Bulharskému prvoligovému klubu Pirin Blagoevgrad se v roce 2010 nedařilo. Po sérii nevalných výsledků klesl na 10. místo tabulky. Tým se pokusil o svérázné řešení krize. Fotbalisté s trenérem uspořádali rituál, při kterém podřízli ve středu hřiště jehně a pomazali obě branky jeho krví. Šlo o méně výjimečnou událost, než se může zdát. K obětování kozlů a beranů sáhli také pakistánští makléři po měsíce trvajícím poklesu cen akcií a kyrgyzští poslanci, toužící zachovat klid v zemi. Co vede lidi v moderní společnosti k takovýmto excesům?

V roce 1994 připravili Scott Atran, Ara Norenzayan a Ian Hansen experiment, který se dotkl kořenů lidské víry. Studenti byli rozděleni do tří skupin, které byly seznámeny s různými variantami jednoho příběhu. V neutrální podobě příběhu, jde s matkou navštívit otce pracujícího v nemocnici. Chlapec se zde zabaví sledováním cvičení záchranářů.

Ve druhé variantě srazí chlapce cestou do nemocnice automobil. Chlapec je dovezen do nemocnice, ale zde krátce po operaci umírá. Třetí skupina studentů viděla příběh, kdy chlapec bloudí chodbami, až dorazí do nemocniční kaple. V ní sleduje modlícího se muže. Poté měli studenti na devítimístné stupnici označit svou víru v boha a nadpřirozené bytosti.

Vyhodnocení dotazníků ukázalo, že religiozita studentů, kterým byl promítnut příběh s náboženským motivem, vzrostla nepatrně. Naopak skupina vystavená příběhu, ve kterém se vyskytovala krev a smrt, vykázala výrazný nárůst religiozity. Na tento jev nemělo vliv náboženské založení studentů – fungoval jako u věřících, tak u ateistů.

Psychologické experimenty, které stály u základů teorie zacházení se strachem (terror management theory) ukázaly, že pokud jsme vystaveni tématu smrti, mění se naše chování. Máme větší sklon vzhlížet k symbolům a vůdcům, jsme méně tolerantní k těm, kteří jednotu skupiny svým vzhledem či chováním narušují a požadujeme krutější tresty za přestupky. Zmínka o krvi a smrti způsobí, že se přimkneme ke skupině – jsme více ochotni se pro ni obětovat a méně strpíme narušitele.

Oba zmíněné experimenty společně silně podporují názor, že náboženská víra je skupinovým fenoménem. V prvním případě motiv smrti zvýšil religiozitu, ve druhém různé aspekty skupinového myšlení. Uvážíme-li, jak hojně všechna náboženství využívají skupinové atributy, jako je požadování loajality vůči vůdci, uctívání symbolů a požadavek jednoty, souvislost mezi oběma experimenty není zřejmě náhodná.

 

Výrazné náboženské založení a zároveň vášeň pro krvavé oběti našly spojení u Aztéků. Ti nelitovali energie ani při stavbě chrámů (jen v centru Tenchtitlánu jich stálo sedmdesát osm), ani při získávání zajatců pro rituální obětování. Zajatci, kterým mělo být na chrámových schodech vyňato tlukoucí srdce z těla, stáli dlouhé fronty vedoucí až za obzor.

 

Aztékové tak dovedli vztah mezi sílou víry a tématem umírání a krve do nejvyhrocenější podoby. Přítomnost umírajících obětí a pohled na potoky krve tekoucí po schodištích chrámů zesilovaly jejich víru v aztécká božstva. Tato víra (jak už to tak chodí) byla spjata s přesvědčeném o vyvolenosti vlastní skupiny a méněcenností ostatních. Pocit nadřazenosti nutil aztécké bojovníka k dalším výpadům proti jiným indiánským kmenům. To vedlo k dalšímu získávání zajatců a k jejich obětování.

Za zcela samozřejmé považujeme, že nejrozšířenějším náboženským symbolem v lidské historii se stal popravčí nástroj – tedy kříž s podobou umučeného Krista.

Řada náboženství se ritualizovaným lidským obětem vyhýbá a používá obřadů, při kterých je prolévána krev zvířat. Obětování zvířat znaly judaismus, náboženství antických Řeků a Římanů, islám i hinduismus.

My moderní lidé jsme spojení víry a násilí neodstranili, ale převedli do podoby relativně neškodné formy. Podobné asociace jako pohled na krev v nás vyvolává červená barva, a právě proto je nezbytnou rekvizitou totalitních ideologií: rudá a červená barva zabíraly většinu plochy vlajky Sovětského svazu i nacistického Německa (černý hákový kříž v bílém kruhu, to vše v červeném poli). Podle webu www.crwflags.com je ale červená barva nejčastěji zastoupena i na vlajkách současných států (obsahuje ji 43 % národních vlajek) a také zabírá největší díl celkové plochy (29 %).

 

Dalším důležitým symbolem země státní hymna. I zde jsou časté odkazy na smrt (např. hymna italská, nizozemská, brazilská, paraguayská a řecká), umírání a hrob (např. hymna argentinská, irácká, srbská a chorvatská) a krev (např. hymna francouzská, uruguayská, řecká, turecká, belgická a čínská).

V souvislosti s našim světonázorem tíhneme k používání výrazů jako smrt, krev, umírat. Pokud rozebereme texty publikované politickými radikály, nacionalisty, anarchisty či náboženskými fundamentalisty, zjistíme, že zmíněné výrazy se v nich vyskytují výrazně častěji, než je tomu u umírněných uskupení. Stejný rozdíl zjistíme, i pokud hodnotíme dogmatismus a verbální agresivitu jednotlivých uskupení.

 

Jak náboženská, tak i politická víra vedou své stoupence k jednání, které jejich loajalitu posiluje. To je důvod existence obřadů, u kterých dokážeme sami sebe přesvědčit, že je pro nás účast na nich důležitá, přestože ze striktně racionálního hlediska nemají tyto obřady žádný význam. Naopak sami iniciativně v sobě potlačujeme informace, které jsou s naší vírou v rozporu.

Mohl být naznačený vztah mezi vírou a tématy krve a smrti v minulosti nějak užitečný? V osmi primitivních společnostech, které byly sledovány antropology, se úmrtnost na následky domorodých válek pohybovala kolem 15 %. Na stejném čísle se shodli i archeologové, kteří zkoumali pozůstatky pravěkých kultur – patnáct mužů a žen ze sta se stalo obětí tehdejších válek. Přestože bývá dvacáté století nazýváno stoletím válek, bombami a tanky bylo dosaženo třikrát menší míry úmrtnosti (v přepočtu na celkový počet obyvatel), než tomu bylo u zabíjení pazourky.

Po velkou část historie lidského rodu platí, že nejnebezpečnějším predátorem člověka je jiný člověk. Zvířata i rostliny si vyvíjejí proti svým predátorům obranu: krunýře, ochranné zbarvení či rychlé končetiny. Pokud bylo jednou z hlavních příčin úmrtí našich předchůdců meziskupinové násilí, je možné, že i zde evoluce vedla k vytvoření odpovědi. Tou bylo semknutí skupiny, sebezapření a odvaha při její obraně a nenávist ke konkurenčním skupinám. Společně nabývají uvedené vlastnosti podobu lidské víry.

Překážkou byly různě intenzivní, odlišné a neustále se měnící vztahy uvnitř pravěké skupiny. Její jednotliví členové vůči sobě jistě pociťovali náklonnost, ale také averzi, žárlivost či nenávist. Mohl mít jednotlivý člen skupiny v případě napadení motivaci ji za cenu nasazení vlastního života bránit? Nabízí se hříšná myšlenka, že usmrcení některých ze svých nejbližších mohl přivítat. Situaci popisuje níže uvedený obrázek. Jedince vázaly k ostatním členům vztahy různě silné, proměnlivé vztahy. Zaujmout vztah ke skupině coby celku bylo nemožné a výsledná loajalita vůči ní slabá.

 

Vnější tlak způsobený především hrozbou napadení konkurenční skupinou vedl k originálnímu řešení. Člen skupiny si ji promítl do jediného bodu a silný vztah si vybudoval k němu. Tento komplexní emocionální stav zahrnoval náklonnost, úctu a odhodlání k oběti a lze jej ztotožnit s vírou. Bodem, do něhož je skupiny promítána, je její symbol: totem, hodnota, vůdce, chrám.

 

Fakt, že jako symbol je vnímán vůdce skupiny, umocnil loajalitu vůči němu a následně zvýšil šanci na vítězství v boji (v průběhu boje se vyplatí poslouchat i diskutabilní příkazy než o nich uvažovat). Lidé ale začali nejpozději před sto tisíci lety žít rovnostářským způsobem. Lidská řeč a vývoj zbraní umožnil dohodnout se předem na ostrakizaci příliš ambiciózního vůdce i na jeho případném odstranění. Skupina tak zabránila tomu, aby se jeden z členů uzurpoval větší množství zdrojů než ostatní. Na druhou stranu přišla o iniciátora a organizátora výpadů proti konkurenčním skupinám. V případě války mohl být určen dočasný vůdce, ovšem ani ten nemohl rozhodovat o napadení jiné skupiny a kromě toho loajalita vůči dočasnému vůdci byla sotva tak silná, jak by tomu bylo u stabilního dominantního člena. Skupina se ocitla ve schizofrenní situaci: na jednu stranu dávala přednost rovnostářskému uspořádání, na druhou stranu potřebovala vůdce, který by měl dostatečnou autoritu, aby dokázal členy skupiny přimět k napadení konkurence. Vzniklé napětí mohlo vést k personifikaci symbolu skupiny. Ta se zároveň stala zosobněním morálního tlaku skupiny („many“). Personifikovaný symbol skupiny, tedy imaginární bytost nahradil neexistujícího vůdce. Byť imaginární, měl dostatečnou autoritu, aby vybízel členy skupiny k napadení konkurentů, dodával jim odvahu a utvrzoval je v jejich nesmiřitelnosti.

Úzký vztah mezi vírou a meziskupinovou agresivitou může osvětlit některé obecné vlastnosti víry. Jednou je důležitost symbolů pro víru – jeho vysvětlení vyplývá z předchozích odstavců. Častým jevem je averze lidí zanícených pro náboženskou či politickou víru vůči sexualitě (obzvláště vyostřená tato averze je v případě minoritních projevů sexuality). Pomocí uvedeného modelu lze tuto skutečnost vysvětlit. Zanícení pro víru je vždy spojeno s intuitivní představou ohrožení vlastní skupiny (a symbolů, které ji představují). Za tohoto vnímání světa se pak vše, co člověka odvádí od obrany vlastní skupiny, jeví jako nebezpečné. Sem patří sexualita stejně jako ženy, umění a prosazování minoritních názorů.

 

Mezi tématem smrti a vírou (či chcete-li přesvědčením, světonázorem) funguje kladná zpětná vazba, to znamená, že oba subjekty vztahu vzájemně posilují (viz zmínění Aztékové). My lidé máme nevědomou tendenci svou víru (a obecně své vlastní skupinové myšlení) zintenzivňovat. Proto se při prosazování či posilování vlastního světonázoru často intuitivně uchylujeme k používání tématu smrti. Čím častěji je pak toto téma používáno, tím silnější je skupinová oddanost víře a tato oddanost zpětně generuje další odkazy (symboly, příběhy, činy) na smrt a krev.

 

Je-li víra výsledkem snahy pravěkých skupin o přežití v tlaku konkurentů, pak není divu, že je v našich mozcích pevně „zadrátována“ bez ohledu na to, zda si to připouštíme či nikoli. Zároveň nevyhnutelně vede k silně etnocentrickému, iracionálnímu vidění světa. Napětí mezi důležitostí, kterou pro nás naše skupinové myšlení a víra mají, a jejich iracionalitou pociťujeme dodnes v podobě náboženské, etnické a politické nevraživosti. Pokud máme být schopni omezit negativní působení skupinové iracionality, musíme ji detailně poznat a zjistit, jaké jsou její kořeny.

 

Prameny:

Atran, S., In gods we trust: the evolutionary landscape of religion, Cambridge: Cambridge University Press, 2002

Rosenblatt, A. – Greenberg, J. – Solomon, S. – Pyszczynski, T. – Lyon, D., „Evidence for terror management theory: I. The effects of mortality salience on reactions to those who violate or uphold cultural values“, otišteno v: Journal of Personality and Social Psychology 57 (4), 1989, s. 681–690

Keeley, L., War Before Civilization, New York: Oxford University Press, 1996