Magnetary jsou samy o sobě dost divné. Jde o relativně pomalu rotující neutronové hvězdy s šíleně silným magnetickým polem, které napínají fyzikální zákony až do krajnosti. Jak astrofyzici rádi říkají, magnetické pole těchto vesmírných příšer je asi jednou biliardkrát silnější, nežli magnetické pole Země. V současné době známe asi dva tucty magnetarů, ale jenom čtyři z nich vysílají rádiové pulzy. Jedním z nich je i magnetar XTE J1810–197 ze souhvězdí Střelce. Aby toho nebylo málo, tak tenhle magnetar se v roce 2008 najednou, z ničeho nic, a bez varování vypnul. Jako když otočíte vypínačem. A zůstal vypnutý – až do teď.
Radioastronomové z Jodrell Bank Observatory od roku 2009 sledovali tichý magnetar Lovellovým teleskopem. A vyplatilo se to. Dne 8. prosince 2018, tedy zhruba po desetileté pauze, se magnetar najednou opět rozjel. Vědci anglické University of Manchester, a německého institutu Max-Planck-Institut fur Radioastronomie, uslyšeli jeho přízračné signály. A od té doby jede, jako dobře promazaný vesmírný stroj, který rotuje rychlostí jedné otáčky asi za 5,54 sekundy.
Je nanejvýš pozoruhodné, že teď magnetar XTE J1810–197 vysílá své rádiové signály v novém rytmu, který se podstatně liší od signálů před vypnutím v roce 2008. Tentokrát je signál magnetaru mnohem méně proměnlivý. Asi po 10 dnech od jeho opětovného spuštění si vědci všimli, že v signálech XTE J1810–197 jsou na frekvenci 20 Hz velmi stabilní 50-milisekundové oscilace. Prý by mohly pocházet z vlnění na povrchu krusty magnetaru. Upřímně řečeno, magnetar XTE J1810–197 je divný už od samotného objevu. V roce 2003 se prozradil výtryskem rentgenového záření. Zhruba rok poté astronomové detekovali u tohoto magnetaru rádiový signál.
Vznik magnetarů je stále obestřený záhadami. Rodí se v zásadě stejně, jako jiné neutronové hvězdy či pulzary, v nepředstavitelném pekle zhrouceného jádra masivní hvězdy, která právě vybuchla jako supernova. V jednu chvíli ale ztrápená hmota, stlačená až na samotnou hranici existence, spustí magnetické pole o síle kolem 10 na patnáctou gaussů. Proč k tomu ale u některých neutronových hvězd dojde, to není jasné.
Pokud jde o rádiové magnetary, jako je XTE J1810–197, tak prý není vyloučeno, že rádiové vlny vysílají vlastně všechny magnetary. U většiny z nich ji ale z nějakého důvodu nepozorujeme. Anebo jsou rádiové magnetary něčím výjimečné? Ať je to tak či onak, vesmírné monstrum XTE J1810–197 je vzhůru a my teď můžeme naslouchat jeho přízračnému kvílení.
Literatura
Phys.org 14. 3. 2019, arXiv:1903.02660.