Pokud jde o fosilní pozůstatky druhohorních dinosaurů, Česká republika může jen stěží patřit mezi bohaté státy. Až dosud byla z našeho území popsaná pouze jedna jediná kost. Bylo to v roce 2005, kdy tým vedený známým českým paleontologem, profesorem Oldřichem Fejfarem z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, publikoval článek na téma stehenní kosti pozdnokřídového dinosaura ze skupiny Ornithopoda (práce se tehdy objevila v mezinárodním odborném časopise Acta Palaeontologica Polonica vydávaném Polskou akademií věd).

Zmrzlá krajina ostrova Ellesmere na nejzazším severu Kanady nečekaně vydala velkého fosilního velblouda. Zdá se, že jeho dnešní příbuzní pocházejí ze studených končin.

Podivný druhohorní hmyz čeledi Strashilidae nevysával pterosaury ani opeřené dinosaury. Podle všeho šlo o svérázné mouchy, specializované na život ve vodě a blízkém okolí.

Vrcholový predátor Tasmánie a přilehlých končin zřejmě musel sklonit hlavu před evropskými osadníky a nervózními chovateli ovcí. Přivedou starobylého vlka mezi vačnatci zpět do hry genetičtí kouzelníci?

…aneb další rekord pro sauropody

…v pořadí již čtvrtého

…aneb když vám ani zumba od široké pánve nepomůže

…aneb Argentinosaurus nebyl jediný

…aneb co nového vypověděly staré fosílie.

Bdeloidní vířníci nemají sex už desítky milionů let. Užívají si ale něco jiného – loupení cizí DNA ve velkém. Jejich genom obsahuje skoro 10 procent cizorodých genů a jejich metabolismus z významné části pohánějí proteiny cizího původu.

…aneb Schweitzerová vrací úder

V Ekvádoru žije ryba s dosud neznámým smyslovým orgánem. Místo postranní čáry jí jako receptorový orgán k orientaci v tekoucí vodě slouží zoubky prorůstající kůží.

Na tom božím světě už je to tak zařízeno, že bezpracně se zmocnit cizího majetku je výhodné. A jak nás zkušenosti z poslední doby přesvědčují, kleptoparasitismus je vlastní i těm, které jsme považovali za vzor poctivosti.

Psal se rok 2007 a vědci z Yorku na základě fosilních nálezů tvrdili, že když se Země v minulosti oteplila, biodiverzita klesala. V časopise vydávaném americkou akademií věd nyní vyčel článek, který tvrdí opak. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, kdyby se nejednalo o stejný tým a kdyby na tehdejších nepřesných závěrech nestavěl své prognózy IPCC a nevznikaly fámy.

Začalo to přivazováním kamer na hlavy myších dobrovolníků a je z toho studie, kterou přijali v Proceedings of the National Academy of Sciences a objev zcela neznámé funkce buněk sítnice. Fungují jako autonomní varovný systém.

Arachnolog Peter Jäger dal svému objevu jméno podle švýcarské firmy Scurion. Svůj počin ozřejmil slovy: „Díky jejich ledkám jsem neměl tmavé kouty a několikrát mne to zachránilo od blízkého přátelení se s jedovatými hady a škorpiony. Silné světlo mi také dovolilo spatřit i velmi malé tvory, je to jejich zásluha.“

...prohlašuje Stefan Lüpold, hudby milovný mladík ze Syrakus zvládající hru na klavír a čelo a který se živil jako webdizajnér.

Mezinárodní výzkumný tým v rámci Integrovaného oceánského vrtného programu (IODP) získal vzorky hornin z mořského dna poblíž Antarktidy. Jsou z lokality asi 300 km od planiny Wilkes Land. Ve vzorcích půdy z hloubky jeden kilometr pod mořským dnem vědci našli pylová zrna. Jsou z doby před 43 – 53 miliony let a jejich druhová skladba vypovídá o tom, že tam, kde se dnes zimní teploty pohybují okolo padesáti pod nulou a letní okolo mínus třiceti, flóra kdysi kypěla životem a dařilo se tropickým rostlinám.

Zatímco na pěstitele brambor po druhé světové válce přišla zkáza v podobě „amerického brouka“ ze západu, na vinaře se nyní valí červeno-černá pohroma z východu.

Čeští vědci publikovali v časopisu Science článek, v němž popisují dosud neznámý způsob obrany jihoamerických termitů.

Skvěle zachovalé mládě s proto-peřím přepisuje učebnice. Že by (skoro) všichni dinosauři opravdu byli opeření?

Jsou sympatičtí, protože moc nekoušou a když je vyrušíme, hlavní jejich snahou je co nejrychleji zalézt pod zem. Z pohledu mšic to ale vypadá poněkud jinak. Většinu potomstva jim sežerou a z domova jim udělají vězení, kde právo na život mají jen ty nejvýkonnější.

Dokazování síly a vytváření hierarchie ve své skupině tím, že protivníci do sebe vrážejí hlavami, není jen výsadou beranů a kozlů. Američtí biologové se stali svědky podobných soubojů i u známého druhu ryb, které sice ničí zdravé korály, ale pomáhají vytvářet písčité pláže.

Několik desetiletí se vědci domnívají, že členěná páteř na pět oddílů je exkluzivní záležitostí suchozemských tvorů. Skotská fosilie ale svědčí o něčem jiném. To, co měli mít až čtvernožci, vzniklo nezávisle i u ryb. A možná ještě dříve, než se první druh živočicha začal batolit po souši.

Pro existenci většiny forem pozemského života je kyslík nezbytný. Dýchání má ale i vedlejší negativní účinky. Již u pradávných organismů se vyvinul mechanismus chránící buňky před oxidačním stresem. Kupodivu se v něm ukrývá i jednoduché soukolí prvních biologických cirkadiálních hodin, které tikají v našich tělech dodnes.

Podle paleontologů z londýnského Přírodovědného muzea nepatří fosilní pozůstatky z řeckého ostrova slonovi, ale trpasličímu mamutovi, který žil ve Středomoří možná ještě před 800 tisíci lety.

Devítimetrový a jedenapůltunový tyranosauroid ze spodní křídy rozvířil paleontologický skandál. Má totiž slušně velké peří a vrací tak do hry lechtivou představu opeřeného T.rexe.

Dlouhodobá studie německých vědců prokázala, že jednobuněčné mořské řasy nárůst atmosferického oxidu uhličitého zvládají a na vysokou aciditu se přeškolí během jednoho roku.

Ruské, jihokorejské a čínské týmy zahajují oživení mamutů. Šance na úspěch nejsou úplně nulové.

Druhohorní blechy ještě neskákaly, zato jejich sací ústrojí bylo opatřeno "vrtákem".

Recenze knihy Největší show pod Sluncem od Richarda Dawkinse.

...aneb co prozradila čínská prakobylka britským vědcům.

Čtveřice amerických biologů využila gravitací podmíněný selektivní výběr, aby prokázala, že jednobuněčné kvasinky dokáží za velmi krátkou dobu na změněné podmínky zareagovat, a když je to pro přežití výhodnější, změní svůj způsob života z individuálního na "společenský" a začnou tvořit mnohobuněčné shluky. A to tím větší, čím je selekce intenzivnější

Vlny pandemického úhynu včelstev v USA může mít na svědomí i malá muška, která doposud unikala podezření.

V Jižní Americe od Brazilie po Mexiko se můžeme setkat s poněkud jiným včelařením, než na jaké jsme zvyklí u nás. Kromě včely medonosné (Apis mellifera) tu chovají včely, jimž říkají uruçu, jandaíra, mandaçaia, jurupá, tiúba, weyrauchi, fiebrigi. Pro jejich společné označení se většinou používá termín jataí. Jsou menší, než běžné včely a většinou patří k druhuTetragonisca angustula. Britsko-brazilsko-americký tým vědců u nich objevil něco, s čím jsme se zatím setkávali u termitů a mravenců.

...nejvyšší živočich historie planety?

Jevit se svým predátorům jako větší nebo nebezpečnější živočich, nebo jako součást jeho těla, je jednou z účinných obranných taktik menších a bezbrannějších druhů. Ve vodách indonéských Sundských ostrovů německý vědec pozoroval malou rybku, která očím predátorů splyne s malou chobotnicí, jež se sama maskuje za jiné, nebezpečnější druhy.

Pomyslný žebříček z prehistorie naší planety máme často spojenou s představou nebezpečných monster a příšer přímo pohádkových proporcí. Dinosauři, šavlozubí tygři, obří žraloci a mnozí další zástupci dávnověku v nás vyvolávají představu minulých geologických dob coby jednoho velkého „Jurského parku“ napěchovaného až po okraj tvory, pro něž by člověk byl jen bezbrannou jednohubkou. Taková představa je však poměrně vzdálená realitě. Z hlediska délky geologického času, po který již naše planeta existuje, se velcí živočichové se schopností zabít tvora velikosti člověka objevují až v relativně nedávné době. Na druhou stranu je ale pravda, že jakmile se tak v období devonu (asi před 400 miliony let) stalo, světové ekosystémy natrvalo přestaly být bezpečným místem pro jakéhokoliv většího živého tvora. V průběhu evolučního vývoje obratlovců se postupně objevují formy živočichů, které již nemají v dnešním světě, ovládaném člověkem, obdoby. Výběr taxonů je samozřejmě přizpůsoben atraktivitě a různorodosti, neodpovídá tedy jakémukoliv praktickému hledisku.

...aneb titanosauří patriot, který přepsal velikostní tabulky.

Nalezený obratel vypovídá o velkém rozšíření titanosaurů i o klimatických poměrech v jižní polární oblasti v době svrchní křídy.

O červech, kteří na dně oceánů plní funkci hyen. K životu jim stačí kosti uhynulých velryb.

Rafinovaní řásníci manipulují vzhled, chování i sociální zařazení vosíků skvrnitých. Infikovaní vosíci se shlukují, aby zajistili páření parazitů, přezimují jako falešné královny a pak místo vajíček svého druhu trousí děsivý náklad larev řásníků.

Deset centimetrů a možná i větší „buňky“ žijí na dně nejhlubšího oceánu. Jsou to xenophyophorea. Radost ze života si nenechají kazit trvalou tmou a obrovským tlakem, ale dokonce ani vysokou koncentrací toxických látek a radioaktivních prvků a s nimi spojeným rizikem mutací. Tak jim to vyhovuje možná již půl miliardy let.

Když o někom řekneme, že má všech pět pohromadě, myslíme tím, že to má v hlavě srovnané a rozhoduje se správně. Na uvážlivém úsudku a kvalitních vstupní informacích poskytovaných našimi smysly často závisí i přežití a jasně si to uvědomovali již Staří Řekové. Aristotelovo pojetí pěti hlavních smyslů používáme prakticky dodnes a v něm má původ ona „pětka“, která v lidovém rčení zastupuje oko, ucho, kůži, jazyk a nos. Vědci nyní přichází s tvrzením, že předek 96 % obratlovců, včetně nás, oplýval i „šestým“ smyslem.

Ve svrchněkřídovém jantaru z kanadské Alberty zkamenělo peří ptačích i neptačích dinosaurů, kteří se potloukali poblíž stromů s pryskyřicí.

...aneb pár vět o prvním ceratopsovi z Jižní Koreje

3,4 miliardy let starý pískovec ze Strelley Pool v oblasti Pilbara snad obsahuje nejstarší známé fosilie. Jsou to mikroorganismy se sírovým metabolismem nebo jenom šmouhy v kameni?

Mezi velká zvířata, megafaunu poslední doby ledové patřili kromě známých mamutů i nosorožci srstnatí. Vědci objevili kosterní pozůstatky jejich pravděpodobného vývojového předka, který se dávno před nástupem zalednění přizpůsobil na drsné životní podmínky Tibetské náhorní plošiny a z ní, možná i s jinými na chlad adaptovanými druhy, se v pleistocénu rozšířil do Eurasie a Ameriky.

Pozoruhodně zachovalá fosilie jurského zvířátka podobného rejskovi ze severovýchodní Číny poskytla nový obraz nejranějších předků dnešních placentálních savců. Milník jejich vzniku se posunul o 35 milionů let do minulosti.

Naše oči vidí ostře svět obklopený atmosférou. Když se však ponoříme, obraz se v důsledku většího indexu lomu světla rozmazává, k čemuž přispívá případné zakalení vody, protože zvyšuje rozptyl a snižuje průhlednost. Naopak, zrak ryby je uzpůsoben na vodní prostředí a v atmosféře se mu ztrácí ostrost. Jak se na svůj způsob života adaptovaly druhy, které ho tráví právě na rozhraní voda – vzduch a potřebují zřetelně vidět nad i pod sebe?