Dva známé exempláře druhu Mongolarachne jurassica, zachované v sopečných sedimentech z období střední jury. Před 164 miliony let se tito pavouci nejspíš živili hmyzem, který uvízl v jejich sítích. Kredit: Paul A. Selden, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Sopečné sedimenty z oblasti čínského Vnitřního Mongolska již v minulosti odhalily ohromné množství detailů o životě dinosaurů i jejich dávných současníků v období střední jury (asi před 164 miliony let). Stačí vzpomenout na rekonstruovaný zvuk pravěké kobylky druhu Archaboilus musicus [1] nebo podivná, blechám podobná stvoření, o jejichž pravé identitě se zatím debatuje.[2] V roce 2011 byl z této oblasti popsán také nový druh pavouka, který patří k největším fosilním exemplářům této skupiny členovců vůbec.[3] Rozhodně přitom nejde o nejstaršího známého fosilního pavouka, tato skupina klepítkatců je totiž známá již z karbonských vrstev mladších prvohor (například druhy Eocteniza silvicola nebo Protocteniza brittanica, objevené v Anglii žily asi před 310 miliony let).[4] Jurský pavouk, který byl původně pojmenován jako Nephila jurassica, byl ale podstatně větší. Pravda, nešlo přímo o rekordní exemplář, který by překonával i největší známé současné pavouky, ale i tak jsou rozměry pro mnoho lidí za hranicí „příjemnosti“: tělíčko je široké asi 2,5 centimetru a nožky dosahují délky kolem 56 milimetrů. Současní zástupci rodu nefila (Nephila) obývají tropické oblasti a jsou známí snováním krásně se lesknoucích obřích pavučin o průměru až kolem 1,5 metru. Samičky tohoto rodu jsou někdy ještě větší než popsaný fosilní druh a dokážou dokonce usmrtit malé obratlovce (například pěnkavu nebo malého hada bojgu hnědou, jak bylo zdokumentováno v případě 7 cm velkého jedince v australském Queenslandu).[5] Nevíme, zda něco podobného dokázal i jurský příbuzný současných nefil, ale je to docela dobře možné. Jeho hlavní potravu nicméně představoval tehdejší hmyz, který pavouk zřejmě lovil do svých sítí, umístěných v tehdejších bujných lesních porostech.

Přibližné složení dinosauří megafauny v ekosystémech, ve kterých žil také rod Mongolarachne. Vyskytovali se zde velcí sauropodi (Mamenchisaurus), teropodi (Yangchuanosaurus) i stegosauridi (Gigantspinosaurus, Tuojiangosaurus). Kredit: ABelov2014, Wikipedie (CC BY-SA 3.0)

Můžeme si živě a plasticky představit prales v době před 165 miliony let, kde na mnoha místech mezi tehdejšími nahosemennými dřevinami prosvítá zlatavě se lesknoucí pavučina tohoto velkého bezobratlého predátora. Kolikrát se asi stalo, že pavučinu strhli nebo poškodili procházející dinosauři, malí primitivní savci, jako byl téměř půl metru dlouhý druh Castorocauda lutrasimilis[6] nebo někteří menší ptakoještěři? Nepochybně nesčetněkrát. Objevenému jedinci se ale přihodila horší katastrofa, která ovšem představuje výhru pro paleontology – celé okolí jezera, v jehož blízkosti se pavouk nacházel, bylo zasypáno jemným sopečným popelem při jedné z častých erupcí místních vulkánů. Jen díky tomu se nám tělíčko tohoto pavouka dochovalo po nepředstavitelných 164 milionech let i s velmi jemnými anatomickými detaily. Vedoucím výzkumu byl americký entomolog Paul Selden z Univerzity v Kansasu. Ten konstatoval, že nález dokazuje velmi dlouhou koevoluci a závody ve zbrojení mezi pavouky a jejich hmyzí kořistí, odehrávající se po dlouhé geologické věky. Přinejmenším od jury už tedy pavouci působí značným predačním tlakem na svoji kořist, a tím významně ovlivňují jejich evoluci. Pavouci jsou zkrátka důležitým prvkem v celkovém obrazu hmyzí evoluce posledních několika stovek milionů let. A když se vrátíme ke druhu Nephila jurassica, konstatujme, že objeveny byly pouze dva exempláře, větší samička a menší sameček (s délkou těla asi 16 mm). Nelze také pominout, že tento rod byl roku 2013 přejmenován na Mongolarachne jurassica a zařazen do samostatné čeledi Mongolarachnidae.[7] Tento pradávný pavouk obýval pralesy Číny a zřejmě i jiných oblastí již celých 15 milionů let před slavným evropským „praptákem“ archeopteryxem.[8]

Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz

Short English Summary: Mongolarachne was a genus of spiders living during the Middle Jurassic in what is now China (and probably also elsewhere). Currently it is the largest known fossil spider.

Odkazy:

http://www.livescience.com/13789-largest-fossil-spider-china.html

http://news.nationalgeographic.com/news/2011/04/110419-biggest-fossil-spider-china-animals-science/

http://phys.org/news/2011-04-largest-spider-fossil-china.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Golden_silk_orb-weaver

https://en.wikipedia.org/wiki/Mongolarachne

[1] Gu, J. -J.; Montealegre-z, F.; Robert, D.; Engel, M. S.; Qiao, G. -X.; Ren, D. (2012). „Wing stridulation in a Jurassic katydid (Insecta, Orthoptera) produced low-pitched musical calls to attract females“. Proceedings of the National Academy of Sciences. 109 (10): 3868. doi: 10.1073/pnas.1118372109

[2] Gao, Tai-ping; Shih, Chung-kun; Xu, Xing; Wang, Shuo; Ren, Dong (2012). „Mid-Mesozoic Flea-like Ectoparasites of Feathered or Haired Vertebrates“. Current Biology. 22 (8): 732–735. doi: 10.1016/j.cub.2012.03.012

[3] Selden, Paul A.; Shih, ChungKun; Ren, Dong (2011). „A golden orb-weaver spider (Araneae: Nephilidae: Nephila) from the Middle Jurassic of China“. Biology Letters. 7 (5): 775–778. doi: 10.1098/rsbl.2011.0228

[4] Selden, Paul A.; Shcherbakov, Dmitry E.; Dunlop, Jason A. & Eskov, Kirill Yu. (2013), „Arachnids from the Carboniferous of Russia and Ukraine, and the Permian of Kazakhstan“, Paläontologische Zeitschrift, 88 (3): 297–307, doi: 10.1007/s12542-013-0198-9

[5] Moran, Lee (2012). „Arachnophobes look away now! Incredible footage shows the moment a spider ate a snake for breakfast“. The Daily Mail. London.

[6] Ji, Q., Z.-X. Luo, C.-X. Yuan, A. R. Tabrum (2006). „A swimming mammaliaform from the Middle Jurassic and ecomorphological diversification of early mammals“. Science, 311: 5764. pp. 1123-1127. http://science.sciencemag.org/content/311/5764/1123

[7] Selden, P. A.; Shih, C.K.; Ren, D. (2013). „A giant spider from the Jurassic of China reveals greater diversity of the orbicularian stem group“. Naturwissenschaften. 100 (12): 1171–1181. doi: 10.1007/s00114-013-1121-7

[8] Schweigert, G. (2007). „Ammonite biostratigraphy as a tool for dating Upper Jurassic lithographic limestones from South Germany – first results and open questions“. Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie – Abhandlungen. 245 (1): 117–125. doi: 10.1127/0077-7749/2007/0245-0117