Kde jsou mamuti, tam dlouho stromy nebudou. Kredit: CC0 Creative Commons.

Z tajuplné komunity klonovačů už nějaký čas unikají zprávy o tom, že vzkříšení mamuta po tisících letech je na spadnutí. Vždy je v tom píár, ale nejspíš bychom je měli brát vážně. Je asi jenom otázkou času, kdy spatříme živé mamutí mimino. Snad při pohledu na něj roztají i ti nejzarytější genetičtí koniášové, kteří by se raději nechali koleno vrtat, než aby dopustili svatokrádežné zásahy do DNA. Často dnes slýcháváme, že svět mamutů je už pryč, že by tu byli jako kůl v plotě, jen k vzteku. Co kdyby nám ale naopak pomohli, kupříkladu s globálním oteplováním?

George Church. Kredit: Harvard.

V dobách ledových vypadá Evropa jako nepovedená, zpustlá savana. Porůstá ji „mamutí step“, což jsou rozlehlé travnaté pláně, obydlené například bizony, soby, tygry a také mamuty. Dneska jsou mamuti a s nimi i podstatné části mamutí stepi pryč. Jenomže klonovači se s tím odmítli smířit. Už před časem jsme přečetli mamutí DNA a máme k dispozici velmi blízké příbuzné mamutů, tedy slony, kteří mohou poskytnout vajíčka a dělohy. V zásadě nám tedy nic nebrání v tom, abych si udělali nové mamuty.

A není tajemstvím, že na tom už genetici nějakou dobu pracují. Podle všeho několik týmů nezávisle na sobě. Dělá na tom i slavný genetik a vizionář z Harvardu George Church. Postupují tak, že klonují sloní buňky, editované skvělým editorem CRISPR, aby obsahovaly mamutí DNA, známou podle přečtených sekvencí z fosilních nálezů. Výsledkem jejich snah bude hybridní embryo se znaky mamuta i slona, kterému někdy láskyplně přezdívají „mammophant“. Česky by to šlo přeložit třeba jako „slonomut“, ale i „mamofant“ ujde. Znalce příběhů Středozemě jistě napadne i „olifant“, možností se nabízí celá řada.

Severní Španělsko během doby ledové. Kredit: Mauricio Antón / Wikimedia Commons.

Church a spol. na to jdou velmi prozíravě. Mamofanti nepochybně budou úžasnou atrakcí zoologických zahrad a parků. Ale Church tvrdí, že by nám mamuti mohli pomoct s globálním oteplováním. Prý by přispěli k omezování nežádoucích emisí skleníkových plynů z arktické tundry. Zní to poněkud praštěně, ale ve skutečnosti už s podobnými záležitostmi experimentujeme asi tak 20 let.

Arktida je už dlouho pokrytá permafrostem, „věčně“ zmrzlou půdou. Permafrost obsahuje veliké množství uhlíku z odumřelé rostlinné hmoty a drží tento uhlík stranou od atmosféry, kde by mohl dělat problémy. Uhlíku je tam skutečně hodně, podle odhadů odborníků asi dvojnásobné množství oproti uhlíku v atmosféře. Kdyby permafrost roztál, tak mikrobi rozloží rostlinnou hmotu a podstatná část uhlíku by se mohla dostat do atmosféry v podobě metanu a oxidu uhličitého. Klimatická zpětná vazba by nám pak mohla pořádně zatopit.

Na scénu teď ale přicházejí mamuti/mamofanti. Chlupatí chobotnatci a další velcí tvorové fungují v krajině jako buldozery. Rozdupávají vegetaci, vytrhávají dřeviny a rozrušují celé prostředí. Jsou to výteční ekosystémoví inženýři, kteří udržují krajinu, v tomto případě mamutí step plnou trav a bylin a naopak prostou stromů.

Pokud se nám podaří v některých oblastech Arktidy vypustit stáda mamutů, což není zase tak nereálná představa, tak by mamuti mohli svojí destruktivní přítomností zařídit, že se mamutí step opět podstatně rozšíří. A step absorbuje méně tepla než stromy. Takže pod stepí vydrží uhlík v permafrostu déle, než pod porosty dřevin. Stáda mamutů rovněž podupají sníh, takže přestane tolik ohřívat povrch půdy, což opět prospěje permafrostu.

Planina Ukok v oblasti Altaje, jeden z dnešních zbytků mamutí stepi. Kredit: Kobsev, Wikimedia Commons.

Máme nějaké záruky, že se to podaří? V sibiřské Arktidě na řece Kolymě už od roku 1996 probíhá monumentální experiment Pleistocenní park, který se soustředí právě na výše zmíněné ekologické procesy. Na ploše 16 kilometrů čtverečních tady žijí bizoni, pižmoni, losi, jaci a sobi, celkem asi stovka zvířat. Vědci sledují, jak velká zvířata ovlivňují zdejší krajinu a jestli mohou zpomalit nebo dokonce zvrátit roztávání permafrostu.

Pleistocenní park má problémy s financováním a s personálem, což podstatně limituje jeho možnosti ve výzkumu. Dosavadní velmi dílčí výsledky ale naznačují, že to skutečně do jisté míry funguje. A což teprve, až tam přivezou první mamuty. Právě sem by totiž měli dorazit jedni z prvních vzkříšených mamutů z Harvardu.

Jak se dalo čekat, křísení mamutů má své odpůrce. Nejčastějším argumentem, který se točí jako kolovrátek stále dokola, je, že bychom měli značné finance, které jsou nutné pro molekulární magii kolem mamutů, raději investovat do záchrany slonů. Jenomže o cizích penězích se rozhoduje velmi snadno. Zkuste přesvědčit Churche a další genetiky, aby své peníze poslali do afrických národních parků. Sloni jsou skvělí a jistě stojí za pozornost a záchranu. Ale za finance klonovačů to nejspíš nebude. Mamuti jsou na tom ostatně ještě mnohem hůř. Nežije teď ani jeden. Naši předci je podle všeho vyhubili a snědli. Takže jim to obživení dlužíme. Pokud je v naší moci, využijme to. Jestli nám noví mamuti pomohou s permafrostem, tím líp.

Video: Bringing back the Woolly Mammoth to save the world | Ben Mezrich | TEDxBeaconStreet


Video: Pleistocene Park: Born to rewild


Literatura
Conversation 11. 5. 2018.