Pompeje
První stavby zde postavil kmen Osků. Později město přešlo pod vliv Etrusků. V polovině pátého století před Kristem byli Etruskové poraženi Syrakuskými Řeky. Roku 290 př.n.l. zvítězil Řím ve vleklých samnitských válkách a celá Kampánie přešla pod římskou nadvládu.Ve válkách Říma s Italiky se Pompeje postavily proti Římu a v roce 80 př.n.l. byly dobyty a prohlášeny za kolonii. V této době zde byl postaven Venušin chrám, amfiteátr, později vítězný oblouk císaře Nerona, Vespasiánův chrám a veřejné záchodky (latriny). Ty se ale nepodařilo dokončit, neboť přišla zkáza. V roce 62 n.l. otřáslo Pompejemi zemětřesení, při němž bylo mnoho mrtvých a poničena byla většina budov. Město to však přežilo a začalo se s opravami. Ještě nebylo opraveno vše když přišla definitivní zkáza. Ráno dne 24. srpna roku 79 tlak plynu protrhl lávovou zátku v kráteru sopky a za ohlušujícího hřmotu zasypal město deštěm kamenů a popela. Popel se z nebe sypal celé další čtyři dny. V době katastrofy bylo ve městě asi deset tisíc obyvatel. Většina z nich se zadusila jedovatými výpary. Město pokryla dva a půl metru vysoká vrstva sopečného materiálu.
Celou katastrofu popsal očitý svědek Plinius mladší, který doprovázel svého otce, římského admirála Plinia. Ten se nechal ve veslici převést přes Neapolský záliv z Misena do Stabie, aby mohl zblízka studovat strhující přírodní úkaz. Za svůj zájem však zaplatil životem. Nalezli jej mrtvého na pláži ve Stabiu, zadusili jej výpary z Vesuvu.
Vykopávky
První vykopávky v Pompejích nařídil císař Alexandr Severus (vládl 208 - 235 n.l.), byly však záhy zastaveny a na Pompeje se zapomnělo. V sedmnáctém století se v údolí řeky Sarno stavěl nový odvodňovací kanál. Kopáči vykopali několik budov se zdmi, které byly pomalovány. Práce na kanálu však pokračovaly a význam nálezu nebyl doceněn.
Až roku 1748 za vlády Karla Bourbonského byl dán příkaz k zahájení pompejských vykopávek. V té době již probíhaly práce v nedalekém Herculaneu. Největšímu zájmu se vykopávky těšily v letech 1806 až 1832, tehdy dělníci odkryli budovy Fora a velké patricijské domy. Autorem zásadních objevů je Amedeo Maiuri, který vedl vykopávky v letech 1924 až 1961.
Domy zářily zvláštní červení
Zmíněná katastrofa v roce 79 uchovala zdi a s nimi malované obrazy v relativně nepoškozeném stavu po celých dva tisíce let. Láva z Vesuvu zajistila, že se dnes můžeme pokochat tím, co kdysi uchvacovalo i Pompejany - zvláštní červená zářivá barva. Jak dokládají zachovalé fresky, červeň byla místní oblíbenou barvou a příkladem toho je i záhadný, červení překypující obrázkový cyklus pulsujícího antického života ve Vile mystérií.
„Ačkoli se chemicky jedná o jednoduchou rumělkovou červeň, pompejská barva je něčím jedinečná a pokud ji srovnáte s normální rumělkovou červení, tak vždy vynikne“. Uvádí Daniela Daniele, výzkumnice pracující pro Berlínská státní muzea.
Aby Daniele odhalila příčinu výrazně odlišného barevného efektu, kterých dosahují pompejské malby, analyzovala vrstvy fresek ze stěn domů v Pompejích a srovnávala je s jinými antickými románskými nástěnnými malbami, kde základem barvy byl shodný pigment.
Vyšlo najevo, že v případě pompejské červeně, byl přirozený cinabarit (cinabarit = HgS, sulfid rtuťnatý, neboli rumělka), zpracován se zvláštní pečlivostí a to zahrnovalo především speciální mletí výchozí suroviny. Bezpochyby musela být kontrolována i velikost zrnek vznikajících při mletí cinabaritu na jemný prášek.
Čím je materiál rozemletý na jemnější zrnka, tím barva připravená z tohoto prášku lépe „kryje“ a je sytější. To je dnes všeobecně známo a věděli to i před dvěma tisíci lety. Antičtí malíři ale věděli ještě o něco více, než o této barvě víme dnes. Mikroskopické šetření vzorků barvy odebrané z fresek v Pompejích ukázalo, že se v malbě vyskytují dvě různé velikosti zrn. 10 – 15 mikronů velké krystaly, které působí jako jiskřivé částečky v hmotě jemnějších zrn.
Prakticky to znamená, že staří Římané při přípravě barvy, přisypávali z jednoho pytlíku jemně rozemletý prášek a z druhého pytlíku poněkud hrubě mletý prášek. Jemně rozemletý cinabarit měl zrnka jen 2 – 3 mikrony velká. Hrubý měl zrnka zhruba pětkrát větší. Výsledkem byla jiskřivá barva s plným červeným tónem.
Podle Bernarda Marchese z Naples University, výroba takové cinabaritové červeně vyžadovala pečlivý postup. K nanášení barvy muselo být použito nějaké nosné, lepivé medium do něhož se pigment přidal, než se začalo s malováním zdí. Výsledný dojem obrazu byl umocněn lakováním. Lakování se ale používalo jen na vnějších stěnách domu kde bránilo rychlému opotřebení.
Z analýzy, kterou provedla Daniele vyplynulo, že barva z Pompejí vytváří dojem, jako kdyby se světlo v malbě „samo tvořilo“. Příměs cinabaritového prášku o větších zrnkách (velikost 10 až 25 mikronů) způsobí optický dojem, že namalovaný objekt se jeví plasticky věrohodnější. Je to tím, že si zachovává mírně matný dojmem a jiskřivost současně. To dává obrazu „hloubku“ s jakoby mírně okrovým nádechem.
Pompejská červeň je skutečně zvláštní a representuje to nejlepší z mistrovského umění starých Římanů.
Bohužel se mnoho prostředků v kase italské vlády na ochranu odkrytých památek již řadu let nenachází a tak Pompeje chátrají a nad jejich budoucností visí otazník.
Procházka dnešními Pompejemi
Diskuze:
