„Zde jsem se seznámil s medicinmanem, jemuž se velmi líbil můj revolver Colt.“, píše Sanley v reklamním bookletu ke svému slavnému produktu. „Požádal mě, zda bych mu nemohl ukázat, jak funguje. Předvedl jsem mu tedy ukázku své famózní střelby, a jemu se zalíbila natolik, že mě požádal, zda bych s ním nechtěl nějaký čas zůstat.“ Zůstal tedy více než dva roky, a jak dál píše, šlo o velmi užitečně strávený čas. „Naučil jsem se jejich jazyk, tance, i tajemství výroby léčivých přípravků. Lék, který mě nejvíce zajímal, byl jejich hadí olej. Pomáhá při revmatismu, nemocech hlasivek a bolestech končetin…..

Snake Oil Decision. Kredit: USDA

A tak se Stanley rozhodl prospět lidstvu. Přestal se bezúčelně honit za dobytkem a místo toho začal před užaslým davem zvědavců z nebohých chřestýšů ždímat tělní tekutiny. Z pouličního divadla si samozřejmě bylo možné odnést domů zázračný suvenýr – designovou lahvičku s etiketou, na níž se skvěl umělecky vyvedený nápis „Clark Stanley's Snake Oil Liniment“. Šlo o nápad za všechny prachy. Na světové výstavě World’s Columbian Exposition konané v roce 1893 v Chicagu, kterou zahájil prezident Grover Cleveland otočením spínače elektrických světel, kovboj v pestrobarevném oděvu prodával svůj všelék a patřil k nejvyhledávanějším atrakcím. Později se z pouličního divadla stalo regulérní průmyslové odvětví. V závodě, který byl zbudován na Rhode Islandu v Providence, prý v roce 1901 našlo svou smrt více než 3 000 hadů. Podle etikety se dal přípravek používat k léčení revmatismu, neuralgie, ischiasu, bolesti zad, svalových křečí, podvrknutých kloubů, otoků, omrzlin, zhmožděnin, bolestí v krku, kousnutí hmyzem, zvířaty i hady. Dobrý měl být jak pro lidi, tak i pro zvířata. Obchod šel jak po másle až do roku 1916. V té době se odpovědné úřady rozhodly v souladu se zákonem o potravinách a léčivech známým jako Pure Food and Drug Act of 1906 provést analýzu přípravku. Výsledky byly překvapivé. Místo hadího tuku lahvičky obsahovaly lehké minerální oleje (ropné látky) smíchané s hovězím lojem, dále papriku, kafr a terpentýn. Dobře pro hady, hůře pak pro napálené spotřebitele.

Příběh tohoto amerického kovboje se mi vybavil, když mi v e-mailové schránce přistál odkaz na článek s názvem Kladivo na alternativu. Týká se mediálně známé kauzy AKTIP. Při čtení následujících řádků jsem si uvědomil, že se prodavači hadího oleje v mnohém poučili:

„Takzvaná informační medicína funguje na podobné bázi jako třeba homeopatie – snaží se tělu dodat potřebné informace, aby se mohlo „opravit“ samo. Kapky prý ale podle filmu neobsahují účinné látky a nefungují. Právě zde se přitom autoři filmu dopustili jedné z největších manipulací – preparáty popisují jako léky a zcela ignorují podstatu informační medicíny. Lži byly režisérkou a najatou herečkou opakovány i v následných rozhovorech v médiích a k nim přidány další, ještě zásadnější. Z režisérčiných úst totiž dokonce zaznělo, že na preparáty neexistuje žádná studie, která dokazuje jejich účinnost. Skutečnost? V obou případech zcela opačná. Za prvé, Joalis je zde hodnocen jako lék, přičemž se jedná o bylinný doplněk stravy, navíc opracovaný informační technologií (o ní jsme již několikrát v Šifře psali). A to se nedá měřit chemickým rozborem. Za druhé, Joalis klasickou klinickou studii má, dostupná je přímo na jeho webových stránkách. Klinická studie porovnávala dvě skupiny výrobků – jedny s bylinami a druhé s bylinami a informační složkou. A dokazuje, že ty, které obsahovaly kromě bylin i informační složku, byly ještě o dost účinnější. Když tedy řeknou, že tam není nic, je to stejné, jako kdyby vzali USB disk, dali ho na chemický rozbor a řekli, že na něm nejsou fotky.

Poznámka redakce:

Autor článku, analytický chemik Ing. Miloslav Pouzar, Ph.D., se dlouhodobě zabývá účinky toxických látek na lidský organismus a je autorem knihy Kalich hořkosti. Ukázka zde.

Ano - podvod Clarka Stanleyho bylo možné odhalit, jelikož si hlupák myslel, že by léčivý preparát měl přece jen něco obsahovat. Dříve to totiž lidé vyžadovali. Kdyby jim prodával čirou tekutinu bez vůně a chuti, asi by se mu vysmáli, pokud by ho rovnou nepověsili. Dnešní společnost je mnohem lépe vzdělaná, a tak mnozí vědí, že spousta ingrediencí léčivých přípravků nemusí být vidět, cítit, vykazovat jakýkoli známými fyzikálně-chemickými metodami měřitelný signál a přeci může mít přípravek jako celek účinky srovnatelné s těmi, které svému hadímu oleji přisuzoval Chřestýší král. Jde přeci o informaci, tedy obdobu magického aithéru či spiritu mundi. Mohou s ní zacházet pouze zasvěcení a prostému smrtelníkovi nezbývá než věřit a platit. Přesto mě jako spotřebiteli a toxikologovi vrtá hlavou několik otázek.

1. Jak jako spotřebitel poznám přípravek s informací od přípravku bez informace (tedy léčivo od hadího oleje) – v případě pochybností o složení klasického léku mohu požádat akreditovanou laboratoř o provedení rozboru – koho mám ale požádat o rozbor v případě informační medicíny, pokud mám pochyby o jejím složení?

2. Pokud má „informace“ skutečně nějaké biologické účinky – tedy pokud skutečně ovlivňuje fyziologické pochody v těle (a nejde jenom o placebo), jaké biomarkery (objektivně měřitelná veličina související s fyziologickým stavem pacienta) to prokazují? Pokud funkčnost preparátu neprokazují žádné biomarkery, jak odliším jeho účinek od placeba?

3. Pokud má „informace“ terapeutický účinek, má také nějaké vedlejší účinky při předávkování? Jaké? Pokud nemá při předávkování žádné pozorovatelné účinky, jak objektivně poznám, že při optimálním dávkování skutečně účinkuje?

V souvislosti s těmito otázkami mě napadá – není přípravek Joalis deklarován jako doplněk stravy proto, že u doplňků stravy není třeba dokazovat přítomnost léčebného účinku a účinné látky, ale pouze zdravotní nezávadnost? Není tedy deklarován jako doplněk stravy, právě proto, že se dosud jeho účinnost prokázat nepodařilo?

V souvislosti s otázkou 1) navrhuji svým případným oponentům následující pokus – zašlete mi 10 lahviček přípravku Joalis v originálním balení. Já je všechny rozdělám a v několika z nich přípravek zaměním za jiný, vlastní výroby. Najděte pak kohokoli, kdo odliší původní přípravek od mého. Pokud má mít totiž USB disk nějaký technický smysl, musí existovat zařízení, které fotky na něm uložené přečte. Chemickým rozborem to samozřejmě nepůjde, ale pokud to nepůjde ani jinak, jaký má takové zařízení smysl?