Matt Koski, první autor studie v univerzitním skleníku. Kredit: Dan Addison, University of Virginia.

Některé z novějších poznatků náš vzor píle ukazují poněkud v jiném světle. Nejde o zostouzení včel, jak to mnozí chápou, ale o fakta, která lze jen těžko zamést pod koberec. Společnost dotuje včelaře, aby zemědělci a v konečném důsledku my všichni nezplakali nad úrodou slunečnice, řepky, fazolí, jahod, jablek,...  V případě jetele by nemuselo být čím krmit zvířata (se vším, co z toho vyplývá). Když to zkrátíme, tak mezi hmyzosnubné patří i švestky, takže ani té slivovice by bez včel a včelařů nemuselo být dost.

Poznatky ze severu Evropy ale žádné katastrofě nenasvědčují. Včely tam pro úrodu moc důležité nejsou. Nejspíš tomu tak opravdu bude. Dokládají to obyčejné kupecké počty, které ve staré dobré Anglii provedli. Z dob kolonialismu jim tam zůstal smysl pro pečlivou evidenci, původně motivovaný výběrem daní. Tak nyní vyšlo najevo, že ještě na začátku let osmdesátých bylo britské i ta včelí království v plné síle. Dnes je situace jiná i řady včelařů a jejich létavek prořídly. Podíl plodin na orné půdě (těch, které se bez opylení hmyzem nerozmnoží) se ale v zemi Spojeného království zvýšil. Z necelých 8 procent na počátku let osmdesátých, na 20 procent v roce 2007 a dál roste. Nejpatrnější je trend na východě ostrovní země, kde tento podíl činí více než 30 %. Za tři desetiletí vzrostlo zastoupení plodin, které by bez hmyzu nepřinesly žádný zisk, téměř o šedesát procent a plochy se přitom dál každým rokem rozrůstají o více jak 20 000 hektarů.  Sklizně olejnin a luštěnin jsou přitom nyní o více než polovinu větší (54 %). Z toho vyplývá, že včely jsou dnes nejméně třikrát pracovitější, než byly před pár lety, a nebo jejich podíl na opylení je jen pouhých 10 až 15 procent.

Campanula americana. Na rozdíl od našeho zvonku, otevírá květ do plocha. Podobně, jako mnoho jiných rostlin, je schopen samoopylení, ale aby tomu zabránil, květ otevírá na dvě etapy. Nejprve zpřístupní své prašníky a následně teprve dojde na „samičí fázi květu“, v níž rostlina zpřístupňuje část květu s bliznou. Kredit: Dan Addison, University of Virginia

V hysterii nad geneticky modifikovanými plodinami jaksi zapadl i poznatek, že včelstvům s nasbíraným pylem obsahujícím Bt-toxin se dařilo lépe. Účinně je to chránilo před invazí zavíječe voskového. Do našeho všeobecného povědomí by se měl zařadit i poznatek o viru příbuzném HIV, který přestal být vegetariánem a napadl a množí se v tělech včel (zde).

Jedna ze středně velkých návštěvnic květů, včela zvaná čaloucnice (Megachile campanulae). Jejich návštěvy z pohledu opylení neměly pro rostliny valný význam. Za prospěšností čmeláků značně zaostávaly. Kredit: S laskavým svolením USGS Native Bee Inventory and Monitoring Laboratory

Změnit si žádá i pohled na stále tradované nesmysly o vztazích panujících mezi rostlinami a včelami. Popisují se idylicky, ale k pravdě to má tak blízko, jako bohulibé praktiky v rodě Borgiů. Ve skutečnosti rostliny své „pečovatelky“ tráví jedovými koktejly a jen ty ze včel, kterým se podaří nástrahy přelstít, si mohou dovolit bezostyšně plundrovat květy (zde).

Ke včelám nelichotivé závěry nyní publikovala parta entomologů z Pittsburghu. Američané ve své práci poukazují na  jejich malou výkonnost. Podle nich je jedna věc sběr pylu a druhou jeho přenos tam, kam kde by měl být. Aby z návštěvy rostlina měla nějaký užitek, musí jít o předání z prašníku jedné rostliny na bliznu té druhé. Jenže právě v tom se včely ukázaly být sobci. Hlavně prý jen berou, a tak je autoři začali častovat nelichotivou přezdívkou „zlodějky“. Na rozdíl od návštěvy čmeláků, rostliny z včel profitují jen minimálně. Tak to Američanům vyplynulo z pokusů, k nimž si vybrali jednu z jejich nejběžnějších rostlin - zvonek obecný, nebo také americký. Daří se mu u velkých jezer na severu USA i na Floridě a rozšířen je od Dakoty na západě, po New York. Od roku 2016 zkoumali výzkumníci tyto rostliny, celkem na třiadvaceti stanovištích. V každém vybrali šest rostlinek a u těch sledovali otevírání květů a kamerou zaznamenávali, co je navštívilo.

Návštěva malých včel samotářek, nemá pro rostlinu prakticky žádný význam, jen ji připravují o pyl. Kredit: Daniel Gross, CC BY-SA 4.0.

Po odkvětu výzkumníci rostliny vyrýpli a přenesli si je do universitního skleníku. Za měsíc, až se u nich dal zjistit počet vyvíjejících se semen, dali tato čísla dohromady se záznamy z kamer. Tak přišli na to, že i když to na nás dělá dojem, jak moc pylu s sebou z místa na místo včely nosí, v roli Kecala, dohazovače z Prodané nevěsty, by selhaly. Reprodukci rostlin, podle Koskiho a spol., totiž napomáhají  jen málo. Kromě jiného prý proto, že jsou tak nenasytné a seberou pyl dočista načisto. Rostlinu oberou o to nejcennější ještě před tím, než jsou zpřístupněny blizny. Ale i nebýt toho, jak se jim v jejich jiném pokusu vyjevilo, to včelám v přenosu počtu pylových zrn z květu na květ také nejde. Obojí se pak zúročuje v tom hlavním – v počtu oplození a v množství vyvíjejících se semen. V tom se včely ukázaly být čmelákům nedůstojným soupeřem. Zcela nejhůř pak dopadly ty nejmenší ze včel, těm u nás říkáme samotářky. Z jejich návštěv rostliny už neměly užitek téměř žádný.

Závěr

Jak to tak vypadá, tak i u včel na velikosti záleží.

Dovětek

V próze, poezii i dramatu je zvykem „tlačit na pilu“ aby čtenář dostal ten správný (náš) názor na věc. Nejinak tomu je i u děl vědeckých. V těch se také rádo ledasco zamlčuje, ba i podvádí. Důvody jsou většinou lidsky prosté. Někdy v tom má prsty hrozba vyhazovu, jindy stačí prostá ješitnost a touha mít hodně citovanou publikaci. To se pak trošku přibrousí tužka a s vědomím, že to snad hned tak brzo někdo nevyvrátí, se poznatek zveřejní. Konec konců se vždy dá argumentovat, že „tehdy to tak vyšlo.“ Ne, že bychom nyní Matthewa Koskiho s jeho partou z Wirginie z něčeho takového podezírali, záznamy, z nichž formulovali své závěry, dali veřejně k dispozici. Ve své práci ale měli zmínit něco, co jim cizí zcela jistě není. Že to s těmi čmeláky není tak růžové, jak to podali. Zamlčeli čmeláčí hendikep - zimu u nich přežívá jen matka, zatímco u včel celá kolonie. Proč jim to vytýkáme? Inu proto, že ve finále právě tato maličkost svou roli hraje. I když v jejich podání včely se čmeláky v účinnosti opylení  propadly, stačí jiný úhel pohledu a všechno je jinak. Zatímco zjara matky čmeláků teprve hledají místečko k založení hnízda, armáda včelích dělnic se už dávno honí za nektarem a posla lásky, byť ne tak úspěšně, plní. Vytrhávají tak rostlinám trn z paty v době, kdy na to jiní nemají čas ani náladu.

Dosud jsme na Oslovi nesmyslně zveličované včelí zásluhy jen kritizovali a význam včel v očích čtenářů jen snižovali. Nejnovějšímu poznatku ale podle nás něco chybí - že, jako jarní opylovači, jsou včely spolu s pestřenkami naprosto bez konkurence. A tak by to mělo v našich hlavách, bez ohledu na závěry publikace posvěcené biologickou společností honosící se titulem Královská, také zůstat.

Literatura

Matthew H. Koski, Jennifer L. Ison, Ashley Padilla, Angela Q. Pham, Laura F. Galloway.: Linking pollinator efficiency to patterns of pollen limitation: small bees exploit the plant–pollinator mutualism. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences (2018).  DOI: 10.1098/rspb.2018.0635