Kdo s tím začal a kdy, se už nedozvíme, ale z nějakého důvodu bylo zkrášlování tetovací jehlou v módě už v neolitu. Několik let po nálezu zmrzlého muže poblíž hranice mezi Rakouskem a Itálií v Ötztalských Alpách, pocházejícího z doby před více než 5300 lety, si vědci zkoumající jeho mrtvolu všimli, že kromě zabodnutého hrotu šípu pod lopatkou a zbytků kozího masa v žaludku, má na kůži nějaké tmavé čárky. Je to tetování.
Zatímco v Evropě v době bronzové byly v módě vodorovné a svislé čárečky na nohách, nejstarší mumie z naleziště Gebelein, 40 kilometrů jižně od Luxoru vypovídají, že ve Starém Egyptě tři tisíce let před naším letopočtem byl zájem o výjevy ze života. Muž má na rameni a paži vytetovaného buvola s paovcí hřivnatou a žena nejspíš hůlky, s nimiž se tehdy provozovaly tance. Doba pokročila a dnes se málo kdo z tetovaných spokojí s jedním, či dvěma výjevy. Stále častěji jich je k vidění hned několik a také zabírají stále větší plochu. Mnohá z živých pláten jsou zaplněna, kam až to jen jde.
K naklonění přízně bohů tetování už dnes moc nepomáhá a neplní už ani poznávací funkci, aby bylo jasné, do které z kast patříme. Snad až na výjimky týkajících se společenství typu jakuza.Ti ale mimo svou komunitu své insignie stejně skrývají pod košile. Bez ohledu na ztrátu všech původních funkcí, tetovací salóny prosperují a trvalá výzdoba těl se těší stále větší oblibě. V USA je tetováno 36 % lidí mladších 40 let a u našich sousedů v Německu má nějakou tu kérku každá osmá osoba. Tvrdí to Nikolaus Weiskopf, jehož tým v tomto směru několik let sbírá informace ve Velké Británii a Německu. Začal s tím v době, kdy byl zaměstnancem Centra pro Neuroimaging na Institute of Neurology (University College) v Londýně. Na neurologické vyšetření se jim tehdy hlásilo poměrně hodně tetovaných a u těch si nebyli jisti, zda jim magnetickou rezonanci nemohou přivodit něco nežádoucího. Odpovědět na tuto otázku jim nikdo neuměl a tak v roce 2011 sami spustili projekt, který měl rizika vyjasnit. Z pětiletého výzkumu výsledky (první toho druhu na světě) nyní přináší lékařský časopis New England Journal of Medicine.
První problém, se kterým se výzkumníci setkali, spočíval v tom, že žádný z tetovaných netušil, jaké že to „barvičky“ si do své kůže nechal vpravit. Výzkumníci proto museli začít spolupracovat s tatéry. Těch ochotných ale moc nebylo. I tak se jim některé věci podařilo objasnit a kromě informací o barvivech získali přehled i o tom, s jakými pacienty se s odstupem času v ordinacích začnou setkávat lékaři. Jinak řečeno, o jak velké plochy a na kterých partiích těla je největší zájem a jaké odstíny a barvy zrovna frčí. Vedoucí projektu Weiskopf dostal v průběhu řešení projektu nabídku, která se neodmítá. Teď je ředitelem jednoho z ústavů ústavu Maxe Plancka v Lipsku. Rozjetý projekt věnovaný tetování proto za něj dokončovala spolupracovnice Martina Callaghan.
Nebezpečí MRI u tetovaných bychom nechtěli v našem pojednání přeceňovat. Také proto, že ve světě už jsou možná i miliony tetovaných pacientů, kteří podstoupili skenování magnetickou rezonancí a až na výjimky si zatím nikdo z nich nestěžoval. Je to ale jen jedna část pravdy. Sluší se k tomu ale vždy dodat, že se rezonance dělala se „slabými“ přístroji, a navíc, že žádnou prospektivní studii, která by byla zaměřena na tyto specifické pacienty, dosud nikdo nedělal. Proto také případné komplikace se z různých důvodů ani nemusely na veřejnost dostat. Pokud nežádoucí účinky v jednotlivých případech přece jen zmíněny byly, všímají si dvou problémů. První z komplikací souvisí s tím, že pigmenty v kůži jsou sto interagovat se statickým magnetickým polem skeneru. K tomu dochází, pokud inkoust obsahuje částečky železa. V takovém případě silné magnetické pole s příměsí kovu interaguje a postižení popisují stav „jako když vás někdo tahá za kůži“. Horší komplikaci představuje vodivost pigmentů zformovaných do linií chovajících se jako vodiče. Jsou větším zlem, což vyplývá z podstaty magnetické rezonance.
Vyšetření MRI se spoléhá na to, že naše tělo tvoří z větší části voda. A voda, to je atom kyslíku a dva atomy vodíku. Jádro vodíku je tvořeno jedním protonem a ten rotuje. Kombinace náboje protonu a jeho rotace vytváří magnetické pole. Proton vodíku má to, čemu fyzikové říkají magnetický moment. A teď to podstatné: Jakmile proton vystavíme vnějšímu magnetickému poli, jeho vlastní magnetické pole se přizpůsobí (nasměruje se rovnoběžně se siločárami toho silnějšího, vnějšího). Jakmile tělo vyšetřované osoby zajede do prstence magnetu a je vystaveno silnému magnetickému poli, atomy vodíku se v tkáni postaví do „pozoru, jako vojáci“. Některé svou osu srovnají po směru vnějšího pole, jiné protisměrně a stanou se z nich „protinožci“. Magnetická pole opačně orientovaných protonových párů se navzájem ruší a jsou nám k ničemu. Význam mají jen samotáři – vzájemně nevyrušení „individualisté“. Takových není moc (jen několik z milionu), ale stačí k tomu, aby v případě přidání dalších, jinak orientovaných polí, vydali svědectví o stavu tkáně a aby skener (přijímač radiofrekvenční energie) mohl pořídit jejich obrázek. Jinak řečeno, vyšetření magnetickou rezonancí není nic jiného než magnetickým polem (o fekvenci několika set megahertzů) generované snímky označených protonů. Výsledný obraz pak vzniká složitým zpracováním naměřených odpovědí na radiofrekvenční impulzy. Popularizačně nezjednodušený princip MRI najdete zde a zde.
Zakopaný pes
je v tom, že vysokofrekvenčního pole může odpovídat rezonančním délkám vodivých struktur, které jsme si tetováním v kůži vyrobili. Ty pak absorbují většinu energie pole, které tkání prochází. Zatímco za normální situace by se nedělo nic, vodivá struktura začne místo s tetováním zahřívat. Jak moc? To záleží na době „osvitu“, rychlosti průchodu tunelem, vlastnostech použitého tetovacího inkoustu, atd. Když to zkrátíme, tak v případě smůly z toho mohou být popáleniny. Jistým uklidněním všem majitelům kérek může být fakt, že většině z vyšetřovaných v pokusu rezonance výrazně neuškodila. Když se problémy vyskytly, nebyly tak závažné, aby bylo potřeba podstupovat léčbu a během 24 hodin nepříjemnosti odezněly. Je ale dobré si uvědomovat, že jde o první studii toho druhu a že soubor sledovaných činil jen 330 osob.
Studie má mouchy
Kromě omezeného počtu sledovaných případů je potřeba zdůraznit, že zařízení pracovalo jen s magnetickým polem tří Tesla. A vždy šlo jen o vyšetřování hlavy. Tím, že vysokofrekvenční pole zasahovalo i do horní části těla vyšetřovaných osob, kde se tetování vyskytovalo, dají se výsledky zobecnit, respektive interpretovat také jako jisté doporučení. To by pak mohlo znít následovně: Když už to jinak nepůjde, volte takový obrazec, aby byl menší než dvacet centimetrů. A hlavně se nenechte vyhecovat k překročení hranice pěti procent potetované plochy těla. Za dodržení těchto limitů by vaše zkrášlení nemělo pro MRI vyšetření představovat výrazné riziko.
Má to háček
I když zmíněnému kritériu vyhovíme, klinika s MRI nás může odmítnout vyšetřit a odkázat na klasické cétéčko s ionizujícím zářením, což vzhledem k riziku vyvolání rakoviny je k naši tělesné schránce poněkud nešetrné. V odůvodnění, proč nám nebudou chtít MRI provést, se bude uvádět, že rizika spojená s tetováním jsou větší, než přínos získaný MRI. To, co jsme si dovolili nazvat „kritéria bezpečnosti“, totiž platí jen pro tři konkrétní přístroje, s kterými výzkumníci své pokusy na tetovaných prováděli. Všechny tři přístroje pracovaly s magnetickým polem tři Tesla a vždy se jednalo jen o vyšetřování hlavy. V poslední době se stále častěji uplatňuje technika Ultra High Field (7T) MR. Ta už využívá pole více jak dvakrát silnější a hranice bezpečnosti pro tetované tak může být někde úplně jinde.
Závěr
Než se někam objednáte, zkuste svému egu navrhnout kompromis v podobě henny. Jako bonus slibte možnost oslňovat okolí stále něčím novým.
Literatura
Callaghan, M. F.; Negus, C.; Leff, A. P.; Creasey, M.; Burns, S.; Glensman, J.; Bradbury, D.; Williams, E.; Weiskopf, N.: Safety of tattoos in persons undergoing MRI. The New England Journal of Medicine: NEJM / Publ. by the Massachusetts Medical Society 380, pp. 495 - 496 (2019)