Vědci se podívali na zoubek tomu, zda jsou v proměnlivých podmínkách úspěšnější „evolučně plastické“ oportunisticky se přizpůsobující druhy, které ve své evoluci sledují každý menší výkyv podmínek, nebo jejich „evolučně zamrzlé“ protějšky, které tlaku podmínek prostředí spíše vzdorují. Výsledky počítačového modelování ukázaly, že v proměnlivém prostředí vyhrají, sice ne vždy, ale podezřele často, evolučně zamrzlé druhy nad druhy evolučně plastickými. Za normálních okolností se evolučně plastickému druhu daří lépe než druhu zamrzlému – je po většinu času lépe přizpůsoben v danou chvíli panujícím podmínkám. Tu a tam se ovšem přizpůsobí krátkodobému výkyvu podmínek, který se k normálu vrátí příliš rychle na to, aby vůbec druh stačil ve své evoluci zareagovat. Dřívější „premiant“ tak s ostudou vyhyne.
Nová studie ukazuje, v čem by mohla spočívat hlavní výhoda pohlavního množení a proč přes své zjevné nevýhody oproti množení nepohlavnímu (například teoreticky poloviční rychlost množení, riziko přenosu parazitů atd.) na Zemi zdaleka převládá. Existenci sexu a sexuality se pokouší objasnit řada hypotéz. Jestli se však na něčem evoluční biologové shodnou, tak na tom, že se ještě velmi dlouho na řešení této evoluční hádanky neshodnou. Prakticky všechny dosavadní teorie se snaží odhadnout, jakou výhodu přináší pohlavní rozmnožování jedinci, populaci nebo případně druhu z pohledu přírodního výběru. Nové výsledky však ukazují, že taková výhoda vůbec nemusí existovat. Pohlavní druhy mohou prohrávat na poli přirozeného výběru a zároveň zvítězit v mnohem důležitější disciplíně, v třídění z hlediska stability – viz také zde.
Evoluční zamrzlost se může jevit jako jedna z mnoha nevýhod, které s sebou přináší sexualita. Paradoxně však v proměnlivých podmínkách, jež na povrchu naší planety zdaleka převládají, může představovat v dlouhodobém časovém měřítku jeho hlavní výhodu. Jak potvrdily výsledky provedených počítačových simulací, v proměnlivých podmínkách (v širokém rozmezí frekvencí a amplitud evolučních změn) se dříve či později evolučně plastický druh přizpůsobí přechodně výrazně změněným podmínkám a po návratu podmínek k normálu vymře. Naproti tomu evolučně zamrzlý druh se změněným podmínkám příliš přizpůsobit nemůže (jen v rámci hranic své elasticity), takže mu toto riziko nehrozí.
Platí tedy alibistické rčení „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ i v evoluci? Ne tak docela. Kdyby se pohlavní druhy nadobro rozloučily s evoluční plasticitou, příliš dlouho by se ze své výhody oproti druhům nepohlavním netěšily. Mimo krátkodobých a vratných změn totiž na Zemi dochází i ke změnám dlouhodobým, které jdou třeba desítky milionů let jedním směrem – například ke změnám ve složení atmosféry. Těmto změnám by trvale zamrzlé a zcela neproměnlivé druhy nakonec podlehly. Že se tak nestane, to zajistí jiný evoluční proces – speciace neboli odštěpování nových druhů. Při některých typech speciací evolučně zamrzlý druh rozmrzne a stane se opět schopným po přechodnou dobu, třeba zmíněných 10 až 20 tisíc let, odpovídat na selekční tlaky plasticky a přizpůsobovat se tak aktuálním podmínkám. Následně ovšem druh opět zamrzne a po zbylou velmi dlouhou dobu své existence těží z výhod, které mu přináší jeho evoluční elasticita. Důmyslné, že? Jak by řekl v Semaforu Waldemar Matuška – „Ta evoluce je fakt frajer až na půdu!“
Poznámka
Obrázky k článku doplnila redakce. A stejně tak i toto upozornění, kde lze najít další informace: