Re: Virtuální realita jménem AI

Milan Krnic,2018-05-06 17:35:25

AI je zatím sci-fi a tak s ní také musíme nakládat. Zcela realisticky se i v dnešní době supermoderních elektroaut stále najdou Jardové Votrubové, kteří vyrábějí motorky na páru, a někteří lidé dokonce běhají, bosi! No a stačí dobře mířený gama záblesk, "který definitivně ukončí životnost" obecně, takže co z toho.

Odpovědět

Re: Stroj, který vyhrál válku

Andrej Kvasnica,2018-04-26 15:26:21

Isaac Asimov
Stroj, který vyhrál válku

Oslava měla trvat ještě dlouho a dokonce i ve ztichlých hlubinách podzemních místností Multivaku ji bylo ve vzduchu cítit.

Když nic jiného, stačil ten fakt, že tu bylo prázdno a ticho. Poprvé po deseti letech technici nepobíhali kolem životně důležitých součástí obrovského počítače, světélka se nerozsvěcela a nezhasínala v obvyklých chaotických obrazcích, proud přijímaných a vydávaných informací se zastavil.

Nebude to samozřejmě trvat dlouho, protože potřeby míru budou stejně naléhavé. Ale teď, na den, možná na týden, dokonce i Multivac směl oslavovat tuto velkou chvíli a odpočinout si.

Lamar Swift si sundal vojenskou čepici, kterou měl na hlavě, a rozhlédl se po dlouhé prázdné hlavní chodbě obrovského počítače. Unaveně usedl na jednu z otáčivých židliček pro techniky a jeho uniforma, ve které se nikdy necítil dobře, okamžitě nabyla těžkého a zmuchlaného vzhledu.

Podotkl: “Nakonec mi to bude svým způsobem, chybět. Těžko si už vzpomínám na dobu, kdy jsme nebyli ve válce s Denebem, a připadá mi teď skoro proti přírodě mít klid a dívat se na hvězdy bez úzkosti.”

Ti dva muži, kteří tu seděli s výkonným ředitelem Solární federace, byli oba mladší než Swift. Ani jeden z nich nebyl tak šedovlasý. Ani jeden z nich nevypadal tak unaveně.

John Henderson tiskl rty k sobě, jak se snažil nedat na sobě příliš znát úlevu, kterou teď uprostřed triumfu pocítil. “Jsou zničeni! Jsou zničeni! Pořád si to opakuju kolem dokola a ještě tomu nemůžu uvěřit. Tak často a po tolik let jsme mluvili o hrozbě, která visí nad Zemí a všemi jejími světy, nad každým člověkem, a celou tu dobu to byla doslova s do písmene pravda. A teď jsme živí a Denebané byli zničeni a rozprášeni. Už nikdy nebudou představovat hrozbu, už nikdy.”

“Díky Multivaku,” řekl Swift s pohledem na neochvějně klidného Jablonského, který byl po celou válku hlavním tlumočníkem toho vědeckého orákula. “Viďte, Maxi?”

Jablonský pokrčil rameny. Automaticky sáhl po cigaretě, ale rozhodl se, že si ji přece jen nedá. On jediný z těch tisíců lidí, kteří žili v tunelech v nitru Multivaku, měl dovoleno kouřit, ale ke konci se už upřímně snažil toho privilegia nevyužívat.

Podotkl: “No, tamti to tvrdí.” Širokým palcem ukázal někam nahoru přes pravé rameno.

“Žárlíte, Maxi?”

“Protože jásají nad Multivakem? Protože Multivac je v téhle válce největším hrdinou lidstva?” Jablonského nepravidelné rysy se stáhly v pohrdlivý výraz. “Co na tom záleží? Ať je Multivac klidně stroj, který vyhrál válku, jestli je to těší.”

Henderson se díval na své dva společníky úkosem. V téhle krátké mezihře všichni tři instinktivně vyhledali ten jediný klidný koutek v metropoli, která se zbláznila; v tomhle meziaktí mezi nebezpečími války a obtížemi míru, kdy mohou všichni najít chvilku spočinutí, si on byl vědom jedině tíže svého svědomí.

Najednou se mu zdálo, že ta tíže je tak obrovská, že už ji nevydrží dál nést. Musel ji shodit spolu s válkou, hned teď!

Henderson začal: “Multivac nemá s vítězstvím nic společného. Je to jenom stroj.”

“Ale velký,” podotkl Swift.

“Tak jenom velký stroj. Je jen tak dobrý jako ta data, která dostává.” Na chvilku se odmlčel, protože ho najednou vyvedlo z míry to, co se právě chystal říct.

Jablonský se na něj podíval, prsty znova zašmátral po cigaretě a znovu si to rozmyslel. “Ty bys to měl vědět. Ty jsi mu ta data zadával. Nebo jen chceš upozornit na svoje zásluhy?”

“Ne,” odsekl Henderson vztekle. “Žádné zásluhy to totiž nejsou. Co vy víte o těch údajích, které musel Multivac používat, které mu předžvýkala stovka podřízených počítačů tady na Zemi, na Měsíci, na Marsu, dokonce i na Titanu? A Titan byl vždycky zpožděný a z těch ostatních přímo čišelo, že jejich údaje jsou nespolehlivé a zaujaté.”

“Z toho by se jeden zbláznil,” pokýval s pochopením Swift.

Henderson zavrtěl hlavou. “Nejde jen o to. Připouštím, že když jsem před osmi lety vystřídal Leponta ve funkci hlavního programátora, byl jsem nervózní. Ale tou dobou to všechno bylo celkem osvěžující. Válka byla pořád vzdálená, bylo to dobrodružství bez skutečného bezprostředního nebezpečí. Ještě jsme se nedostali do té fáze, kdy hlavní část boje musely převzít koráby s lidskou posádkou a kdy mezihvězdné vlnové deformace dokázaly pohltit celou planetu, když byly správně namířené. Ale pak, když začaly opravdové obtíže -”

Rozhněvaně - konečně si mohl dovolit hněv - pokračoval: “O tom jste vy nic nevěděli.”

“No,” pobídl ho Swift, “tak nám to řekněte. Válka skončila. Vyhráli jsme.”

“Ano.” Henderson kývl. Tohle si musí pořád opakovat. Země zvítězila, takže všechno dobře dopadlo. “No, ta data ztratila smysl.”

“Ztratila smysl? To myslíš doslova?” zeptal se Jablonský.

“Doslova. Co bys čekal? S vámi dvěma je potíž, že jste s tím bezprostředně nepřišli do styku. Ty jsi nikdy nevytáhl paty od Multivaku, Maxi, a vy, pane řediteli, jste nikdy neopouštěl Rezidenci, leda na státní návštěvy, a to jste viděl vždycky přesně jen to, co chtěli, abyste viděl.”

“Toho jsem si byl vědom,” odpověděl Swift, “možná víc, než si myslíte.”

“A víte vy,” pokračoval Henderson, “jak všechna data týkající se kapacity výroby, potenciálních zdrojů, vycvičeného personálu - prostě všeho, co mělo nějakou důležitost pro válku - začala být v druhé polovině války nespolehlivá a nedůvěryhodná? Nejrůznější vůdci a velitelé, civilní i vojenští, si chtěli příslušně vylepšit reputaci, takže zakrývali to špatné a nafukovali to dobré. Stroje se mohly třeba přetrhnout, ale ti lidé, kteří do nich vkládali data a interpretovali výsledky, si především hleděli chránit vlastní kůži a oslabit své konkurenty. Nedalo se to nijak zastavit. Pokoušel jsem se o to, ale bez úspěchu.”

“No jistě,” podotkl chlácholivě Swift. “Umím si to představit.”

Jablonský se tentokrát rozhodl přece jen si zapálit. “Ale předpokládám, že jsi ta data přesto vkládal do Multivaku. O nespolehlivosti jsi nám nic neříkal.”

“Jak jsem vám to mohl říct? A kdybych to udělal, mohli byste si dovolit mi věřit?” ptal se útočně Henderson. “Celé naše válečné úsilí stálo na Multivaku. On byl ta naše velká zbraň, protože Denebané nic takového neměli. Co jiného nám v té osudné době udržovalo morálku než jistota, že Multivac pokaždé předpoví každý denebský manévr a předejde mu, a že bude pokaždé řídit naše akce a zabrání tomu, aby jim předešli Denebané? Veliký vesmíre, vždyť když nám z hyperprostoru odstřelili špionážní projektor vln a my jsme už neměli žádná spolehlivá data z Denebu, která bychom mohli do Multivaku vložit, tak ani to jsme se neodvážili zveřejnit!”

“To je pravda,” souhlasil Swift.

“Tak vidíte,” pokračoval Henderson. “Kdybych vám byl řekl, že data jsou nespolehlivá, co byste mohli dělat jiného než místo mě jmenovat někoho jiného a odmítnout mi to věřit? To jsem nemohl dopustit.”

“Tak co jsi udělal?” ptal se Jablonský.

“No, protože jsme tu válku vyhráli, tak vám to řeknu. Já jsem ta data opravoval.”

“Jak?” zeptal se Swift.

“Asi intuice. Trochu jsem s nimi žongloval, dokud nevypadala správně. Nejdřív jsem se toho stěží odvážil. Změnil jsem jen tu a tam něco, abych upravil to, co bylo očividně nemožné. Když se nebe nezřítilo, začal jsem být statečnější. Ke konci už mi bylo všechno jedno. Prostě jsem napsal data tak, jak bylo potřeba. Dokonce jsem si ta data nechal připravovat periférií Multivaku podle programu, který jsem si pro ten účel napsal.”

“Náhodná čísla?” zeptal se Jablonský.

“Vůbec ne. Vložil jsem tam spoustu nezbytných zkreslení.”

Jablonský se celkem nečekané usmál a tmavé oči mu pod vrásčitými víčky zajiskřily. “Třikrát se ke mně dostala zpráva o nepovoleném užití periférie, ale vždycky jsem to nechal být. Kdyby to bylo důležité, byl bych po tom šel a vyhmátl bych tě, Johne, a byl bych taky zjistil, co děláš. Jenomže to už na Multivaku dávno nezáleželo, takže ti to prošlo.”

“Jak to myslíš, nezáleželo?” zeptal se podezřívavě Henderson.

“Prostě nezáleželo. Kdybych ti to byl tenkrát řekl, tak bych ti asi ušetřil trápení, ale na druhou stranu kdybys mi to řekl ty, tak bys ho ušetřil ty mně. Ty si myslíš, že Multivac fungoval? Bez ohledu na to, jaké údaje jsi do něj dával?”

“Multivac nefungoval?” zeptal se Swift.

“V podstatě ne. Nebyl spolehlivý. Kde myslíte, že byli v posledních letech války moji technici? Já vám to povím: Cpali data do počítačů na tisíci nejrůznějších vesmírných stanic a zařízení. Byli pryč! Musel jsem vystačit s kluky, kterým jsem nemohl věřit, a s veterány, kteří už dávno nebyli na výši. A kromě toho, jak spolehlivé podle vás byly součástky, které v posledních letech dodávala Kryogenika? Kryogenika totiž na tom nebyla o nic lépe než my, pokud šlo o personál. Takže mně bylo úplně jedno, jestli ta data, která se do Multivaku vkládají, jsou spolehlivá nebo ne. Výsledky spolehlivé nebyly. To jsem věděl určitě.”

“Co jsi dělal?” zeptal se Henderson.

“Totéž co ty, Johne. Vložil jsem do nich určité procento odchylek. Upravoval jsem je tak, jak mi napověděla intuice - a takhle ten stroj vyhrál válku.”

Swift se pohodlně opřel a natáhl nohy. “To se dozvídám věci. Jak to vypadá, tak ty materiály, které jsem dostával na stůl a podle kterých jsem měl rozhodovat, byla lidská interpretace člověkem vymyšlených dat. Je to tak?”

“Vypadá to tak,” kývl Jablonský.

“Tak v tom případě jsem udělal dobře, že jsem se na to moc nespoléhal,” řekl Swift.

“Ne?” Jablonský i přes to, k čemu se právě přiznal, vypadal, jako by byla zasažena jeho profesionální pýcha.

“Je mi líto, ale ne. Multivac mi sice zdánlivě říkal: Udeř tam, ne tady; udělej tohle, nedělej tamto; čekej, nedělej nic. Ale nemohl jsem si nikdy být jistý, že Multivac opravdu radí to, co se zdá, že radí, nebo jestli to, co doopravdy radí, taky myslí vážně. Nikdy jsem si nemohl být jistý.”

“Ale závěrečná zpráva byla vždycky dost jasná, pane,” ohradil se Jablonský.

“Pro ty, kdo se nemuseli skutečně rozhodovat, možná ano. Pro mě ne. Odpovědnost za taková rozhodnutí je strašlivá a dokonce ani Multivac ze mě nedokázal to břemeno sejmout. Ale důležité je, že jsem se nemýlil, když jsem pochyboval. Ani nevíte, jak se mi ulevilo.”

V té spiklenecké chvíli vzájemných přiznání zapomněl Jablonský na tituly. “A co jste tedy dělal, Lamare? Koneckonců ta rozhodnutí jste učinit musel. Jak?”

“No, je na čase se vrátit nahoru, ale - nejdřív vám to řeknu. Proč ne. Používal jsem počítač, Maxi, ale starší než Multivac, mnohem starší.”

Sáhl do kapsy po cigaretách a vytáhl balíček spolu s hrstkou drobných; byly to staromódní mince z let, kdy nedostatek kovů ještě neuvedl v život kreditní systém napojený na počítač.

Swift se usmál skoro zahanbeně. “Ještě pořád je potřebuju, aby mi peníze připadaly skutečné. Starý člověk se už těžko zbaví svých zvyků z mládí.” Strčil si do pusy cigaretu a pouštěl drobné penízky jeden po druhém zpátky do kapsy.

Poslední minci přidržel mezi prsty a nepřítomně se na ni díval. “Multivac není první počítač, přátelé, ani ten nejznámější, ani nedokáže nejlépe ulehčit výkonnému úředníkovi břemeno rozhodování. Stroj skutečně vyhrál válku, Johne; nebo přinejmenším jisté velmi jednoduché početní zařízení. Používal jsem je, kdykoli jsem musel udělat zvlášť těžké rozhodnutí.”

Se zamyšleným úsměvem vyhodil minci, kterou držel. Zaleskla se ve vzduchu a dopadla Swiftovi na otevřenou dlaň. Sevřel ji a připlácí ji na hřbet levé ruky. Pravá ruka zůstala na místě a zakrývala minci.

“Panna nebo orel, pánové?” řekl Swift.

Odpovědět