Kaldera supervulkánu v podobě jezera Taupo, Nový Zéland. Kredit: NASA World Wind.

Naše planeta vypadá poklidně a nevinně. Občas se tu ale přihodí strašlivě věci, které zamávají celými ekosystémy. Tu dopadne na Zemi velký meteorit, jindy je to zase kometa, a někdy dojde k monumentálnímu soptění, při němž se z útrob planety vyhrne obrovské množství lávy a vulkanických plynů. A stane se to zase. Otázkou je, jak často k tomu dochází a jak moc se máme bát.

Při erupcích supervulkánů vylétne z nitra Země více než tisíc gigatun vulkanických hmot. Postačuje to k pokrytí celého kontinentu úctyhodnou vrstvou popela a k brutální změně klimatu, která potrvá celá desetiletí. Lidstvo zvládne leccos, ale tohle by bylo drama i pro dnešní civilizaci, vybavenou technologickými vychytávkami.

Jonathan Rougier. Kredit: University of Bristol.

Britští odborníci z Bristolské univerzity ve své nové studii odhadovali, jak často může dojít k těm největším vulkanickým erupcím. Jejich analýzu uveřejní časopis Earth and Planetary Science Letters. Podle šéfa týmu Jonathana Rougiera záleží na tom, jak je průměrný interval mezi erupcemi supervulkánu dlouhý, vzhledem k délce existence naší civilizace. Pokud se budeme považovat za civilizaci zemědělců mimo tropické oblasti, tak existujeme asi 12 tisíc let.

Předchozí odhad četnosti super erupcí pochází z roku 2004. Podle něj supervulkány vybuchují v průměru jednou za 45 až 115 tisíc let. To je doba, která pohodlně přesahuje stáří naší civilizace. Jenomže Rougier a spol. teď dospěli k mnohem kratšímu intervalu. Podle jejich výpočtů supervulkány vysoptí jednou za 5,2 až 48 tisíc let, přičemž nejlepší odhad odpovídá jedné explozi supervulkánu za 17 tisíc let.

Kaldera supervulkánu Toba. Kedit: NASA/METI/AIST/Japan Space Systems, and U.S./Japan ASTER Science Team.

Pokud se Rougier s kolegy nepletou, tak máme poněkud problém. Nejmladší erupce supervulkánu, což byla shodou okolností erupce vulkanické oblasti Taupo na Novém Zélandu, při které bylo vyvrženo asi 1 170 kilometrů krychlových horniny, proběhla asi před 26 500 let. Člověk nemusí být bůhvíjaký počtář, aby si odvodil, že už nás trochu tlačí čas. Jak říká Rougier, zdá se, že máme štěstí, když jsme ještě se svojí civilizací nezažili pořádnou erupci supervulkánu. Jedním dechem ale dodává, že přehnaná hysterie není na místě. Příroda se podle něj nechová podle hodinek.

Badatelé své závěry vyvozují z analýz doplněné databáze největších vulkanických erupcí. Pro tento účel vyvinuli nové a relativně jednoduché postupy pro zpracování nekompletních a nepřesných geologických záznamů. Tuto metodu je přitom možné použít k analýzám historických záznamů vzácných událostí rozmanitého druhu.

Každopádně bychom si ale měli připustit, že supervulkány představují hmatatelné riziko. Naše civilizace se bude určitě dál vyvíjet, ale explozi supervulkánu neznáme na vlastní kůži, takže nedokážeme přesně odhadnout, jak budeme vůči takové katastrofě zranitelní. Měli bychom mít alespoň plány pro případ velkých sopečných erupcí, k nimž dochází ještě častěji, než k vysoptění supervulkánu.

Video:  Closing the gap between the hazard and the risk - Jonathan Rougier

Literatura
University of Bristol 29. 11. 2017, Earth and Planetary Science Letters online 29. 11. 2017.