdné nebe, tedy racionální transformace Úrana, primordiálního boha, doslova nejvyššího, ale skoro bez reálného kultu, neboť do nebe vysoko.

Nejprve se Xenofanés čílí nad tím, že v představách lidí, ba i slavných epiků (třeba Homéra), jednají bohové často nezpůsobně až nemravně, dokonce podvádějí, smilní, vraždí... Nebo jim to jenom nerozumní lidé přiřkli? Následuje zesměšnění antropomorfních náboženských představ, tedy že bohové nejen jednají, ale i vypadají jako lidé: „Aithiopové [si bohy představují] ploskonosé a tmavé, Thrákové [je mají za] modrooké a rusovlasé.“ Málem to vypadá jako v příručce pro ateistické školení (dokonce to v nich bývalo citováno). Něco se dá svést na Homéra, něco na lid, nicméně standardní řecké náboženství nečekaně dobře odpovídá Feuerbachově představě, že náboženství je projekcí lidských tužeb a strachů na nebe, tedy poněkud zvětšeně, alespoň co do významu a míry.

Na jiném místě ovšem Xenofanés představuje vizi intelektuálního náboženství: „Jeden bůh, největší před bohy a lidmi, není smrtelníkům podobný postavou ani myšlenkou.“ To se samozřejmě natolik líbilo křesťanům 2. století, že tohoto Xenofanova boha ztotožnili s Ježíšovým, jako kdyby jim stačilo, že je Jeden.

Xenofanés se o nově nahlédnutém bohu vyslovuje také určitěji: „Celý zří, celý myslí, celý také slyší.“ Zatím tento filosofický bůh není jenom intelektuální, také „zří“ a „slyší“, ale to myšlení je symptomaticky uprostřed. Dokonce „bez námahy rozvahou mysli vším otřásá“ a „stále v tomtéž trvá, aniž se hýbe“. To už jsou atributy božství hodné Parmenida a později Aristotela. Zatím je však lze vyložit i jako intelektuálskou transformaci starého Úrana, otáčejícího se a přitom stabilního Nebe.

Jako kdyby zesměšnění tradičního náboženství bylo posledním Xenofanovým vtipem, smíchem, který zatuhnul. Odteď už to ve filosofii bude o bohu vážně! A bude to opravdu vážné, žádná sranda, ani žádné rozumné meze rozumu, nýbrž „absolutně“, a hlavně žádné pochybnosti o rozumnosti předpokladů údajně racionálních postupů. Prostě metafyzika. Až čas ukáže, že totéž, co platilo na staré náboženství, bude platit i na toto osvícené, ale zase tak moc veselí z toho nevzejde.

Nesmíme však zapomenout na to, že řecké náboženství nezná představu analogickou nějakému stvoření. Vždyť ani theogonie nepojednávají o stvoření světa, ale o rození bohů, kteří pak samozřejmě uzpůsobují povahu světa ke svému obrazu, ale netvoří jej, už tu byl. Podobně ani Xenofanés nepředpokládá žádné stvoření a jeho bůh nejspíš světem pouze otáčí. Jedinou výjimku představuje Platón, podle něhož svět vznikl jakousi božskou geometrickou konstrukcí – a po něm samozřejmě platonici, kterých je fůra. Na antické prostředí prostě neradno napasovávat schémata, obvyklá ve sporech mezi (fundamentalistickými) křesťany a (vědeckými) ateisty.

 

Pythagorás a převtělená duše jeho přítele

Než stačil Xenofanés definitivně zvážnět, stihnul ještě vesele sepsout Pythagoru a jeho reinkarnační nauku, včetně představy, že duše se projevuje hlasem:

 

Když jednou procházel kolem týraného štěněte, měl nad ním lítost a pronesl tento výrok: „Ustaň a už je netluč, vždyť je to duše muže, přítele, kterou jsem rozpoznal, slyše, jak zazněla."

 

Je to nejstarší zmínka o Pythagorovi a jeho naukách, asi jediná z takto staré doby. Díky tomuto zesměšnění snad můžeme zmíněné naukové prvky, jež potkáváme v pythagorejských testimoniích z mnohem pozdější doby, považovat za pravé.

Literatura

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart, v přípravě tisku pro rok 2019 (asi podzim).

G. S. Kirk, J. E. Raven, M. Schofield: Předsókratovští filosofové. Praha: Oikoymenh, 2004. – Obsahuje tradičněji až scholastičtěji laděný výklad Xenofana, nicméně klobouk dolů před českými překladateli (F. Karfík, P. Kolev, T. Vítek).

Karel Svoboda: Zlomky Předsokratovských myslitelů. Praha: ČSAV 1962 – Pro Xenofana odtud přejímám většinu překladů, když si totiž nevím rady s verši.

Nejstarší řecká lyrika. Praha: Svoboda, 1981. – Obsahuje prý nefilosofické Xenofanovy verše.

Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov 1995. – Roztomilé drby zapsané v 3. století n. l.

V. Hladký, R. Kočandrle, Z. Kratochvíl: Evoluce před Darwinem: Nejstarší vývojová stadia evoluční nauky. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2013. – Fosiliemi v antice se u nás zabývá hlavně Vojtěch Hladký.

Adrienne Mayor: The First Fossil Hunters. Paleontology in Greek and Roman Times. Princeton – Oxford: Princeton University Press 2000.

https://www.fysis.cz/presokratici/xenofanes.htm – Překlady i originály všech fragmentů Xenofana a testimonií o Xenofanovi na mém starém webu, tentokrát většinou převzaté.