Jedním z posledních žijících tyreoforů, tedy zástupců skupiny tzv. obrněných dinosaurů, byl mohutný ankylosaurid Ankylosaurus magniventris, známý především ze sedimentů souvrství Hell Creek.[1] O tomto „živém tanku“ období pozdní křídy už bylo na Oslu nejednou pojednáno. Nebyl ale jediným zástupcem skupiny Ankylosauria na úplném konci křídové periody, těsně před jejím katastrofickým koncem. V ekosystémech souvrství Hell Creek, Aguja a Lance žil totiž také jeho vzdálenější příbuzný z čeledi Nodosauridae, Denversaurus schlessmani. Jak už tomu často bývá, taxonomie a historie popisu tohoto druhu jsou poněkud komplikované. První exemplář tohoto dinosaura objevil v roce 1922 na severu Jižní Dakoty Philip Reinheimer, sběratel fosilií a technik Coloradského muzea přírodní historie, předchůdce dnešního Denverského muzea přírody a vědy (Denver Museum of Nature and Science). V roce 1943 popsal tyto fosilie ze sedimentů souvrství Lance proslulý paleontolog Barnum Brown, a to pod jménem Edmontonia longiceps.[2] O 45 let později se paleontolog Robert T. Bakker rozhodl pojmenovat fosilie z Denveru jinak a stanovil pro ně jméno Denversaurus schlessmani. Rodové jméno bylo přitom poctou jeho domovské vědecké instituci, druhové oslavovalo Leeho E. Schlessmana, štědrého podporovatele muzea a zakladatele významné nadace.[3] Holotyp DMNH 468 sestává z lebky (bez spodních čelistí) a z osteodermů, tvořících „brnění“ na hřbetní části těla dinosaura. Další jedinec potenciálně patřící do tohoto druhu byl objeven v sedimentech texaského souvrství Aguja Barnumem Brownem a Rolandem T. Birdem. Jde o lebku, která nese označení AMNH 3076 a ke druhu D. schlessmani ji přiřadil opět Bakker. Třetím exemplářem denversaura by mohl být jedinec nodosaurida (v podobě spodních čelistí, torza a více než stovky osteodermů), objevený pracovníky Black Hills Institute na území východního Wyomingu. Fosilní materiál tohoto dosud nejkompletnějšího jedince nese označení BHI 127327, ale neoficiálně se mu přezdívá „Tank“.[4]
Denversauři byli vzhledově klasičtí ankylosauři, měli robustní tělesnou stavbu, chodili pouze po čtyřech a živili se nízko rostoucí rostlinnou potravou. Podle Gregoryho Paula mohli dosahovat délky kolem 6 metrů a hmotnosti asi 3 tun, šlo tedy o poměrně velké býložravce.[5] Lebka holotypu měří na délku 49,6 cm a na šířku 34,6 cm; exemplář z Amerického přírodovědeckého muzea je menší (39,5 na 22 cm). Kenneth Carpenter se domnívá, že značná a disproporční šířka kranií mohla být způsobena posmrtnou deformací v průběhu fosilizace. Stejný autor v roce 1990 nastolil otázku vědecké platnosti tohoto druhu. Vzhledem k tomu, že Bakker jej popsal na základě tvarově pozměněné lebky, přišel Carpenter s tvrzením, že ve skutečnosti jde o fosilii patřící do rodu Edmontonia nebo Chasstenbergia.[6] Jiní autoři řadili DMNH 468 do druhu Edmontonia rugosidens, Edmontonia longiceps nebo do vlastního druhu Edmontonia schlessmani.[7] Při mítinku Společnosti vertebrátní paleontologie (SVP) v roce 2015 nicméně přišel Michael Burns ve svém abstraktu o revizi nodosauridů ze Severní Ameriky s tvrzením, že Denversaurus schlessmani je skutečně platným a samostatným rodem a druhem.[8] Zajímavé bylo také zařazení tohoto dinosaura do systematiky podle Bakkerovy původní představy. Ten totiž denversaura umístil do čeledi Edmontoniidae, sesterské čeledi k Nodosauridae v rámci nadčeledi Nodosauroidea. Ta ale podle jeho názoru neměla spadat do skupiny Ankylosauria, nýbrž Stegosauria! Mělo jít tedy o poslední zástupce stegosaurů, jejichž rozkvět nastal již o desítky milionů let dříve. Moderní kladistická analýza však tuto svéráznou myšlenku nepodporuje. Dnes je D. schlessmani obvykle považován za vývojově vyspělého nodosaurida, blízce příbuzného druhu Edmontonia longiceps, jehož je možná přímým evolučním potomkem. Sesterským druhem by pak mohl být rovněž geologicky starší Panoplosaurus mirus. Zdá se tedy, že denversauři byli poslední přežívající nodosauridi, kteří se dožili časů T. rexe a nejspíš i velkého vymírání na konci křídy…
Napsáno pro Dinosaurusblog a osel.cz
Short English Summary: Denversaurus was a genus of nodosaurid ankylosaurian dinosaur from the Latest Cretaceous of Western North America. It was one of the last non-avian dinosaurs and also a contemporary of mighty theropod Tyrannosaurus rex.
Odkazy:
http://en.wikipedia.org/wiki/Denversaurus
http://fossilworks.org/?a=taxonInfo&taxon_no=63920
http://www.bhigr.com/store/product.php?productid=486
[1] Victoria M. Arbour & Jordan C. Mallon (2017). Unusual cranial and postcranial anatomy in the archetypal ankylosaur Ankylosaurus magniventris. FACETS 2: 764–794. doi: https://doi.org/10.1139/facets-2017-0063
[2] B. Brown and E.M. Schlaikjer. (1943). „A study of the troödont dinosaurs with the description of a new genus and four new species“. Bulletin of the American Museum of Natural History 82(5): 115-150.
[3] Bakker, R. T. (1988). „Review of the Late Cretaceous nodosauroid Dinosauria: Denversaurus schlessmani, a new armor-plated dinosaur from the Latest Cretaceous of South Dakota, the last survivor of the nodosaurians, with comments on Stegosaur-Nodosaur relationships“. Hunteria 1(3): 1-23. (1988).
[4] Carpenter K., DiCroce T., Kinneer B., Simon R. (2013). „Pelvis of Gargoyleosaurus (Dinosauria: Ankylosauria) and the Origin and Evolution of the Ankylosaur Pelvis“. PLoS ONE 8(11): e79887. doi:10.1371/journal.pone.0079887
[5] Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs, Princeton University Press.
[6] Carpenter, K. (1990). „Ankylosaur systematics: example using Panoplosaurus and Edmontonia (Ankylosauria: Nodosauridae)“, In: Carpenter, K. & Currie, P. J. (eds) Dinosaur Systematics: Approaches and Perspectives, Cambridge University Press, Cambridge, pp. 281-298.
[7] Hunt, A. P. and Lucas, S. G. (1992). „Stratigraphy, Paleontology and age of the Fruitland and Kirkland Formations (Upper Cretaceous), San Juan Basin, New Mexico“, New Mexico Geological Society Guidebook, 43rd Field Conference, San Juan Basin, volume 4, p. 217-240.
[8] Burns, M. E. (2015). Intraspecific Variation in Late Cretaceous Nodosaurids (Ankylosauria: Dinosauria). Journal of Vertebrate Paleontology, Program and Abstracts. 2015, 99–100.
Diskuze: