Anglický přepis mluveného textu je zde
Průměr Slunce je necelých 1,4 milionu kilometrů a jeho průměrná hustota je 1,4 g/cm3. Když v závěru své zářivé kariéry exploduje obrovská hvězda s hmotností kolem 20 Sluncí, větší část své hmoty rozmetá do okolí a jen zbylé jádro o hmotnosti mezi 1,4 až 2,6 násobku hmotnosti Slunce zkolabuje do podoby neutronové hvězdy. Její přibližně 20kilometrový průměr svědčí o extrémní hustotě hmoty, jež nemá na Zemi obdobu. Obrovský tlak exploze v centru hmotné hvězdy způsobí něco jako obrácený rozpad β− a vtlačí elektrony do atomových jader, kde s protony vytvoří neutrony, přičemž se uvolní neutrina. Pro lepší zapamatování zopakujme číslo 1,4 ještě jednou, tentokrát u průměrné hustoty hmoty, když střed intervalu, v němž se pohybuje, je 1,4x1014 g/cm3 (8×1013 až 2×1015 g/cm3). Wikipedia o známém porovnání hmotnosti lžičky hmoty neutronové hvězdy tvrdí, že s hodnotou přes 5,5×1012 kg by se vyrovnala přibližně 900 násobku Velké pyramidy v Gíze (ZDE).
Některé neutronové hvězdy se nazývají rádiové pulsary, protože při každé své otočce pravidelně zasahují oblast Země rádiovými elektromagnetickými paprsky emitovanými z některého ze dvou pólů silného magnetického pole. A to může dosáhnout vskutku extrémních hodnot - řádově 108 až 1011 Tesla. Takové neutronové hvězdy – magnetary – se projevují prudkými erupcemi vysokoenergetického rentgenového a gama záření. Pro porovnání: pravděpodobně nejsilnější magnetické pole, které kdy na Zemi vzniklo, mělo „pouhých“ 91,4 Tesla. V roce 2011 ho ve speciálních cívkách po dobu několika milisekund vytvořili vědci drážďanského Helmholzova centra (ZDE). Magnetická pole, která bude využívat fúzní experimentální reaktor ITER, mají hodnotu 11,8 T u toroidního a 6 T v poloidálním systému elektromagnetů. Magnetická indukce na povrchu většiny doposud objevených magnetarů dosahuje hodnotu v řádu desítek milionů Tesla (hodnota B v katalogu magnetarů ZDE).
Od konce sedmdesátých, kdy byl objeven první magnetar, vnímali vědci obě skupiny, pulsary a magnetary, jako dvě odlišné populace objektů. Poslední desetiletí postupně tento pohled mění pod vlivem indicií naznačujících, že se může jednat o různé etapy vývoje stejného objektu. Že jde o dvě strany stejné mince – neutronové hvězdy, která je nejdřív rádiovým pulsarem a pak magnetarem. Anebo naopak…
Někteří astrofyzikové tvrdí, že magnetary časem postupně přestanou vyzařovat rentgenové a gama paprsky a promění se v rádiový pulsar. Jiní jsou přesvědčeni o opačném scénáři – prvním stadiem je pulsar, jehož magnetické pole časem narůstá, až způsobí výtrysky vysokofrekvenčního záření a my registrujeme neutronovou hvězdu jako magnetar.
Zastáncem prvního scénáře je i Tom Prince, profesor fyziky v Caltechu (Kalifornském technologickém institutu) a vedoucí vědecký pracovník Laboratoře proudových pohonů (Jet Propulsion Laboratory) NASA. Argumentuje slovy: "Je poněkud složité pozorovat tato neklidná tělesa. Za prvé, magnetary netrvají dlouho – stačí rok nebo jen několik málo let, než obrovské výtrysky rentgenových paprsků rozptýlí magnetickou energii.
Za druhé, podle našich standardů jsou pulsary opravdu staré objekty. Například jeden z nejznámějších pulsarů, pulsar v Krabí mlhovině, explodoval na začátku minulého tisíciletí, v roce 1054. Za třetí, nejde o častý jev. Poslední známou supernovou, která explodovala v našem okolí, jsme zpozorovali v roce 1987, v jedné ze satelitních galaxií naší Mléčné dráhy.“ Přesněji v mlhovině Tarantule v SV části Velkého Magellanova oblaku.
Tom Prince zmiňuje také rádiový pulsar J1119–6127 v mlhovině Carina v souhvězdí Lodního kýlu, který byl již v minulosti registrován jako retgenový i gama zdroj (ZDE).
Na rádiový pulsar má velmi intenzivní magnetické pole: 4,1x109 T, kolem osy se otočí za necelou půl sekundu (0,41s) a pozemní teleskopy i sondy na oběžné dráze, jako jsou Fermi, Swift, NuSTAR (všechny tři z NASA) a XMM-Newton (ESA) mapují jeho střídavě měnící se chování, jednou typické pro rádiový pulsar, jindy připomínající magnetar. Zatím není jasné, kterým směrem se proměna této neutronové hvězdy ustálí (ZDE a ZDE). Bez ohledu na výsledek je J1119 zajímavým objektem, který pomáhá odhalovat tajemství nejhustější hmoty, kterou ještě dokážeme fyzikálně popsat a pochopit a v které se může generovat nejsilnější pole, jaké zatím ve vesmíru pozorujeme.
Zdroj: NASA News