Tři drobné případové studie z různých dob a míst o (ne)přijatelnosti lidských obětí v Řecku, nakonec i něco o lykantropii.

Jen letmý náčrt mnohovrstevnaté struktury tohoto svátku od neolitu po současnost, s minimem duchovna. Nerad bych způsobil náboženskou válku.

Hérakleitos byl zbožný takovým způsobem, že kritizoval mnohé náboženské zvyky a vysmíval se náboženským potřebám mnoha lidí.

Konečně zásadní obrat v astrofyzice: Matematické modely, měření pozemních astronomických observatoří, družicová data o pohybu vzdálených hvězd a reliktním záření i data z LHC teď dávají jednotný smysl! Exkluzivní rozhovor o nové fyzice.

Jak je vůbec možné, že se v Řecku objevilo odcizení vůči reálnému světu, navíc strach z lidského těla, a časem i zásvětí? Ke standardnímu řeckému náboženství se to vůbec nehodí. Odkud se to vzalo? Kdo pokazil vstřícnost Řecka ke světu a tělesnosti? Můžeme najít záludného migranta a kazisvěta? Takhle jednoduché to není.

Teď popíšu jen obecný výkladový rastr: Čím se liší od křesťanství nebo islámu a čím od pomyslného průměru „typičtějších“ náboženství. K tomu obecný charakter řeckých bohů a bohyň, plus problémy s nekonzistencí mýtů a se zobrazováním.

Nejspíš se vyvinuly z dívčí iniciace do dospělosti, už v rané antice genderově i věkově zrovnoprávněné a vůbec demokratizované do jednoho z athénských státních kultů. Mantru zasvěcení tady ovšem nesdělím, mimo jiné proto, že ji neznám. Tip na význam však mám, i když jsem ho sám nevymyslel.

Po úvodu o tom, co jsou Kyklady zač, zkusím letmo představit velice dávnou a nečekaně rozvinutou titěrnou civilizaci, po které nám zůstala řada velice pohledných artefaktů. Sice jim skoro nerozumíme, ale to nevadí. Jako zdroj výtvarné inspirace (přímo i nepřímo) i poetické inspirace (samozřejmě jen nepřímo) fungují. Silnému umění se nemusí teoreticky rozumět.

K poučení nebo zábavě nabízím pokračování oblíbených paradoxů megarské školy, neboť lid i část filosofů si to často žádá. Jenom si nejsem jistý, zda nejde o poučení zčásti spíše varovné a o zábavu dost podivnou.

Spíše jen představení pohlednějších nebo jinak zajímavých památečností z dob neolitu v egejském prostoru, převážně v dnešním Řecku.

Titulek není míněný jako provokace. Napřed to bude o prasatech podle Hérakleita, pak o jejich roli v řeckém náboženství a nakonec o kultu prasátka na Kykladách i jiných místech Egeidy v rané době bronzové. Vždyť prasátko je často přímo k sežrání.

Nemám v úmyslu nikoho přesvědčovat, aby přistoupil na skeptickou filosofickou pozici, vždyť sám si na ni spíš jenom velice rád hraju. Každopádně je to hodně užitečný nástroj v případě zmatku i v situaci hypertrofie všemožných „ismů“. A pro vědu je to možnost naprosto skvělá, možná i jediná.

Osel je zvíře trpělivé, většinou moc nespěchá a vše zrale uváží. Není divu, že došel slávy i ve filosofii. Výtečným parťákem je jak při každodenní práci, tak ve svátek, projde lecjakou cestou i necestou. Přesto ho někteří lidi pomlouvají, nevděčníci jedni.

V tento čas jste zvyklí zde číst žebračenku. S tím je konec. Konec je i s naším tradičním podáváním žádostí o podporu z fondů a grantů zaměřených na popularizaci, protože jsme jen psali supliky na úkor kvality článků a stejně to vždy bylo na nic. Tak by popularizace vědy vypadat neměla, a proto měníme strategii.

Mírně trapná dekonstrukce vánoční legendy a málem i poetiky Vánoc, z nouze doplněná několika romantickými až sentimentálními obrazy pro potěchu duše.

Nejnovější vykopávky stovky let starých kamenných monolitů moai z Rapa Nui nám opravují názor na okolnosti jejich vzniku. Celkem jich na Velikonočním ostrově bylo objeveno téměř tisíc. Exemplář označený „156“se nachází v místech, kde byl vytesán. Jak se nyní ukázalo, nebyl tam opuštěn a zanechán osudu proto, že domorodci už nestihli sochu přesunout někam blíže k pobřeží, jak se to píše v průvodcovských textech i odborných publikacích.

Posměváček Lúkianos snad poprvé užívá obraz filosofické dekonstrukční práce s kladivem. Zatím s ním nebude rozbíjet ani šetrněji demontovat nějaké složité konstrukce, půjde jen o oddělování strusky od zlata. Nicméně je prvním z řady, která vede až třeba k Nietzschemu a Derridovi.

Aristotelés založil logiku tak důkladně, že to vystačilo skoro do začátku 20. století. Aristotelovu zoologii překonali až bezprostřední předchůdci Darwinovi. (Škoda, že si astronomii, fyziku a metafyziku nenechal od cesty.)

Rozhodující větu Mélského dialogu pronáší před zničujícím útokem na malý neutrální stát velitel athénského loďstva: „Silní dělají, co mohou; slabí strpí, co musí.“ Známe to. Je tohle vůbec dialog?

To docela dobře víme, v polovině 4. století před n. l., alespoň pokud máme na mysli Atlantidu jako Platónovo literární téma. Žádný starší pramen ani jiný doklad není. Přesto může být zábavné po zreferování Platónova popisu pátrat taky po jeho inspiracích, i když zrovna Platón je při své mohutné fantazii moc nepotřeboval. Nepodceňujme ho, ale nepodceňujme ani možné inspirační zdroje!

Oslava tohoto významného výročí je po pravdě řečeno trochu rozpačitá. Ne všichni se shodnou na tom, jak pozitivní událost to byla; navíc není úplně jisté, který měsíc to vlastně bylo. Kdo však zná dlouhé dějiny Platónovy Akadémie, ten chápe.

Řecké náboženství se sexu neštítí. Do řady kultů však sex nepatří, zatímco v jiných je ve více či méně explicitních podobách jejich základem. Je to podobně různé, jako je různá povaha jednotlivých řeckých bohů a bohyň, i povaha různých lidských situací.

Herní inteligence AlphaStar z laboratoří googlovských DeepMind dostála svému jménu a stala se vrcholovým hráčem legendární realtimové strategie StarCraft II. Vědci a inženýři to konečně dokázali, lidští hráči si to očividně užili a umělé inteligence opět předvedly, jak úžasný mají potenciál.

Paiderastie je nejproblematičtější složkou antické řecké sexuality a současně výchovy dospívajících i jejich uvádění do společnosti. Právě toto spojení představuje největší problém. Další nejasností je, jak moc ostře ji odlišit od jakési limitované homosexuality. Jsme prostě dědicové platónské výchovné sublimace „od tělesnosti“ i emocí, ať se nám to líbí nebo ne.

Leckterá novodobá feministka by mohla leda tiše závidět, jak se už v minulých staletích některé řecké ženy dokázaly prosadit v tvrdě patriarchální společnosti, dokonce v roli velitelek pirátů, pardon, národně osvobozeneckého námořnictva. (Po úvodních rozpacích skončíme na obzvláštním ostrově Mykonu.)

Řecké vázové malby zobrazují hodně otevřeně leccos, třeba i soulože mužů s hetérami, ale skutečné soukromí zůstává skryto.

Co je to filosofie? Možných odpovědí je mnoho a teď se zaměříme na ty, které najdeme u Platóna. Kupodivu půjde taky (a vlastně především) o sublimaci erotiky v podobě zvláštního obratu od „těla“ k „duši“, k „péči o duši“.

S Erótem si většinou nevíme rady, alespoň pokud o něm chceme mudrovat. To platí v mytologii i ve filosofii, přinejmenším ve starém Řecku, ale nejspíš nejenom tam a tehdy.

…aneb Recesistický návrat k Jurskému parku

Symposium (řecky symposion) neboli pitka je jednou z důležitých složek antického společenského života. Má svá pravidla, krom zdatnosti v pití se při něm uplatní taky vzdělání a vtip. Jedno ze symposií se stalo literární kulisou Platónova stejnojmenného dialogu, a od té doby se s intelektuálským přeznačením symposií roztrhl pytel.

Filuta Platón se skrývá ve svém díle mimořádně umně. Zkusím ukázat iluze dialogu a pak několik Platónových motivů: lov na pravdu, ideje neboli druhy (taxony), geometrizaci světa. Skončím podobenstvím o jeskyni.

Teorií je ve vědě plno, dokonce i když se opravdu omezíme na vědu a vynecháme případy, kdy slovem teorie někdo označuje pouhý výmysl. Co odlišuje teorii od libovolného výmyslu? Teď se ale posuneme o dvě tisíciletí zpátky, k řecké theórii, která je zdrojem toho, čemu říkáme teorie. A pak o další tisíciletí a možná ještě o další dvě.

Hrdinský příběh Théseova plavba propojuje řadu míst a postav, ale také lidské a božské děje. Mladý Théseus se přidá mezi oběti Mínótaurovi, dopluje na Krétu, s pomocí princezny Ariadné Mínótaura zabije; prchá z Kréty přes Naxos, kde Ariadnu zapomene... Netuší, že je použitý hrdina, totiž ve sporu Dionýsa s Poseidónem o ostrov Naxos. Ve filosofii po něm zbyde paradox Théseova loď a pojem teorie.

Jak je tomu s identitou něčeho, co se proměňuje, třeba díky opravám, opakované výměně materiálu část po části? Čím je vlastně identita založená? Tradičním příkladem, přímo staronovým, je paradox zvaný Théseova loď. A jak je tomu s lidskou identitou?

Můžeme se vůbec odvážit kritizovat Sókrata, mučedníka filosofie, vzor moudrosti a pro Platóna přímo typus filosofa? Můžeme. Jde o podezření, že zavedl představu celkového účelu ve světě, tedy (globální) teleologii, alias finalitu. Trocha účelnosti nemusí škodit, ale spoutání světa a všech přírodních dějů pod nadvládu celkového účelu (smyslu), to je jiná.

Antifón z Athén byl rozverně cynický komentátor lidského života a kritik Sókrata. Krom jiného tvrdil, že žádná geometrická tělesa neexistují jinak než v mysli některých geometrů. Jim na potvoru vymyslel řešení aproximace obvodu kruhu, které předjímá pozdější převratné dílo Archimédovo. To je kvadratura kruhu!

Co je to mýtus? Kde ho potkáme? Až na výjimky se musíme smířit s tím, že řecké mýty potkáváme už použité, v lepším případě v tragédiích nebo ve výtvarném umění. Zvláštním problémem je přeznačování mýtů, tedy jejich druhotné použití k jiným cílům.

Atomy, to je konečně opravdická věda! Ano, ale pozor, antický atomismus má jen něco společného s tím naším novodobým. Společný je princip kompozicionality (skládačkovistosi). Kombinacemi atomů se ustavuje to, co vnímáme. Rozdílné je, že Démokritovy atomy nejsou empirické objekty. Jsou to kousky jakési skutečnosti samé, jejichž hemžení teprve zakládá něco smysly vnímatelného, včetně bohů.

Nejslavnější řecký lékař staré doby; někdo si ho spojuje se „čtyřmi šťávami“, ale to je až pozdější výklad pod vlivem Aristotela. Zajímavější je jeho upřednostnění přirozenosti před formálními naukami – a kvůli tomu i kritika filosofie. Přitom jde o nejstarší dochovaný výskyt slova filosofie! Přitom se ale inspiruje Anaximandrem a hlavně Hérakleitem.

Zdánlivý pohyb hvězdného nebe je působený rotací Země! Jenže Hiketás mluví taky o neviditelné Protizemi – a dokonce není úplně jasné ani to, jestli nejde o citát z řeči literární postavy, i když snad v dialogu, který mohl být dílem jen malinko pozdějšího a snad heliocentrického astronoma Hérakleida.

Antickými předchůdci muzeí jsou chrámy, neboť i přes četné modernizující přestavby uchovávaly velice stará výtvarná díla; trochu podobně jako mnohem později křesťanské kostely.

V úterý 16. července večer nás čeká zatmění Měsíce, zhruba od 22 hodin do jedné v noci momentálního času. Pokud kdo nebyl dostatečně poučen, co všechno se při tom děje a jak se náležitě chovat, může si to doplnit třeba podle Plútarcha.

Pythagorás prý krom řady jiných zásvětních divností zavedl také význam čísel i mimo tržiště. Protože nejspíš nepsal, tak o tom nic rozumného nevíme. Snad šlo o to, že matematika může být použitá i v jiných oborech zkoumání. Naštěstí víme, jak o sto let později Filoláos matematizoval hudební harmonii a vyvodil z toho obecné přesvědčení o matematické povaze světa, neboť vše chápal jako spojení číselných poměrů a čehosi neurčitého. Navíc prý tvrdil, že Země obíhá kolem středu světa.

Leckdo si vybaví jeho čtyři živly, hlavně však Lásku a Svár, které jimi ve světě vládnou. Navzdory této romantické představě nepovažuje Empedoklés svět za dílo nějaké prozřetelnosti, ale za výsledek působení kombinace příslovečně slepých sil a náhody. I vznik života vyložil v kombinaci exemplárně pavědecké verze samoplození a exemplárně vědecké formulace přírodního výběru, selekce závislé na podmínkách. A Darwin ho cituje!

Tento osvícenec v době řecké rané klasiky vymyslel první předlohu Kant-Laplaceovy hypotézy o prachoplynovém protoplanetárním disku, zatím ještě geocentrickou. K tomu další novinky: Slunce je rychle se pohybující žhavý objekt, z nebe mohou padat zbylé kameny – a některá nebeská tělesa mohou být obydlená!

Anaxagorovi prý v Athénách přezdívali Rozum. Je první, kdo popisuje infinitezimální veličinu, tedy takovou, která se může neomezeně zmenšovat, a jejichž počet v jakkoliv malé nebo velké krabičce je stejný, totiž bezmezný. Také představil nejstarší známou poznávací redukci, na poprvé ovšem poněkud zvláštní, totiž redukci na kvality. K tomu zapsal řadu dalších pozoruhodností, např. že nemyslí pouze lidé, ba že ani lidé nemyslí všichni a pořád.

Jedním z ikonických exponátů muzea Louvre je socha Mélské Venuše, která se stala přímo symbolem ženství. Ne každý ale ví, že původně prý vypadala o dost jinak, a že ta symbolicky exponovaná podoba vznikla až díky dost zásadnímu ubírání z antického nálezu. Z tuctové pozdně helénistické sochy povstalo v raném 19. století emotivně fungující torzo. Může to být i metafora evolučních dějů.

Zénóna z Eleje si vybaví snad každý, a to díky veselé představě honění želvy. Už méně lidí ví, že měl taky stojící šíp, a že byl nejspíš první, kdo pracoval s představou nekonečného počtu bodů na konečné úsečce. Celé je to ovšem ve velké míře schválnost, byť objevná.

Na potvoru Hérakleitovi se soustředí na to, co trvá a nemění se. Předpokládá stabilní povahu astronomických objektů, asi objevil, jak je to s fázemi Měsíce a s cykly Venuše. Neměnnost ale povýšil natolik, že raději mudruje o věčném Jednu. Učenci se přou, zda klíčem k němu je tato metafyzika, nebo náhled totožnosti astronomických objektů v jejich novém cyklu, nebo šamanská anabáze – protože to vše mu prý po zvláštním výstupu zjevila na prahu nebe bohyně.

Jednou z řady kuriozit, vystavovaných v Archeologickém muzeu v Herakliu na Krétě, je sada opticky broušených čoček z doby bronzové. Nejsou samy, mají sestřičky z jiných míst a v jiných muzeích, ale tyhle jsou nejhezčí. Jak to mohli udělat a k čemu jim to bylo? Měli dalekohled? Spíš lupu, i když většina těch nejstarších čoček byla prostě na ozdobu. A co pozdější optické prvky? Skončíme v řecké antice, protože tam obvyklé dějiny optiky začínají.