Myšlenka různě rozjíveným ratolestem v jejich problémech s učením pomáhat  barevnými skly v brýlích není nová. Od roku 1983 je dokonce předmětem patentu. Filtry údajně mají pomáhat při poruchách soustředění obecně -  měly by pomáhat případům syndromu hyperaktivity (ADHD)  i neposedným autistům.

K tak jednoduchým způsobům léčby je záhodno mít nedůvěru. Zvláště pokud jde o případy doporučování něčeho, u čeho nelze s klidným svědomím říci, že je podepřeno  seriózním výzkumem. Je pochopitelné, že po zkušenostech s takzvanými „šmejdy“, se díváme na léčbu brýlemi s filtrem s despektem.

Děti s dyslexií při čtení „nestíhají“, není to ale vinou nižšího intelektu.  Kredit: Milena Razuk

V časopise Research on Developmental Disabilities ale vyšla nyní studie, která by již metodické chyby, vytýkané předešlým studiím, mít neměla.  Proto se jí budeme věnovat podrobněji. Jako první autorka je podepsána Milena Razuková, spoluautory je pět kolegů z Francie a Brazílie. Ke svým pokusům si brazilská výzkumnice vybrala dobrovolníky v ​​pařížské nemocnici (Robert Debré Hospital). Osmnáct dětí s dyslexií a 18 bez ní. Na všech  zkoušela, zda odfiltrování barev na monitoru bude mít nějaký vliv na jejich čtení. K dispozici měla 12 různě barevných filtrů, ale vzhledem k omezenému souboru se rozhodla vyzkoušet jen dva. Žlutý a zelený.

Všech 36 dětí dostalo za úkol číst úryvky z knih odpovídajících zaměřením jejich věku. Text se jim zobrazoval na obrazovce. Jednou se na ní dívaly přes žlutý filtr, podruhé přes zelený a do třetice bez brýlí s filtrem. Pohyby očí jim při tom zaznamenávalo zařízení EyeBrain Tracker a to pomocí kamer pracujících s infračerveným spektrem. Nahrávalo pohyb každého oka zvlášť. Podle profesora Angelo Barela, vůdčí osobnosti kolektivu, se z pohybů očí dalo vyčíst, že dyslektici se museli na slova více soustředit, aby pochopili psaný text. Proto prý jsou ve čtení pomalejší a není to věc intelektu.

Četba je pro náš mozek zapeklitým oříškem. Nejprve je potřeba zvládnout „luštění“ tvarů písmen, což má na starosti pravá hemisféra. Pak přijde na řadu spojování tvarů se zvuky. Aby toho nebylo málo, je při čtení textu potřeba jednotlivosti tvarů a zvuků povýšit na uvědomování si významu celých slov. V tom ale už má navrch levá část našeho mozku.

José Angelo Barela, profesor na Institutu Rio Claro Bioscience Institute, hlavní řešitel projektu: „Pomocí filtru lze schopnosti dyslektiků a autistů spojené s čtením a porozuměním textu, do jisté míry zlepšit“.

Schopnost čtení není našemu druhu dána dlouho, evolučně vzato jsme v tom na samém začátku. Proto se prý nelze divit tomu,  že  změnou významu a zpracováním abstrakce do informací přicházejících od smyslů, s nutností domluvy hemisfér, která v interpretaci bude hrát prim, jsme ještě poněkud nedokonalí. Hranice mezi tím, co je normální a co již dyslexie  je proto značně rozplizlá a navíc jde u někoho potíž pouze dočasnou a jiný ji má na doživotí.

Příčiny dyslexie dosud předmětem dohadů a vášnivých sporů. V odborných publikacích převládá představa  poruchy v senzorimotorické integraci. Za příčinu se považuje vedení vzruchů ze světločivných buněk oka do mozku. Pokud si tento proces zjednodušíme na posílaní informací krátkých (modré) středních (zelené) a dlouhých (červené), tak dyslexie je obdobou toho, čemu radisté říkají „přeslechy“ mezi vlnami. Představě rušivého „šumu“, vznikajícího ve vedení vzruchů nervovými dráhami, ale možná také až v příslušné části mozku, jdou na ruku i výsledky nynějších testů. Razukové se podařilo předpokládaný „šum“ odfiltrovat ubráním barev na vstupu, což do značné míry hendikep dyslektiků skutečně eliminovalo.

Interpretace možných příčin dyslexie se v mnohém začíná přibližovat představám vzniku autismu. Ani u něj ale pravá příčina není známa, nicméně v obou případech se uvádí genetické predispozice. Autismus i dyslexie mají základ v časném vývoji neuronové sítě. Oba případy mají  dopad na zpracování vnějších informací. Spojuje je sporná léčitelnost, opožděný vývoj řeči, potíže slyšet a rozumět ostatním, problémy v hlučném prostředí, rozptylování okolním dění, obtížné a krátké stavy soustředění. Vjem přijatý jedním smyslem narušuje vjem jiného smyslu. Asi nejzajímavější ze včeho je, že jak autistům, tak dyslektikům lze prospět brýlemi s filtrem. Možná proto se i Barely vyjadřuje o možné příčině dyslexie tak, že pokud člověk přeslechne slovo dyslexie, může nabýt dojmu, že mluví o autismu.

Testy

Tak jak Razuková s kolegy postupovali, se zdá být vše v pořádku. Dostatečně ověřili, zda u těch, kteři měli diagnózu dyslektiků, nejde o zhoršení zraku, nebo o intelektuální nedostatečnost. Zrak měli v pořádku a všichni byli v IQ normální, nebo nadprůměrní. Přesto dyslektici potřebovali k přečtení textu dvojnásobně delší dobu. Pokud šlo o testy  s barevnými filtry, tak zatímco žlutý filtr dyslektikům potřebný čas ke čtení snižoval málo, zelený dobu zkracoval významně. Autoři to v publikaci vysvětlují snižováním mozkové kortikální hyperexcitability. Jinak řečeno, filtr zjednodušil vnímání kontrastu vizuálních podnětů. Přeloženo do lidštiny: mozek při vnímání tvaru písmen nebyl rozptylován zpracováváním barevnosti, která je pro čtení zbytečná.

Slavná Cher je také "jiná". Nedávno se přiznala, že právě dyslexie se jí stala osudovou a svedla jí na krátký čas dohromady se stejně „postiženým“ Tomem Cruisem.

Pro pořádek zbývá ještě dodat, že zatímco dyslektikům filtr jejich výkony zlepšoval, na ne-dyslektické děti mělo jeho použití vliv naprosto minimální, a navíc  byl vždy jen k horšímu.

Ještě patrnější, než na zkrácení doby čtení pohádek, mělo použití  filtru vliv na „dobu fixace“. Pod tímto pojmem vědci míní čas, kterou osoba potřebuje k pochopení a zapamatování si čteného textu. V tomto ukazateli zelený filtr posunul dyslektiky do „rozkmitu hodnot“ ne-dyslektiků, což se dá interpretovat i tak, že je „šoupl do normálu“.

Závěr

Dyslexie je poměrně rozšířenou záležitostí a udává se v rozpětí  jedno až deset procent v populaci. Vždy ale záleží na tom, jaké si ten který tým stanoví mantinely pro pojem „porucha“. Důvěryhodnější práce uvádějí zastoupení jen okolo dvou procent s častějším postihem mužů.

Pokud zrovna máte potomka ve věku, kdy začíná mluvit a připadá vám, že se opožďuje, nebo že se obtížně vyjadřuje, či má malou slovní zásobu, případně se mu nedaří vytleskat slovo po slabikách, netřeba se ještě obávat nejhoršího. Často totiž jde jen o „opoždění“, které se za několik měsíců srovná. Vodítkem, kdy už je o poruše záhodno začít uvažovat, se dá nazvat problém s rozeznáváním písmen abecedy. Kdy dítě odpovídajícího věku nedokáže skládat písmena do slabik a slov. Poměrně spolehlivým signálem je pak takzvané „zrcadlové nerozlišování“. Při něm dítě nepozná  AB od BA, a splývají mu čísla jako třeba 12 a 21,…

Pokud by se stalo, že to by byl zrovna i váš případ, ani pak netřeba panikařit. Znamenalo by to ale, že dítěti je potřeba poskytnout podporu, která mu jeho odlišnost pomůže překonat. Jak nyní ze studie mezinárodního týmu vyplynulo, tak k tomu lze využít i finančně nenáročné pomůcky. Těmi by se brzo měly stát „brýle na čtení“ a pro stydlivé dospělce oční čočky.

Protože je dyslekxie většinou záležitostí nositelů Y chromozomu, asi budeme potkávat s kočičíma očima víc mužů, než žen. A nejčastěji to budou umělci. To, co jsme před chvílí nazvali „přeslechy“ a prolínáním signálů, stojí za schopností rozlišovat mnohem větší spektrum tónů, jejich "barev", i barev a jejich odstínů. To, že je někdo poněkud „jiný“ proto  ještě neznamená, že by se musel dostat do špatné společnosti. Mezi ty s diagnózou dyslek dnes řadíme například Leonarda da Vinci, Volfganga Amadea Mozarta, Johna Lennona, Pablo Picassa, Valta Disneye, Agathu Christie, Isaaca Newtona, Thomase Alfa Edisona, Alberta Einsteina,…

Literatura

Milena Razuk et al.: Effect of colored filters on reading capabilities in dyslexic children, Research in Developmental Disabilities (2018).  DOI: 10.1016/j.ridd.2018.07.006