Od paleolitického tábořiště přes mezolit po neolitickou osadu řemeslníků a zemědělců; s nálezy od paleolitických pazourků a obsidiánů (!) po neolitické šperky, keramiku a figurky bohyň. Nálezy odtud zasáhly i do diskuze o původu zemědělství v končinách západně od Malé Asie.

…aneb Dinosauří příspěvek ke dni dětí

Nejstarší písmo pro zápis řečtiny, totiž v jejím mykénském dialektu. Je slabičné. Používalo se v pozdní době bronzové, hlavně ve skladovém hospodářství. Rozluštěno bylo v 50. letech 20. století.

Velká nádoba z doby kolem roku 670 před n. l. je zdobená reliéfy, které zobrazují závěr legendární války o Tróju: Achájci opouštějí úkryt v útrobách dřevěného koně a posléze ve městě mordují děti. Je to vážný kandidát na nejstarší zobrazení trójského koně – a současně na nejdrastičtější scény v rámci řeckého umění.

Lovecké dýky taušírované zlatem a stříbrem. Meče, přilby a šílené brnění. To vše bronzové, protože jsme ještě v bronzové době. K tomu malby válečných scén na keramice. Něco přímo z Mykén, ostatní z širšího prostoru achájské civilizace, až po Kypr.

Nejstarší řecké plastiky: jedna socha, kvalitní řezby ze slonoviny, figury bohyň i lecčehos, většinou keramické, plus drobné „ptačí bohyně“. To vše z pozdní doby bronzové, nejen přímo z Mykén, ale z celého jižního Řecka, z časoprostorového rozsahu achájské kultury.

William Shakespeare měl panický strach z nákazy. Karantén během četných morových epidemií využil k sepsání svých nejlepších dramat.

Chcete žít věčně? Vybudujte Dysonovu sféru kolem Slunce z ohromné flotily solárních farem a pak do ní nastěhujte milou a vstřícnou superinteligenci, která bude mít ráda lidi, posbírá o nich veškerá možná data a zařídí jim báječný posmrtný život v podobě digitálních kopií ve víru věčných radovánek. Až příliš skvělá představa.

Zlaté pohřební masky z Mykén patří mezi nejznámější archeologické předměty a megalitické kopule hrobů obdivuje řada lidí. Obojí dobře ilustruje majestát i zvláštnosti Mykén pozdní doby bronzové, přestože je kolem toho dost pojmoslovných nedorozumění.

„Zlaté Mykény“ představují mohutnou předehru dějin řecké kultury, k níž se pak „normální“ řecká antika vztahuje jako k době héroů. Mykény byly nejdůležitějším centrem této civilizace, která ovšem byl doma i jinde v jižním Řecku, odkud postupně expandovala.

Odehrálo se v Asklépiově svatyni v Epidauru na Peloponésu. Žádné obzvláštní tajemno nečekejme. Spíše dietu, „cvičení“ (chození, běh a studium) a lázeňské procedury, byť v kontextu obětí bohům a Asklépiových vnuknutí. Skoro případová studie.

Napřed dávní Kyklaďáci, pak Minojci, po nich řečtí Achájci, div ne podle jednotlivých epoch doby bronzové. Prostě míchanice. Dál už normální řecká antika. To vše na malebném sopečném ostrově s bohatými přírodními zdroji, i když pro Kyklady ne vždy typickými. Tedy: Od obsidiánu přes keramiku několika kultur po Paní z Fylakopi a obsidián.

Víno se pěstovalo a pilo už dřív a taky leckde jinde, ale prostor dnešního Řecka a jeho okolí je unikátní. Navíc tu máme dobré doklady, někdy dokonce zábavné. V řecké antice víno patří k poezii, výtvarnému umění, filosofii i přírodovědě, samozřejmě podle náležité míry.

V podmínkách lockdownu vznikají nové hry. Z některých je cítit stesk po normálním běhání venku, které je teď bohužel vzácností. Pixeloco vyvíjejí outdoorovou střílečku z pohledu první osoby pro rozšířenou realitu, která využívá chytré telefony a digitální mapování sousedství.

Minojský překryv starokykladské kultury na sopečném ostrově, s katastrofickým koncem. Možná předloha literárního tématu Atlantidy, spíš ale takový menší Singapur, zato už začátkem pozdní doby bronzové. Vše nasvědčuje tomu, že tam opravdu uměli žít!

Rekapitulace života na Krétě střední a pozdní doby bronzové, teď už ne chronologicky, ale podle zajímavých témat a pěkných předmětů.

Začneme falickým kamenem a horským bohem raně minojské Kréty. Pak dojde na mužské rituály a na „Prince“. Potom na restaurátorské problémy a klukovské božstvo Kréty, což byl dárek pro sira Evanse. Nakonec pozoruhodnosti o falzech.

Jenom drobná přehlídka jejich zpodobnění v minojské kultuře na Krétě.

Zpravodajskými portály prolétly zprávy o nečekaném archeologickém objevu v jižních Čechách. Tady se pokusím podat jen předběžný rozvrh možností.

To nejlepší z minojské Kréty střední doby bronzové, tedy v žánru keramiky.

Minojská keramika patří k té nejlepší, jakou můžeme v době bronzové potkat. (Ale tu vůbec nejhezčí nechám na příští článek.)

Věčný bůh se narodil v nejedné jeskyni. Teď půjde o Dia na Krétě, neboť takhle Řekové pochopili minojský kult. Hlavní roli v něm však mívala spíš Velká bohyně.

Pokus o demytologizaci Minotaura představením býčích her, možné předlohy pozdějších býčích zápasů, zatím bez viditelného rizika pro býka.

Úvodní faktografie o významné kultuře dávného Středomoří – aneb Krétou doby bronzové.

Nikdy jsem nečekal, že se mě bude někdo opravdu bát proto, že přijíždím z Česka. České doklady jako výrazný aposematický znak, to je novinka naší doby!

O souběžném vzniku evropské filosofie a věd několika oborů, s ukázkami metodologických problémů: principu aktualismu v geologii, historii a zoologii; 2D a 3D popisu světa…

Od neolitu po konec antiky můžeme sledovat dvojí roli drobných cenných předmětů, ozdobnou a magickou, byť v jednotlivých případech převažuje to či ono hledisko.

Jestli jste si mysleli, že už jste zažili opravdu bizarní životní formy, tak si představte oživlé kosmické náhrdelníky z monopólů navlečených na kosmických strunách, které parazitují na fúzní energii v nitru hvězd a divoce se tam replikují. Kéž by taková šílenost opravdu existovala!

Začátkem září bychom si měli ujasnit pojmy pedagog, učitel a sofista; před začátkem října taky scholarcha, doktor a scholastik.

Skalní rytiny jsou obvyklým prehistorickým žánrem na všech kontinentech (krom Antarktidy). Ty kykladské se moc nevymykají z průměru, ilustrují však rozpětí výtvarných žánrů a některé i život na dávných Kykladách.

Pokus o malý autoreferát.

Záhadné předměty z let 2800 až 2300 před n. l., jejichž intepretaci provází vášně. Správně se jim má říkat „kykladské standarty“. Některé z nich jsou kandidáty na kykladské mandaly. Je to slavná specialita dávných Kyklad.

No, na kámen nemá, ale na druhé straně je pro víno mnohem lepší – a džbán se taky líp udělá z hlíny. A rhyta tvaru zvířátek jsou dojemná. Koncem rané doby bronzové se navíc objeví další zajímavé tvary, což možná souvisí se vzestupem moci minojské Kréty.

Kamenné nádobí, dózy na drobné předměty a šperky i rituální nebo honosné nádoby z Kyklad let 3200 až 2300 před n. l. Keramiku měli samozřejmě taky, ale tohle bylo něco onačejšího, co jen tak někdo neumí udělat!

Pořádná civilizace potřebuje taky pořádné nářadí, materiály a technologie, ať už jde o kámen, kovy nebo další prostředky. Kyklady 3. tisíciletí před n. l. nabízejí ukázku, jak lze i v maličkém prostoru kombinovat tradiční materiály a dovednosti s novinkami doby, a to na výtečné úrovni.

Zatímco japonští vědci z Ósaky a Tokya zkoumají virovou temnou hmotu, jejich kolegové z univerzity v Kóči a Katsurahama Aquarium zjišťovali, jakou vehemenci musejí tučňáci kroužkoví vyvinout, aby svou odpadní „temnou hmotu“ zvládli vrhat daleko od hnízda.

Sošky z kykladské rané doby bronzové (3200-2300 před n. l.) jsou krásné a tajemné. Inspirovaly výtvarnou avantgardu 20. století, ale taky neblahý zájem hledačů pokladů ve službách bohatých.

Dobré pandemické filmy vás nejen pohltí, ale také připraví na podobnou situaci, když k ní dojde v reálném světě. Podle týmu amerických psychologů mohou postapokalyptické filmy svým fanouškům nabídnout nejen dechberoucí zážitek, ale také praktické tipy, a co je ještě důležitější, také duševní průpravu pro skutečnou pandemii. Jak se říká, nejhorší je strach z neznáma – a štěstí přeje připraveným.

Oidipův komplex tady nepředstavím nijak prvoplánově, spíš v souvislosti s řeckým pojetím tragické krásy jako základní výpovědi o životě, a v kontextu sil náhody a nutnosti, svobodného rozhodování a osudu.

Sídlo Máie a rodiště Herma a Pana názorně poučí o povaze těchto božstev.

O významu náhod a důvtipu při hře zábavné i při hře o život. O hravosti bohů a kosmu.

Jeden ze zakladatelských počinů novodobé fyziky vyžadoval matematický popis pohybu, technickou zručnost k jeho měření, ale také nový pohled na děje v pozemské přírodě jako na jevy uchopitelné těmito prostředky. Přesto si Galilei uvědomoval, že matematika je pro poznání světa jen nástrojem, zdrojem poznání je pozorování. Nebyl také převratným a dosud nedoceněným filosofem?

Kosmické divadlo splňuje nepřísnější standardy vzájemné distance aktérů i distance od diváků rozmístěných na povrchu Země. Venuše, Merkur a Měsíc předvedou tři konjunkce a jednu elongaci, to vše v poslední dekádě května a začátkem června. Představení začínají v rozumnou večerní hodinu, jsou zdarma, ale výhled na severozápadní obzor si musí diváci zajistit sami.

Geniální technik a pozorovatel občas uvízl v zajetí své představy, občas se nechal unést svým misijním záměrem, někdy i zvláštnostmi své povahy. Opravdu se Země točí? A nebyl taky skrytý epikúrejec? Inkvizice ho naštěstí odsoudila „jen“ za kázeňský přestupek.

Ještěrky obecné určitě znáte, leckdo má ještěrky na zahrádce, ale mít s ještěrkami blízké osobní vztahy už tak obvyklé asi není. Podívejte se na malou zahradní verzi filmu „Jak vycvičit draka“.

Od Nového zákona po deklaraci první série dogmat („článků víry“): pochopení církve a křesťanské zvěsti, bohoslužba, vsuvky do kánonu, proces dogmatizace, částečná symbióza s filosofií, problémy těla, zříkání se moci a touha po ní, problémy „duchovní moci“ a odcizení světu.

V očích mnoha záhadný škarohlíd, málem prý nepřítel otevřené společnosti, spíše monarchista anarchista žijící v azylu chrámu, zahleděný do jednoty kosmu, ne do zisku.

Zkusme se na křesťanství 1. století podívat tak, jako když popisujeme údajně „mrtvá“ náboženství. Budeme hledat typologické znaky pro začlenění do svého druhu paleontologie různých náboženství.

Delší procházka západní Arkádií s cestopisem z 2. století n. l. jako průvodcem: Od celkem obvyklých i velice neobvyklých obětí plodů a zvířat v Lykosúře k místu lidských obětí. Cesta vede kolem magického pramene a dávného horského sportoviště.

Kdo by chtěl vědět, „jak to opravdu bylo“, bude zklamán. Zatím to bude hlavně o textech: o jejich žánrech, okolnostech vzniku i doprovodných legendách. O tom, co bylo před texty, se můžeme jen dohadovat.