V roce 1932, v londýnském Královském hudebním spolku citoval muzikolog Wilfrid Perrett slova jistého hudebně zaměřeného profesora řečtiny: "Nikdo nikdy nebyl schopen pochopit antickou řeckou hudbu, a nikdo nikdy ani schopen nebude. Taková snaha by byla šílenstvím. "
Vskutku starověká řecká hudba dlouho představovala téměř k zoufalství dovádějící záhadu. Přitom v antickém Řecku byla hudba všudypřítomná, většina poezie v období 750 až 350 p.n.l. - písně Homéra, Sapfó a dalších – byla složena a interpretována jako zpívaný přednes, někdy doprovázen i tancem. Dobové literární texty poskytují množství konkrétních podrobností o tónech, stupnicích, efektech a nástrojích, jež se používaly. Společným znakem byla lyra spolu s populárním aulosem, což byly dvě rákosové píšťaly, na kterých současně hrál jediný hudebník. Zvukem připomínaly dva nezávislé, v melodii se doplňující hoboje.
Navzdory množství písemných informací smysl a zvuk staré řecké hudby zůstávaly neuvěřitelně nepolapitelné. Zčásti proto, že pojmy nacházející se ve starověkých zdrojích jsou komplikované a neznámé. I když notový zápis hudby také existuje a lze ho také interpretovat, je vzácný a jen útržkový. To, co se podařilo zrekonstruovat, často znělo nevábně a dost podivně, a tak hudba antického Řecka byla mnohými považována za ztracené umění.
Nynější fascinující vývoj však vyvrátil tyto chmurné předpoklady. Projekt zaměřený na výzkum antické řecké hudby, na němž jsem od roku 2013 pracoval, vytvořil úžasný vhled do hudební tvorby starých Řeků. Můj výzkum dokonce vedl k její interpretaci - a doufám, že v budoucnu budeme svědky mnohých dalších rekonstrukcí.
Situace se v posledních letech výrazně změnila, když se odborným technikům, jakým je Robin Howell a vědcům sdruženým v projektu Evropské hudební archeologie podařilo zrekonstruovat některé velmi dobře zachované aulosy (auloi). Ovládané vynikajícími interprety, jako jsou Barnaby Brown a Callum Armstrong, poskytují věrohodnou představu o zvukovém rozsahu starověké hudby, stejně jako o zabarvení hlasu a ladění samotných nástrojů.
Základem starověké písně byly rytmy a rytmy staré řecké hudby lze odvodit z metrik poezie. Ty vycházely výhradně z délek slabik slov, které vytvářejí vzory dlouhých a krátkých prvků. Přestože neexistují žádné indicie o tempu staré písně, je často jasné, zda se má metrum zpívat rychle nebo pomalu (až do vynálezu mechanických chronometrů, tempo nebylo fixní a jistě se trochu lišilo mezi různými interpretacemi). Zvolení správného tempa je ale nezbytné, pokud má hudba dobře znít.
A co melodie a harmonie? To je to, co má většina lidí na mysli, když tvrdí, že stará řecká "hudba" je ztracena. Ve spisech starověkých autorů, jako jsou Platón, Aristoteles, Aristoxenos, Ptolemaios a Aristides Quintilianus se zachovaly tisíce slov o teorii melodie a harmonie. Koncem 16. století bylo ve Florencii nalezeno několik útržkových partitur s antickým hudebním zápisem. Ale ani uvedené doklady skutečné hudby neposkytly ten pravý pocit melodického a harmonického bohatství, o kterém se dozvídáme z literárních pramenů.
Video: Starší rekonstrukce úryvku z Eurípidova Oresta
Od roku 1581 bylo nalezeno více dokumentů s antickou notací zapsanou na papyru nebo do kamene. Nyní existuje asi 60 fragmentů. Pečlivě sestavené, přepsané a interpretované učenci, jakými jsou Martin West a Egert Pöhlmann, nám dávají velkou šanci pochopit, jak antická hudba zněla.
Na nejstarším z významných hudebních dokumentů, nalezeném již v roce 1892, je zachovaná část sboru z tragédie Orestés, kterou v roce 408 p.n.l. napsal aténský dramatik Eurípidés. Tento záznam dlouho představoval pro interprety problém, a to především kvůli použití čtvrt-tónových intervalů, které se zdají být navrženy pro odlišné hudební vnímání. Západní hudba pracuje s celými tóny a půltóny, jakýkoliv kratší interval se našim uším ozve jako nota zahrána nebo zapěna falešně.
Ale mé analýzy fragmentu Oresta, které jsem publikoval začátkem tohoto roku, obsahují zásadní postřehy. Nejprve jsem zjistil, že prvky partitury jasně poukazují na slovní obraz - napodobují význam slov tvarem melodické linie. Například klesající kadenci najdeme nastavenou na slovo "nářek" a velký intervalový skok vzhůru doprovází slovo "vymrštil se".
Také jsem prokázal, že pokud čtvrt-tóny fungují jako „přechodné tóny“, kompozice je ve skutečnosti tonální (zaměřená na tón, ke kterému se melodie pravidelně vrací). To by nemělo být nijak překvapující, neboť taková tonalita existuje ve všech zápisech starověké hudby z pozdějších staletí , včetně rozsáhlých delfských chvalozpěvů zachovaných v kameni.
S ohledem na tyto předpoklady jsem v roce 2016 zrekonstruoval hudbu z papyru s fragmentem Oresta pro sbor s doprovodem aulosu, ve svižném tempu, jak jej udává metrum a obsah slov. Tento zpěv z Oresta spolu s dalšími, staršími rekonstrukcemi jiných dochovaných antických hudebních zápisů přednesl v červenci 2017 sbor doprovázen „aulosistem“ (hráčem na aulos) v Ashmoleovu muzeu umění a archeologie, které je součástí oxfordské university.
Zbývá mi, abych v příštích letech zrealizoval dalších několik tuctů dochovaných antických partitur, z nichž jsou mnohé velmi fragmentární, a na jevišti představil celé antické drama s historicky hodnověrnou hudbou v některém starověkém divadle, jaké je například v Epidauru.
Prozatím můžeme vyvodit velmi zajímavý závěr. O tradicích západní klasické hudby se často říká, že začíná s gregoriánskými chorály v 9. století našeho letopočtu. Ale rekonstrukce a interpretace antické řecké hudby naznačují, že právě tato starověká hudba by měla být považována za kořeny evropské hudební tradice.
Video: Znovuzrození hudby antického Řecka
Původní článek pod názvem Ancient Greek music: now we finally know what it sounded like zveřejnil 31. 7. 2018 The Conversation
Překlad: Dagmar Gregorová