V okolí Černobylu evakuovali přes 100 tisíc lidí. Kredit: CC0 Creative Commons.

Velké katastrofy se odehrávají vzácně. A proto jsou naše zkušenosti s nimi jen omezené. A omezené jsou i naše představy, co v takovém případě máme dělat. V plném rozsahu to platí i pro velké jaderné katastrofy či nehody, k nimž naštěstí zatím došlo pouze několikrát.

Když k takové jaderné katastrofě dojde, tak mají odborníci a úřady po ruce standardně pouze jedinou reakci. Okamžitou a rozsáhlou evakuaci, během které přemístí obyvatele území, považované za ohrožené. Je to ale správná volba?
Nová analýza ukazuje, že odpověď nebude zdaleka tak jednoznačná. Rozbor dosavadních jaderných katastrof vedl badatele k závěru, že v případě většiny obyvatel okolí Černobylu, a prakticky všech lidí odsunutých od Fukušimy nebyla evakuace na místě. Dařilo by se jim lépe, kdyby zůstali doma.

Philip Thomas. Kredit: P. Thomas.

Jak se zdá, situace bezprostředně po velké katastrofě nebývá tím nejlepším rádcem. Lidé, na jejichž bedrech leží zodpovědnost, bývají uvážliví, pokud jde o dlouhodobá nebezpečí, typicky v případě globální změny klimatu. V případě náhlé katastrofy, která převálcuje zpravodajství všech médií, jsou ale lidé na vedoucích postech ochotni riskovat. Zvlášť, když jde o jaderné ohrožení, a v mysli zúčastněných pochodují nechutní radioaktivní mutanti a bůhvíco ještě.

Za takových okolností se mohlo stát jenom jediné. Úřady po katastrofě v roce 2011 evakuovaly z oblasti fukušimské jaderné elektrárny více než 100 tisíc lidí. Evakuace bývá relativně snadná, i když to je riskantní záležitost. Návraty ale bývají mnohem komplikovanější. Ještě na konci roku 2015 85 tisíc těchto evakuovaných žilo mimo své původní domovy.

Uzavřená zóna ve městě Kašiwa, poblíž Fukušimy. Kredit: Abasaa / Wikimedia Commons.

Podle Philipa Thomase z Bristolské univerzity to byla velká chyba. Thomas s kolegy zhodnotil rizika daná radioaktivitou, společně s riziky vyplývajícími ze sociálních a zdravotních nákladů v případě, když evakuovaní lidé žijí mimo domov. Ve studii, kterou uveřejnil časopis Process Safety and Environmental Protection, dospěl Thomas k závěru, že kdyby téměř tři čtvrtiny evakuovaných během incidentu v Černobylu zůstaly doma, tak by záření ohrozilo jejich předpokládanou délku života o méně než 9 měsíců. Jen u 6 procent lidí by to bylo více než tříleté zkrácení života. To je podle Thomase zcela srovnatelné s riziky spojenými s běžným životem v běžné krajině.

Například obyvatelé Londýna ztrácejí v průměru 4,5 měsíců života jen kvůli znečištěnému ovzduší. Když britský kluk vyrůstá v chudé oblasti země, tak se dožije v průměru o 8,6 let méně, nežli kluci, kteří měli to štěstí, že se narodili na bohatých předměstích britských měst.

Thomas tvrdí, že podle jeho odhadů neměli v případě nehody ve Fukušimě evakuovat vůbec nikoho. A když už, tak se všichni lidé měli vrátit hned ve chvíli, kdy byl znám rozsah a intenzita úniku radioaktivity. V případě Černobylu se to týká tří čtvrtin a možná i více evakuovaných obyvatel. Finanční prostředky, které byly vynaloženy na evakuaci, mohly být podle Thomase namísto toho použity pro zlepšení kvality obyvatel v okolí jaderného incidentu. Otázkou samozřejmě zůstává, jaké by byly psychologické následky evakuace v porovnání se životem v blízkosti jaderného incidentu.

Literatura
IFL Science 21. 11. 2017, Process Safety and Environmental Protection 112: 16-49.